12 C 117/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 45 763 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 300 Kč od 26. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 35 463 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 515,59 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 724,86 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 137,41 Kč od 22. 10. 2024 do 25. 11. 2024, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 4 987,41 Kč od 26. 11. 2024 do zaplacení, co do úroku ve výši 15 % ročně z částky 8 137,41 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 104,45 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 202,75 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 375,14 Kč od 22. 10. 2024 do 25. 11. 2024, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 9 225,14 Kč od 26. 11. 2024 do zaplacení a co do úroku ve výši 15 % ročně z částky 16 375,14 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 458 Kč. Doplatek soudního poplatku je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 19. 3. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 45 763 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 515,59 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 724,86 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 137,41 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, s úrokem 15 % ročně z částky 8 137,41 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, a dále s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 104,45 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 5 202,75 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 375,14 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, s úrokem 15 % ročně z částky 16 375,14 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení a dále náhrady nákladů řízení.

2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovanou dne 5. 1. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalované poskytla finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala zápůjčku vrátit spolu s částkou 23 142 Kč, a to v 78 týdenních splátkách po 554 Kč. Žalovaná však splátky řádně a včas nehradila, poslední splátku uhradila dne 17. 7. 2023 a celkově uhradila pouze 12 850 Kč. Dále žalobkyně se žalovanou uzavřela dne 25. 1. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto zápůjčku vrátit spolu s částkou 12 321 Kč, a to v 78 týdenních splátkách po 287 Kč. Žalovaná však opět splátky řádně a včas nehradila, poslední splátku uhradila dne 17. 7. 2023 a celkově uhradila pouze 6 850 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024.

3. Na výzvu soudu ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně svou žalobu doplnila podáním ze dne 22. 5. 2025, přičemž tvrdila, že si splnila svou zákonnou povinnost dle § 84 – 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalované. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě a předchůdkyně žalobkyně situaci žalované ověřila z výměru sociální podpory z 1/2021, výpisů z bankovního účtu za období od 10/2021 do 11/2021 a z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na výši poskytnuté zápůjčky se předchůdkyně žalobkyně spokojila s tímto ověřením, neboť v opačném případě by se žalovaná vystavovala riziku spáchání trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 trestního zákoníku. Sama žalovaná potvrdila přesnost a pravdivost údajů, přičemž v tomto směru žalobkyně odkázala na závěry vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v , adresa, ze dne 31. 7. 2020, č. j. , spisová značka, . I pokud by bylo shledáno, že úvěruschopnost žalované nebyla dostatečně zkoumána, ani tak by to nepůsobilo absolutní neplatnost předmětné smlouvy, neboť ta byla uzavřena až po nabytí účinností zákona č. 257/2016 sb., o spotřebitelském úvěru.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.

5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřila, proto soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky, na což i byla žalovaná ve výzvě upozorněna.

6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.

8. Dne 5. 1. 2022 byla na základě zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr mezi původním věřitelem, společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „, právnická osoba, “) a žalovanou uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se , právnická osoba, zavázala žalované poskytnout finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem v celkové výši 23 142 Kč, který sestává z částky 16 118 Kč odpovídající úroku, z částky 1 500 Kč za zpracování spotřebitelského úvěru a z částky 5 524 Kč za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení. Žalovaná se tyto finanční prostředky spolu s právě uvedeným poplatkem zavázala vrátit v 78 týdenních splátkách po 554 Kč a s poslední splátkou ve výši 484 Kč. Úrok byl sjednán sazbou 88 % ročně a RPSN činilo 156 %. Současně bylo sjednáno a žalovaná podpisem této smlouvy potvrdila, že finanční prostředky obdržela v hotovosti. V zákaznické kartě – žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná a má jednu vyživovací povinnost, je na rodičovské dovolené a má jediný zdroj příjmu, a to rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno z výměru rodičovského příspěvku. Dále uvedla, že bydlí v nájmu, další čisté příjmy domácnosti jsou 20 000 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje žalované jsou 4 000 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 5. 1. 2025, zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 5. 1. 2025).

9. Dne 25. 1. 2022 byla na základě zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr mezi původním věřitelem, společností , právnická osoba, , a žalovanou uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se , právnická osoba, zavázala žalované poskytnout finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem v celkové výši 12 321 Kč, který sestává z částky 8 059 Kč odpovídající úroku, z částky 1 500 Kč za zpracování spotřebitelského úvěru a z částky 2 762 Kč za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení. Žalovaná se tyto finanční prostředky spolu s právě uvedeným poplatkem zavázala vrátit v 78 týdenních splátkách po 287 Kč a s poslední splátkou ve výši 222 Kč. Úrok byl sjednán sazbou 88 % ročně a RPSN činilo 173,63 %. Současně bylo sjednáno a žalovaná podpisem této smlouvy potvrdila, že finanční prostředky obdržela v hotovosti. V zákaznické kartě – žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná a má jednu vyživovací povinnost, je na rodičovské dovolené a má jediný zdroj příjmu, a to rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno z výměru rodičovského příspěvku. Dále uvedla, že bydlí v nájmu, další čisté příjmy domácnosti jsou 20 000 Kč měsíčně, interní splátky PF činí 2 438 Kč měsíčně a další odhadované měsíční výdaje žalované jsou 4 000 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 25. 1. 2025, zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 25. 1. 2025).

10. Na jméno žalované je veden bankovní účet číslo , č. účtu, , na konci 1/2022 činil zůstatek 282,98 Kč. Dne 18. 12. 2021 byla na tento připsána částka 10 000 Kč a dne 12. 1. 2022 taktéž částka 10 000 Kč, a to od odesílatele Úřad práce K. Vary jakožto rodičovský příspěvek. Dne 20. 1. 2022 byla na tento účet v hotovosti vložena částka 24 000 Kč a dne 25. 1. 2022 byla na tento účet vložena částka 10 000 Kč (výpisy z účtu).

11. Na smlouvu o úvěru č. , hodnota, žalovaná uhradila celkem částku 12 850 Kč, na smlouvu o úvěru č. , hodnota, uhradila celkem částku 6 850 Kč (tabulky umoření).

12. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024, přičemž byla postoupena mj. i pohledávka za žalovanou (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024 včetně přílohy č. , hodnota, smlouvy o postoupení pohledávek, potvrzení o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky).

13. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 21. 10. 2024, který byl k přepravě předán dne 11. 11. 2024, a kterým byla současně žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky v celkové výši 73 219,62 Kč, a to do deseti dnů ode dne doručení dopisu (oznámení o postoupení pohledávek, podací lístek). Dne 31. 12. 2024 byla žalované odeslána předžalobní výzva, kterou byla žalovaná opět vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 58 760,98 Kč, a to nejpozději do 15. 1. 2025 (výzva k plnění ze dne 31. 12. 2024, podací lístek).

14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném ke dni sjednání spotřebitelského úvěru, tedy do 28. 5. 2022.

15. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem:

23. Právní předchůdkyní žalobkyně byly žalované poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 30 000 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek, mezi kterými se i nacházela pohledávka za žalovanou, přičemž postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 21. 10. 2024, odeslaným k přepravě dne 11. 11. 2024.

24. Jelikož žalovaná je vůči právní předchůdkyni žalobkyně v postavení spotřebitele, zabýval se nejprve soud otázkou, zda mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to nejen dle § 2390 a násl. o. z., ale zejména v návaznosti na ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v tehdy účinném znění.

25. Právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatelka spotřebitelského úvěru si tedy měla primárně splnit svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a její povinností tak bylo před uzavřením samotné smlouvy o úvěru posoudit schopnost spotřebitele (žalované) úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, případně i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti nebo i z jiných zdrojů. Posouzena má být zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Pouze v případě, že by po tomto posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, mohla přistoupit k poskytnutí úvěru. Dodržením této povinnosti je přitom sledována celá řadu cílů. Předně je chráněn samotný spotřebitel, který v těchto typech smluv vystupuje jako tzv. slabší strana, a to zejména před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, současně je tímto chráněn sám poskytovatel úvěru, a to před rizikem vzniku v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s ním jsou chráněni i další věřitelé, kteří by případně danému spotřebiteli poskytli již jiné finanční prostředky, neboť v důsledku dalšího zadlužování spotřebitele by mohlo docházet k ohrožení jeho schopnosti splácet své další závazky a tím by tak ohrožoval uspokojení pohledávek předešlých věřitelů. Konečně je ve svém důsledku chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele dluhy splácet spojeny, např. v podobě předlužení a insolvence a tím pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (srov. závěry např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, , rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022, č. j. , spisová značka, ).

26. Pokud jde o samotné posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, je na tomto místě nutno zdůraznit, že věřitel je povinen s odbornou péčí informace poskytnuté spotřebitelem vyhodnotit a důkladně je prověřit a v případě, že má pochybnosti o správnosti údajů uvedených spotřebitelem, je povinen po spotřebiteli požadovat objasnění těchto výdajů, případně je povinen si je v rámci svých možností ověřit. K obdobným závěrům dospěl i např. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, , který dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ačkoliv se v dané věci řešily především veřejnoprávní souvislosti zkoumání úvěruschopnosti, jsou tyto závěry dle názoru soudu použitelné i v tomto případě. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem navíc odpovídá interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, v. , jméno FO, a další). V citovaném rozsudku SDEU vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

27. K poskytnutí spotřebitelského úvěru tedy měla právní předchůdkyně žalobkyně zásadně přistoupit až v tom okamžiku, kdy z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplyne, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Současně si také žalobkyně musela být vědoma následků, které by nastaly, pakliže by výše uvedené povinnosti nesplnila, a které jsou vyjádřeny v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že taková smlouva by byla neplatná. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ). Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaná v dané věci nedovolala, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. , spisová značka, , vizte též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Při výkladu a aplikaci právních předpisů totiž nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona o spotřebitelském úvěru sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není, proto byl soud povinen pro případ, že by si právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost nesplnila, k neplatnosti dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přihlížet z úřední povinnosti.

28. S ohledem na právě uvedené se tedy soud zabýval tím, zda právní předchůdkyně skutečně dostála svým povinnostem dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, řádně zkoumala úvěruschopnost žalované a poskytla úvěr, neboť zde nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Žalobkyně nyní tvrdila, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalované řádně ověřila, neboť žalovaná byla dotázána na své majetkové poměry, příjem byl ověřen z výměru sociální podpory a bankovního účtu a současně bylo ověřeno, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Tento názor žalobkyně však soud nesdílí, ba právě naopak má za to, že právní předchůdkyně k posouzení úvěruschopnosti žalované přistoupil až velmi laxně. Tvrzený příjem žalované odpovídající rodičovskému příspěvku ve výši 10 000 Kč byl sice podložen výpisem z účtu, který žalobkyně označila a předložila, a z něhož skutečně vyplývá, že tato částka byla v 12/2021 a v 1/2022 žalované na její účet vyplacena, nicméně se taktéž jedná o jediné hlubší zkoumání majetkových poměrů žalované. V obou případech sice v zákaznické kartě – žádosti o spotřebitelský úvěr je uvedeno, že k dalším příjmům žalované patří částka 20 000 Kč měsíčně, ovšem o čí příjem se jedná a z čeho plyne není z tohoto formuláře patrno, ani není zřejmé, jak (a zda vůbec) byla tato informace právní předchůdkyní žalobkyně jakkoli ověřována. Výdaje žalované právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala a spokojila se pouze s uvedením částky 4 000 Kč měsíčně, což zhruba odpovídá částce životního minima jednotlivce v domácnosti v době poskytnutí úvěrů. Právní předchůdkyně však zcela pominula, že žalovaná uvedla, že má jednu vyživovací povinnost a již v tomto kontextu se částka 4 000 Kč měsíčně jakožto měsíčních výdajů zdá až podezřele nízká, což mělo vést právní předchůdkyni žalobkyně k většímu ověření výdajů žalované. Zcela stranou ponechala právní předchůdkyně žalobkyně jakékoliv výdaje na bydlení, byť žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu; jaké náklady jsou však s takovým bydlením spojeny právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala. Žalobkyně se tedy dle názoru soudu měla blíže zabývat tvrzenými, skutečně poměrně velmi nízkými, výdaji žalované tak, aby si ověřila, že se skutečně jedná o reálné výdaje žalované a částka, která žalované po úhradě výdajů z příjmů zůstává, tak pouze není pouze deklarovaným číslem. V tomto směru tedy soud nemá za to, že by si žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované počínala tak, jak jí ukládá zákon, a že by zde tedy nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, resp. zde byly evidentní pochyby, kolik reálně zůstává žalované k dispozici z příjmu po odečtení základních výdajů. Na tomto místě soud opět připomíná, že v duchu výše uvedené judikatury se žalobkyně neměla (jak opětovně tvrdila a poukazovala) pouze spoléhat na tvrzení žalované, ale měla je aktivně (minimálně pro ochranu dobytnosti své pohledávky) sama zjišťovat a prověřovat. V této návaznosti ani není přiléhavé rozhodnutí Krajského soudu v , adresa, ze dne 31. 7. 2020, č. j. , spisová značka, , na které sama žalobkyně odkazovala. V uvedeném případě totiž žalovaný doložil pracovní smlouvu, tři výplatní pásky, uvedl, že je svobodný, bezdětný, označil své předchozí závazky, relativně uvěřitelné výdaje na domácnost, výši nájemného, přičemž nájemní smlouvu doložil u předchozí zápůjčky u totožného poskytovatele spotřebitelského úvěru. Za takové situace lze přisvědčit názoru Krajského soudu v , adresa, , že v ostatním se daný poskytovatel spotřebitelského úvěru spokojil s tvrzeními, zatímco v tomto případě se právní předchůdkyně žalobkyně především spokojila de facto pouze s tvrzeními a ověřila si pouze toliko příjem žalované.

29. Stranou soud ponechává mírně diskutabilní otázku výpisů z účtu, neboť ačkoliv byla první smlouva uzavřena dne 5. 1. 2022 a druhá dne 25. 1. 2022, disponuje žalobkyně výpisem z účtu žalované až do konce měsíce ledna 2022. Ten tedy musel být učiněn právě až na konci ledna 2022, spotřebitelské úvěry přitom byly žalované poskytnuty před tím, než bylo fakticky možno takové výpisy z účtu vytisknout a je tedy otázkou, kdy fakticky se do sféry právní předchůdkyně žalobkyně dostaly, zda skutečně před poskytnutím úvěru. Nadto nelze ani přehlédnout opravdu nízký disponibilní zůstatek na tomto účtu (260,08 Kč), který nasvědčuje právě tomu, že žalovaná ke dni uzavření předmětných smluv úvěruschopná nebyla.

30. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a úvěruschopnost žalované dostatečně neposoudila. Předmětná smlouva o spotřebitelném úvěru je tedy absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z., přičemž k této neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti, jak bylo uvedeno výše. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smluv v celém rozsahu, neboť zmíněná vada dostatečného nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo možno od ostatního obsahu oddělit.

31. Při závěru o neplatnosti smluv je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovanou posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalované dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, ), přičemž dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , spisová značka, , nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení v tomto řízení, které spočívá v tom, že žalovaná obdržela částku 30 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Co se týče dosavadních úhrad žalované, žalobkyně tvrdila, že žalovaná dosud uhradila 19 430 Kč (resp. 6 850 Kč na smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a 12 850 Kč na smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ), což vyplynulo i z tabulky umoření. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaná uhradila, nese sama žalovaná, která však byla v tomto řízení zcela pasivní a netvrdila, že by snad uhradila vyšší částku, než jak uvedla žalobkyně. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 10 300 Kč (3 150 Kč + 7 150 Kč) coby poskytnuté jistiny (10 000 Kč + 20 000 Kč) po započtení platby ve výši 19 430 Kč (6 850 Kč + 12 850 Kč). Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni částku 10 300 Kč odpovídající rozdílu poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru a dosavadních úhrad žalované.

32. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Při stanovení úroků z prodlení však soud nemohl vycházet ze splatnosti zápůjčky sjednané v neplatné smlouvě o zápůjčce. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byla žalovaná povinna splnit dluh (vrátit jistinu zápůjčky) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění obsažená v oznámení o postoupení pohledávky byla žalované odeslána doporučeně dne 11. 11. 2024 (pondělí), ve smyslu § 573 o. z. se tedy do sféry žalované dostala nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 14. 11. 2024 (čtvrtek). Od tohoto okamžiku tedy žalované plynula 10denní lhůta, která jí žalobkyní byla pro zaplacení poskytnuta, která uplynula dne 24. 11. 2024 (neděle), ve smyslu § 607 o. z. posunuta na 25. 11. 2024 (pondělí), což byl tedy nejzazší den, kdy žalovaná mohla svůj závazek uhradit. Následujícího dne, tj. 26. 11. 2024, se dostala do prodlení, proto tedy právě od tohoto dne náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 12,75 % ročně. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. (výrok I.).

33. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení převážně úspěšná, proto má nárok na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož však žalovaná zůstala v průběhu řízení zcela pasivní a žádné náklady jí nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

35. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 2 289 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 831 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek částkou 458 Kč. V případě, že tato částka ve stanovené lhůtě uhrazena nebude, bude věc předána po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.