10 C 94/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Moravcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky se sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 162 694,40 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 27 543,16 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 123 069,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 81 648,12 Kč od 11. 7. 2025 do zaplacení ve výši 11,50 % ročně, a dále smluvní pokuty 12 081,74 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 1 627 Kč. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedených částek společně se zákonným úrokem z prodlení a úhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným distančním způsobem na adrese , Anonymizováno, ., Anonymizováno, uzavřela dne 27. 4. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit dle sjednaných podmínek. Součástí ujednání byl i sazebník a všeobecné obchodní podmínky. Dále se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit poplatek za poskytnutí úvěru a další poplatky za objednané volitelné služby. V návrhu dále žalobkyně uvedla, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Vycházela zejména z tvrzení žalovaného před poskytnutím úvěru a z jím předložených podkladů. Osobu žalovaného rovněž lustrovala v relevantních databázích. Ověřená výše měsíčního příjmu žalovaného činila 35 698 Kč. Úvěr žalovanému poskytla bezhotovostně prostřednictvím bankovního převodu na jím uvedený účet, a to v několika platbách specifikovaných v žalobě, dle tvrzení žalobkyně v celkové výši 260 978 Kč. Na dluh žalovaný podle žalobkyně zaplatil celkem 182 997,19 Kč. Žalobkyně rovněž s odkazem na svůj sazebník požadovala po žalovaném zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, protože žalovaný se dostal do prodlení. Smluvní pokutu 12 081,74 Kč požadovala za období od 26. 4. 2024 do 25. 7. 2025. Žalobkyně dodala, že pokud soud nebude mít za prokázané, že žalovaný žalobkyni dluží uvedené částky z titulu sjednané úvěrové smlouvy, požaduje přiznání alespoň poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet žalobkyně jistinu dluhu převedla. Předžalobní výzvu žalobkyně zaslala žalovanému dne 1. 2. 2026.

2. Na výzvu soudu, aby žalobkyně doplnila, jakým konkrétním způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného a jaké konkrétní informace přitom zjistila, žalobkyně nereagovala.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uznal nárok žalobkyně pouze co do částky 27 543,16 Kč, což je rozdíl mezi skutečně čerpanou částkou úvěru ve výši 253 483,68 Kč a celkovou úhradou ve výši 225 940,52 Kč. Žalovaný namítl, že smlouva o úvěru obsahuje z hlediska ochrany spotřebitele nepřiměřená smluvní ujednání, ke kterým by soud neměl přihlížet, především cena úvěru byla zjevně nepřiměřená obvyklým podmínkám na trhu. Podle žalovaného má žalobkyně nárok toliko na vrácení poskytnutého plnění. K vyjádření doložil přehled čerpání a úhrad a potvrzení o provedených transakcích.

4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), bez jednání na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však výslovně nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.

5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

6. Dne 27. 4. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, s postupným čerpáním, kterou žalobkyně žalovanému umožnila čerpat úvěrový rámec ve výši 80 000 Kč. Jednalo se o bezúčelový spotřebitelský úvěr s postupným čerpáním, RPSN činilo 1 249,91 % a denní úrok 0,866 %. Datum splatnosti bylo 19. 10. 2025 a výše poplatku za vyplacení tranše úvěru činila 1,99 % z čerpané částky. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím přímého náhledu na jeho bankovní účet č. , č. účtu, (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru na č. l. 10-11, autorizace ověření totožnosti na č. l. 25). Žalovaný čerpal celkem 253 483,68 Kč a zaplatil zpět 225 940,52 Kč (přehled úhrad, potvrzení o provedení platby, historie pohybů na č. l. 53-62). Součástí úvěrové smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky (č. l. 15-19). Žalovaný se zavázal splatit vyčerpanou část úvěru spolu s úrokem a poplatkem za sjednání úvěru v předepsaných splátkách. Protože se žalovaný dostal s úhradou splátek do prodlení, žalobkyně smlouvu vypověděla a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky ve výši 175 055,55 Kč (prodlení v délce 91 dní na č. l. 37). Při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupuje žalobkyně dle předloženého interního dokumentu (obecné principy posuzování a filozofie společnosti na č. l. 12-14). Konkrétně při posuzování úvěruschopnosti v daném případě žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a zaznamenaných na výpisu o posouzení úvěruschopnosti (č. l. 30) a na listině nazvané identifikované příjmy (č. l. 28-29); k tomu viz níže. Dne 30. 1. 2026 žalobkyně zaslala žalovanému doporučeně výzvu k úhradě před podáním žaloby (č. l. 38-39). Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil pro věc nic podstatného.

7. Žalobkyně podle soudu neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. K žalobě doložila pouze výpis o posouzení úvěruschopnosti žalovaného a jeho identifikované příjmy. Z těchto listin však plynou pouze dále nijak neověřené a nedoložené informace, dle kterých žalovaný žil s další osobou, výše jeho pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činila 3 000 Kč, výše výdajů na bydlení 1 000 Kč, další nezbytné výdaje 500 Kč a ostatní zbytné výdaje 2 000 Kč. Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem byla 40 000 Kč, žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu 35 698 Kč. Podle žalobkyně měl žalovaný disponovat příjmem 29 100 Kč, s rezervou pro výdaje 500 Kč a s minimálními výdaji 6 505 Kč. Žalobkyně neuvedla, jakým způsobem zjišťovala či ověřovala výdaje žalovaného, ani z čeho ověřovala jeho příjem. Pokud tak činila z výpisů z účtu (či z jiných dokladů), tyto soudu nedoložila a neuvedla, jaké skutečnosti z nich zjistila a jak s nimi dále pracovala.

8. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

14. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“15. Právní posouzení věci:

16. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 253 483,68 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice tvrdila, že zjišťovala rodinné, pracovní, příjmové, výdajové a jiné relevantní poměry žalovaného, neuvedla, a především nedoložila k tomu však žádné další skutečnosti a důkazy [zejména zda skutečně došlo ke zjištění a ověření především výdajů žalovaného, případně dalších souvisejících skutečností (a s jakým výsledkem)]. Dle názoru soudu se tak v daném případě nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Je zřejmé, že žalobkyně řádně neověřovala a nezjišťovala výdaje žalovaného a jeho skutečné majetkové poměry.

17. Za situace, při které žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, -, právnická osoba, . v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.

18. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 253 483,68 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co mu žalobkyně poskytla z neplatné smlouvy o úvěru. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 27 543,16 Kč, tj. jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalovaného, které doložil příslušnými listinami a které žalobkyně nijak nevyvrátila, že žalovaný na dluh čerpal celkem výše uvedených 253 483,68 Kč a doposud zaplatil žalobkyni zpět celkem 225 940,52 Kč, rozdíl těchto částek činí právě 27 543,16 Kč); viz výrok I. tohoto rozsudku.

19. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatným je tak ujednání o poplatku za sjednaný úvěr, o případných dalších poplatcích za sjednané volitelné služby, jakož i o smluvní pokutě za prodlení se splacením úvěru. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, ). Lhůtu k zaplacení zbývající jistiny dluhu soud stanovil s přihlédnutím k § 160 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaný ke svým majetkovým poměrům (tj. ke svým možnostem ve smyslu citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru) nic netvrdil a nedokládal.

20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok III. tohoto rozsudku).

21. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 8 135 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 6 508 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 1 627 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě (viz již citovaný § 160 odst. 1 o. s. ř.) uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.