10 C 54/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Moravcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 12 482,10 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12 482,10 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 482,10 Kč od 10. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 653 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. č. účtu, variabilní symbol var. symbol, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 12 482,10 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba., IČO IČO (dále jen „původní věřitelka“). Žalovaný na základě této smlouvy čerpal celkem částku 16 910 Kč (dvěma bezhotovostními převody – 15 000 Kč dne 21. 5. 2024 a 1 910 Kč dne 24. 6. 2024), kterou nevrátil do sjednaného data splatnosti ani později, ačkoli byl upomínán. Žalobkyně získala pohledávku od původní věřitelky postoupením. Žalovaná částka představuje nesplacenou jistinu ve výši 12 482,10 Kč, po odečtení částečné platby žalovaného na dluh ve výši 4 427,90 Kč. Žalobkyně rovněž požadovala přiznání zákonného úroku z prodlení z dlužné částky ode dne následujícího po zesplatnění úvěru, tj. od 10. 9. 2024 do zaplacení. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 25. 11. 2025.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například, že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). O probíhajícím řízení byl nadto informován e-mailem, telefonicky se s ním spojit nepodařilo.

3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

5. Původní věřitelka s žalovaným podepsali dne 21. 5. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě žalovaný čerpal na svůj účet č. č. účtu dne 21. 5. 2024 částku 15 000 Kč a dne 24. 6. 2024 částku 1 910 Kč, úroková sazba činila 457,50 % ročně, roční procentní sazba nákladů úvěru činila 4 678,99 % (viz smlouva o úvěru s přílohami č. l. 8-16, potvrzení o provedených platbách č. l. 19-20). Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela původní věřitelka z jeho čestného prohlášení, v němž uvedl, že je svobodný, bydlí s přáteli, jeho měsíční příjem ze zaměstnání je 32 600 Kč, výdaje na domácnost činí 4 000 Kč a na splátky jiných úvěrů 2 000 Kč. Žalovaný řádně nesplácel ve smlouvě dohodnuté minimální měsíční splátky, původní věřitelka proto úvěr ke dni 9. 9. 2024 zesplatnila, což žalovanému oznámila (informace o předčasné splatnosti smlouvy č. l. 21). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek (č. l. 22-26) postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným na prostředníka (společnost Anonymizováno Anonymizováno právnická osoba.), ten ji následně další smlouvou postoupil žalobkyni (č. l. 27-30), což žalovanému původní věřitelka oznámila dopisem ze dne 21. 11. 2025 (viz oznámení o postoupení pohledávky č. l. 31). Dne 25. 11. 2025 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho evidenční adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 31v, 32). Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil nic pro věc podstatného.

6. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalovanému řádně a důsledně ověřovala jeho úvěruschopnost (k jeho majetkovým poměrům netvrdila ani nedokládala ničeho; původní věřitelka zjevně vycházela toliko z nijak neověřeného čestného prohlášení žalovaného).

7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

8. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že původní věřitelka splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru nenavrhla žádné důkazy a sama v žalobě operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy. S ohledem na relativně nízkou výši sporu nepovažoval soud za hospodárné vyzývat žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazních návrhů v tomto ohledu, neboť jde o typovou věc a žalobkyně si musí být rizika spojeného s nesplněním této povinnosti tvrzení a důkazu, k níž bývá pravidelně vyzývána ve stovkách případů, vědoma.

9. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že žalovaný čerpal od původní věřitelky peněžní prostředky ve výši 16 910 Kč, avšak uhradil pouze 4 427,90 Kč. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatil částkou 12 482,10 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. Soud tedy v tomto rozsahu žalobě vyhověl (výrok I. tohoto rozsudku).

11. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úroku z úvěru či jiných poplatcích, tyto nároky ostatně žalobkyně v žalobě ani neuplatnila. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení tedy dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jeho možnostem přiměřená. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení 1 653 Kč, přičemž tato částka představuje 66,12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 83,06 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 16,94 %, se započtením příslušenství požadovaného v žalobě kapitalizovaného ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí ve výši 2 545 Kč). Celkové náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1 000 Kč a nákladů na zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), ve výši 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t., tj. celkem 2 500 Kč (zástupkyně žalobkyně v návrhu uvedla, že není plátkyní DPH, proto se odměna o sazbu této daně nezvyšuje). Žalovaný je proto na náhradě nákladů řízení povinen zaplatit žalobkyni výše uvedených 1 653 Kč (66,12 % z částky 2 500 Kč). Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně protistrany vyplývá z § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).

13. Ačkoli žalobkyně v žalobě vyčíslila náklady řízení vyšší, vycházel soud při jejich výpočtu ze zvláštních ustanovení o náhradě nákladů řízení v advokátním tarifu, neboť žaloba byla podána na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, přičemž předmět řízení nepřevyšuje 50 000 Kč (viz již citovaný § 14b a. t.).

14. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.

15. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím podepsaného soudu. Nebudou-li dobrovolně splněny povinnosti uložené v tomto rozhodnutí, může být podán návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.