10 C 45/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Moravcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 36 641,27 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 17 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 19 286,95 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 517,68 Kč od , datum, do zaplacení, a dále smluvní pokuty 354,32 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 367 Kč. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedených částek společně se zákonným úrokem z prodlení a úhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným distančním způsobem na adrese www., Anonymizováno, ., Anonymizováno, uzavřela dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 74 200 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit dle sjednaných podmínek. Součástí ujednání byl i sazebník a všeobecné obchodní podmínky. V návrhu dále žalobkyně uvedla, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Vycházela zejména z tvrzení žalovaného před poskytnutím úvěru a z jím předložených podkladů. Osobu žalovaného rovněž lustrovala v relevantních databázích. Úvěr žalovanému poskytla bezhotovostně prostřednictvím bankovního převodu na jím uvedený účet, a to dne , datum, ve výši 17 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit úrok 0,93 % denně z nesplacené jistiny a poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, a dále si objednal zpoplatněné volitelné služby, konkrétně „Informační SMS servis“ (poplatek 14,40 Kč) a „Presto“ (poplatek 165 Kč). Na dluh žalovaný nic nezaplatil, žalobkyně smlouvu vypověděla k , datum, . Žalobkyně rovněž požadovala po žalovaném zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, protože žalovaný se dostal do prodlení. Smluvní pokutu 354,32 Kč požadovala za období od , datum, do , datum, . Žalobkyně dodala, že pokud soud nebude mít za prokázané, že žalovaný žalobkyni dluží uvedené částky z titulu sjednané úvěrové smlouvy, požaduje přiznání alespoň poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet žalobkyně jistinu dluhu převedla. Předžalobní výzvu žalobkyně zaslala žalovanému dne , datum, ., právnická osoba, výzvě soudu žalobkyně doplnila, že posouzení úvěruschopnosti provedla dle své interní metodiky. Ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 88 000 Kč, což dle žalobkyně bylo dost na bezproblémové splácení úvěru. Příjmy žalovaného ověřovala žalobkyně z výpisu z běžného účtu žalovaného, který přiložila k vyjádření. Dále osobu žalovaného lustrovala v několika registrech (CEE, insolvenční rejstřík. registr neplatných dokladů apod.).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud mu v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 46 odst. 1 o. s. ř. a s § 47 odst. 1 téhož zákona, doručil žalobu a výzvu k vyjádření do jeho datové schránky.

4. Jednání ve věci bylo nařízeno na , datum, , žalobkyně se z jednání omluvila, o odročení nepožádala. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud tedy věc projednal v nepřítomnosti účastníků a při rozhodování vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní.

5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

6. Dne , datum, uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou žalobkyně žalovanému umožnila čerpat úvěrový rámec ve výši 74 200 Kč. Jednalo se o bezúčelový spotřebitelský úvěr s postupným čerpáním, RPSN při čerpání celého úvěrového rámce činila 1458,49 %, úroková sazba byla sjednána ve výši 0,933 % denně, dále byl sjednán poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky. V rámci volitelných služeb si žalovaný zvolil službu „Informační SMS servis“ po 0,96 Kč denně a službu „, Anonymizováno, “ (expresní vyplacení tranše) za 165 Kč. Úvěr ve výši 17 000 Kč žalobkyně zaslala na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě dne , datum, (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru na č. l. 10-12, přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli na č. l. 21). Součástí úvěrové smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně (č. l. 26-35). Žalovaný se zavázal splatit vyčerpanou část úvěru spolu s úrokem, poplatkem za vybrané volitelné služby a poplatkem za vyplacení tranší úvěru. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím služby , Anonymizováno, (autorizace ověření totožnosti na č. l. 22). Při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupuje žalobkyně dle předloženého interního dokumentu (obecné principy posuzování a filozofie společnosti na č. l. 43-44). Konkrétně při posuzování úvěruschopnosti v daném případě žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a zaznamenaných na výpisu o posouzení úvěruschopnosti (č. l. 25), na listině nazvané identifikované příjmy (č. l. 24) a z výpisu z jeho účtu (č. l. 58-61); k tomu viz níže. Dne , datum, žalobkyně zaslala žalovanému doporučeně výzvu k úhradě před podáním žaloby (č. l. 46-47).

7. Žalobkyně podle soudu neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. K žalobě doložila pouze výpis o posouzení úvěruschopnosti žalovaného a jeho identifikované příjmy, společně s výpisem z běžného bankovního účtu žalovaného. Z těchto listin však plynou pouze dále nijak neověřené a nedoložené informace, dle kterých žalovaný žil sám, výše jeho pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činila 8 500 Kč, výše výdajů na bydlení 5 000 Kč a ostatní výdaje 5 000 Kč. Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem byla 35 000 Kč, žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu 88 000 Kč. Podle žalobkyně měl žalovaný disponovat příjmem 21 000 Kč, s rezervou pro výdaje 500 Kč a s minimálními výdaji 11 860 Kč. Žalobkyně neuvedla, jakým způsobem zjišťovala či ověřovala výdaje žalovaného, ani jak konkrétně pracovala s výpisem z jeho bankovního účtu. Rovněž není zřejmé, jakým způsobem dospěla k „ověřenému“ příjmu 88 000 Kč, když z výpisu z účtu takový příjem nevyplývá (neobsahuje položku typu „mzda, plat“, příjmovými položkami jsou ve výpisu pouze transakce prostřednictvím bankomatu, půjčky a příchozí platby od různých fyzických osob). Žalobkyně navíc pominula, respektive nijak nezohlednila, že je na něm řada rizikových transakcí (hazard či sázky, příjemce SynotTip, Sazka).

8. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

14. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“15. Právní posouzení věci:

16. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 17 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice tvrdila, že zjišťovala rodinné, pracovní, příjmové, výdajové a jiné relevantní poměry žalovaného, neuvedla, a především nedoložila k tomu však žádné další skutečnosti a důkazy [zejména zda skutečně došlo ke zjištění a ověření příjmů a výdajů žalovaného, případně dalších souvisejících skutečností (a s jakým výsledkem)]. Z předloženého výpisu z účtu žalovaného vyplynulo, že tento čerpal půjčky i od jiných společností, navíc pravidelně činil značné množství rizikových transakcí. Tuto okolnost žalobkyně zjevně nijak nezohlednila, ač ji měla vést k daleko větší aktivitě, důslednosti a opatrnosti. Příjem žalovaného 88 000 Kč čistého měsíčně z výpisu nevyplývá a žalobkyně neuvedla, jak k této částce dospěla. Lze si nadto stěží představit, že by při takto vysokém měsíčním příjmu, pokud by odpovídal realitě, musel žalovaný půjčovat finanční prostředky od řady nebankovních institucí. Dle názoru soudu se tak v daném případě nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Je zřejmé, že žalobkyně řádně neověřovala a nezjišťovala příjmy a výdaje žalovaného a jeho skutečné majetkové poměry.

17. Za situace, při které žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne , datum, ve věci C-679/18 OPR-, právnická osoba, . v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.

18. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 17 000 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co mu žalobkyně poskytla z neplatné smlouvy o úvěru. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 17 000 Kč, tj. jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nevyvrátil, že žalovaný na dluh dosud ničeho neuhradil; viz výrok I. tohoto rozsudku).

19. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatným je tak ujednání o úroku, o poplatku za vyplacení tranší úvěru, o dalších poplatcích za sjednané volitelné služby, jakož i o smluvní pokutě za prodlení se splacením úvěru. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaké jsou jeho možnosti. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.

20. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější, v řízení však zůstal nečinným, a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

21. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 833 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 466 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 367 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.

22. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.