10 C 47/2024

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Moravcem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 127 388,37 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 21 356,86 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 106 031,51 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 12 573,9 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 080,2 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 127 388,37 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení a úroku 9,6 % ročně z částky 124 700,51 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 127 388,37 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 26. 2. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit ve 108 pravidelných měsíčních splátkách po 2 783 Kč spolu s úrokem ve výši 9,60 % ročně, poplatkem za poskytnutí úvěru 2 000 Kč a případnými dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku žalobkyně. V případě porušení podmínek smlouvy se žalovaný zavázal vedle úroku z úvěru platit navíc také úrok z prodlení z nesplacené částky v zákonné výši. Pro případ prodlení dlužníka (prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek) si strany sjednaly právo věřitele prohlásit úvěr za okamžitě splatný. Žalovaný byl v prodlení s úhradou splátek opakovaně, naposledy s více než dvěma splátkami. Žalobkyně jej opakovaně upomínala, ale bez úspěchu. Úvěr proto ke dni 2. 4. 2023 zesplatnila. Dlužnou částku představuje podle žalobkyně jistina 124 700,51 Kč, poplatky 2 687,86 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 8 080,2 Kč (9,6 % ročně z částky 124 700,51 Kč ode dne následujícího po splatnosti pohledávky, tj. od 3. 4. 2023, do 30. 11. 2023) a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 12 573,9 Kč (15 % ročně z částky 127 388,37 Kč od 3. 4. 2023 do 30. 11. 2023). Dále žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení 15 % ročně z částky 127 388,37 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení a smluvní úrok 9, 6 % ročně z částky 124 700,51 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení. Dne 21. 11. 2023 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku, ani na tu ovšem nereagoval a dluh nezaplatil.

2. Žalobkyně dále konstatovala, že před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, a to prostřednictvím jím poskytnutých informací uvedených v žádosti o poskytnutí úvěru a z transakčních pohybů na jeho osobním účtu. Podotkla, že účelem úvěru byla konsolidace v minulosti poskytnutých úvěrů, tj. úplné splacení předešlých úvěrů a jejich sloučení do jednoho nového. Žalobkyně porovnávala měsíční příjmy žalovaného s jeho výdaji a s výší úvěrové splátky. Zohlednila všechny jeho závazky a prověřila veřejné rejstříky a registry; z nich přitom nevyplynulo, že by žalovaný nemohl úvěr splácet. Na výzvu soudu k úvěruschopnosti doplnila, že vycházela z průměrného měsíčního příjmu žalovaného ve výši 18 000 Kč, což žalovaný doložil výpisy z účtu. Zopakovala, že lustrace žalovaného v příslušných rejstřících (insolvenční rejstřík, CBCB, interní evidence klientů) nepřinesly k jeho osobě negativní poznatky. Z rejstříku CBCB zjistila, že v době poskytnutí úvěru měl žalovaný jiný úvěr u žalobkyně ve výši 150 000 Kč s měsíční splátkou 3 500 Kč; tento úvěr byl zkonsolidován. Měsíční splátka se přitom snížila na 2 783 Kč. Podle žalobkyně tedy disponoval žalovaný po odečtení uvedené splátky minimálně 15 217 Kč k pokrytí svých nákladů na živobytí. Výdaje žalovaného stanovila žalobkyně na základě jím uvedených dat a dle svého interního ekonomického modelu, který pracuje se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů včetně normativních nákladů na bydlení. S odkazem na judikaturu uzavřela, že úvěruschopnost žalovaného posoudila řádně a dostatečně. Také dodala, že žalovaný dosud zaplatil celkem 178 643,14 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu; zásilka mu byla vhozena do domovní schránky dne 10. 4. 2024. Soud se také pokusil informovat žalovaného o zahájení řízení neúspěšně telefonicky, žalovaný jinou adresu nesdělil ani v návaznosti na e-mail, který mu soud rovněž zaslal.

4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.

5. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

6. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že ji uzavřela žalobkyně s žalovaným dne 26. 2. 2018. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit a zaplatit úroky a další poplatky. Výše měsíční splátky činila 2 783 Kč (poslední splátka 2 054 Kč), úroková sazba 9,60 % ročně a RPSN 10,47 %. Splátky byly splatné vždy 15. den každého kalendářního měsíce, počínaje 15. 3. 2018. Úvěr byl veden na účtu č. , č. účtu, . Účelem úvěru byla konsolidace jiného úvěru sjednaného mezi účastníky ve výši 149 930 Kč, zbytek prostředků mohl žalovaný použít dle svého uvážení, vyplacen mu měl být dle smlouvy do 14. 3. 2018. Žalovaný též svým podpisem stvrdil, že vzájemná práva a povinnosti se řídí rovněž všeobecnými obchodními podmínkami a ceníkem žalobkyně, tyto dokumenty byly součástí smlouvy. Z dodatku ke smlouvě o úvěru ze dne 28. 1. 2019 dále vyplynulo, že účastníci se dohodli na změnách splácení úvěru tak, že od února 2019 byly splátky úvěru splatné vždy k 20. dni v měsíci s tím, že případnou poslední splátku zaplatí žalovaný ve výši 2 123,84 Kč v listopadu 2025. Dalším dodatkem ze dne 4. 10. 2019 si strany ujednaly odložení pravidelných měsíčních splátek pro období od 21. 10. 2019 do 19. 11. 2019 včetně.

7. Z výpisu z úvěrového účtu č. , č. účtu, za období od 26. 2. 2018 do 31. 12. 2018 soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 148 445 Kč dne 26. 2. 2018, a to v souladu se smlouvou o úvěru na úvěrový účet předchozího (konsolidovaného) úvěru poskytnutého žalobkyní. Téhož dne pak čerpal zbytek úvěru ve výši 51 555 Kč, a to na svůj účet č. , č. účtu, .

8. Výzvou ze dne 1. 3. 2023 vyzvala žalobkyně naposledy žalovaného k úhradě dluhu ve výši 11 031 Kč, a to do 2. 4. 2023; současně ho upozornila na možnost zesplatnění úvěru. Dopisem ze dne 2. 4. 2023 žalobkyně žalovaného informovala o okamžité splatnosti celého dluhu od uvedeného data (v celkové výši 127 589 Kč).

9. Z tabulky označené jako „podklady pre súdne konanie“ ze dne 7. 12. 2023 bylo zjištěno, že úvěr 200 000 Kč byl žalovanému poskytnut dne 26. 2. 2018 a žalovaný dosud na svůj dluh zaplatil celkem 178 643,14 Kč (veškeré úhrady žalovaného).

10. Z výpisů z účtu žalovaného za období od února 2017 do ledna 2018 soud zjistil, že konečné zůstatky zde byly převážně záporné, vyjma července 2017 (konečný zůstatek 2 852,46 Kč), října 2017 (zůstatek 3 094,88 Kč) a ledna 2018 (zůstatek 5 678,81 Kč). Žalovaný měl v každém ze sledovaných měsíců příjem od společnosti , právnická osoba, v rozmezí od cca 8 000 Kč do zhruba 20 000 Kč. Pravidelné výdaje na bydlení se z výpisů nepodávají, větší a pravidelné transakce jsou pouze výběry hotovosti z bankomatu.

11. Z výzvy ze dne 20. 11. 2023 bylo zjištěno, že žalovaného vyzval zástupce žalobkyně k úhradě dlužné částky, přičemž ho upozornil na její možné soudní vymáhání. Tuto výzvu odeslal žalovanému podle podacího archu následujícího dne.

12. Z dalších listinných důkazů soud nezjistil pro rozhodnutí podstatné skutečnosti.

13. Závěr o skutkovém stavu:

14. Dne 26. 2. 2018 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru (ve znění pozdějších dodatků), kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s úroky a dalšími poplatky. Výše měsíční splátky činila 2 783 Kč, úroková sazba 9,60 % ročně a RPSN 10,47 %. Splátky byly splatné vždy 20. den každého kalendářního měsíce. Úvěr byl veden na účtu č. , č. účtu, . , adresa, 445 Kč byl konsolidován jiný úvěr žalovaného u žalobkyně (z ledna 2018), zbytek ve výši 51 555 Kč vyplatila žalobkyně žalovanému dne 26. 2. 2018.

15. Před uzavřením smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost na základě informací získaných od žalovaného. Vycházela z průměrného příjmu žalovaného 18 000 Kč, který si ověřila z výpisů z účtu žalovaného. Výdaje na živobytí vypočítala žalobkyně za využití blíže nespecifikovaných statistických údajů, aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, a stanovila je na 6 080 Kč. Dále žalovaného lustrovala v insolvenčním rejstříku, systému CBCB a v interní evidenci klientů. Po zohlednění ostatních dluhů žalovaného dospěla k tomu, že jeho celkové splátkové zatížení vč. předmětného úvěru mělo být 2 783 Kč, na veškeré životní výdaje tak mělo žalovanému zůstat 15 217 Kč.

16. Žalobkyně neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že žalobkyně řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného.

17. Žalovaný na svůj dluh dosud uhradil celkem 178 643,14 Kč.

18. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 31. 12. 2023), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588, věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

25. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“26. Právní posouzení věci:

27. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši celkem 200 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopný poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu ovšem nedošlo.

28. Žalobkyně nezjišťovala a neověřovala skutečné výdaje žalovaného, ale vypočetla je – s využitím konkrétně nespecifikovaných statistických údajů, aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení – na 6 080 Kč měsíčně. Dále zohlednila celkové splátkové zatížení žalovaného ve výši 2 783 Kč, na veškeré životní výdaje tak mělo žalovanému zůstat 15 217 Kč (při zohlednění průměrných měsíčních příjmů 18 000 Kč).

29. Žalobkyně nesdělila, jaké výdaje žalovaný při sjednávání úvěru uváděl, patrně je však blíže neupřesnil, jestliže žalobkyně vycházela jen ze statistických údajů apod. Z požadavku odborné péče ovšem vyplývá, že v takovém případě měla žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posuzovat s vyšší mírou pečlivosti. Prostý matematický výpočet hypotetických minimálních výdajů provedený žalobkyní soud nepovažuje za dostatečný.

30. Soud se v tomto směru ztotožňuje s přiléhavým názorem vysloveným v nálezu Finančního arbitra ze dne 2. 5. 2024, č. j. FA/SR/SU/1320/2023-34, dle kterého „[o]hledně pravidelných výdajů Navrhovatele finanční arbitr odkazuje, že životní minimum představuje podle § 1 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, ′minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb′. Hodnoty stanovené nařízením vlády č. 204/2022 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního minima, slouží k výpočtu životního minima tak, aby dotčené osoby mohly pokrýt své výdaje, tyto hodnoty však nevyjadřují reálné výdaje konkrétního spotřebitele nebo domácnosti spotřebitele. Věřitel by měl při posouzení úvěruschopnosti ověřit skutečné a aktuální výdaje spotřebitele. Nestačí vycházet ani z výše životního minima, ani ze statistických údajů o průměrných výdajích domácností. Není totiž vyloučené, že výdaje jednotlivých spotřebitelů ve srovnatelném postavení se mohou výrazně lišit. (…) Ničím nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho příjmech a výdajích nezbavují věřitele v postavení odborníka jeho zákonné povinnosti s odbornou péčí posoudit, zda je spotřebitel úvěruschopný.“31. Kromě toho soud částku vypočtených výdajů považuje za nepřiměřeně nízkou. Tato částka ani neodpovídá deklarovaným zdrojům výpočtu, tj. normativním nákladům na bydlení a částce životního minima, které v roce 2018 činily 4 844 Kč [§ 2 písm. a) nařízení vlády č. 407/2017 Sb.] a 3 410 Kč (§ 1 nařízení vlády č. 409/2011 Sb.), tedy celkem 8 254 Kč. Z předložených výpisů z účtu žalovaného je dále očividné, že jeho příjem nedostačoval ke krytí jeho skutečných výdajů a splátek dluhů, protože žalovaný byl ve většině případů na konci měsíce v mínusu, případně byl jeho zůstatek na účtu pouze minimální, v řádu nižších jednotek tisíc Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný svou zjevně nepříznivou finanční situaci řešil dalším úvěrem, bylo nesporně namístě pochybovat o jeho schopnosti řádně hradit splátky úvěru.

32. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Za situace, při které žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření jeho úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-, právnická osoba, . v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.

33. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 200 000 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co získal z neplatné smlouvy o úvěru, a co doposud žalobkyni nezaplatil. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 21 356,86 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku), tj. zbývající jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, doloženého tabulkou úhrad, které žalovaný nijak nevyvrátil, že žalovaný na dluh dosud uhradil celkem 178 643,14 Kč, rozdíl mezi 200 000 Kč a 178 643,14 Kč je právě 21 356,86 Kč).

34. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úrocích z úvěru či dalších poplatcích. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, ). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

35. Žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, v řízení však zůstal nečinným, a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

36. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.