12 C 214/2022

Plný text

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Pazderského a soudkyň Mgr. Magdaleny Bačíkové a Mgr. Magdalény Gargulákové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem nám. Svobody číslo , PSČ obec o zaplacení 97 661,35Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne datum rozhodnutí , č. j. číslo jednací ,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14.806,67 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Odvoláním napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně rozsudkem pro uznání tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 97.661,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částkem specifikovaných ve výroku I odvoláním napadeného rozsudku, vše do tří dnů od právní moci předmětného rozsudku (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 23.218,60 Kč (výrok II). Podle podstatné části odůvodnění rozsudku se žalobce domáhal zaplacení částky 97.661,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení s tím, že je společenstvím vlastníků zajišťujícím zajišťování správy domu a pozemku, konkrétně pozemku p. č. st. [číslo], jehož součástí je budova [adresa] – bytový dům v obci a katastrálním území Hulín a žalovaný je výlučným vlastníkem jednotky v předmětném domě, a to jednotky č. jednotky [číslo] s podílem na společných částech domu, a je tak ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) a ustanovení § 4 zákona o užívání bytů příjemcem služeb a tudíž je povinnen žalobci hradit zálohy vyúčtované za tyto služby. Výše zálohy byla v letech 2020, 2021 a 2022 rozhodnutím žalobce stanovena na částku ve výši 3.984 Kč měsíčně. Za období od 1. 5. 2020 do 31. 7. 2022 žalovaný na těchto plněních neuhradil vyúčtovanou a splatnou částku ve výši 97.661,35 Kč. Dne 30. 8. 2022 vydal soud elektronický platební rozkaz, kterým vyhověl návrhu žalobce a současně žalovaného poučil o právu podat proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor ve lhůtě 15 dnů. Zároveň soud žalovaného vyzval, aby se v případě, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu písemně v listinné nebo elektronické podobě vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s elektronickým platebním rozkazem. Rovněž žalovaného poučil, že pokud se ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává a soud ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání. Žalovanému byl elektronický platební rozkaz spolu se žalobou doručen do vlastních rukou dne 1. 9. 2022. Žalovaný podal proti elektronickému platebnímu rozkazu dne 8. 9. 2022 odpor. Lhůta k podání odporu žalovanému uplynula dne 16. 9. 2022 a ode dne následujícího počala žalovanému běžet lhůta 30 dnů pro vyjádření ve věci samé k žalobě, která marně uplynula dne 17. 10. 2022. Žalovaný se ve stanovené 30denní lhůtě nevyjádřil. Jelikož se má za to, že žalovaný nárok žalobkyně uznal a současně nejde o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír, rozhodl soud o nároku žalobce aniž ve věci nařídil jednání (§ 153a odst. 4 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.; zcela úspěšnému žalobci přiznal vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 23.218,60 Kč; jednotlivé položky, z nichž se náhrada nákladů řízení skládá, jsou v odůvodnění rozsudku specifikovány. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. V něm a jeho doplnění nerozporoval, že jeho vyjádření k žalobě nebylo podáno ve stanovené lhůtě; namítl, že se tak stalo v důsledku administrativního nedopatření. Má však za to, že žaloba je zcela nedůvodná a musí být v souladu s příslušnou právní úpravou zamítnuta, když vyhovění žalobě by zakládalo zjevnou nespravedlnost. Namítl, že v předmětné věci je zřejmé, že s podanou žalobou projevil zřetelný nesouhlas ve formě podaného odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu a následně předmětným vyjádřením. Toliko dvoudenní zpoždění s jeho podáním pak nelze považovat za záměrné ztěžování a oddalování postupu ve věci a už jen z tohoto důvodu nemělo ze strany soudu I. stupně k vydání napadeného rozsudku pro uznání dojít; na podporu této své argumentace odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 1024/15. Dále uvedl, že má za to, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Aby bylo možno dovodit fikci uznání žalobou uplatněného nároku, musí být nárok v žalobě perfektně vymezen. Pro naplnění předpokladu pro přiznání tvrzeného nároku na neuhrazených zálohách, případně z nedoplatku z vyúčtovaných služeb jsou rozhodujícími skutečnostmi, které byl žalobce povinnen tvrdit v žalobě, tvrzení o tom, zda se žalobce konkrétně domáhá úhrady záloh či nedoplatku z vyúčtování, že je předpis záloh vůči žalovanému účinný, z jakých konkrétních částek se požadované zálohy skládají a dále musí být uveden jasný a přehledný způsob výpočtu případného nedoplatku. Taktéž je nutno doložit, že žalovaný byl s existencí případného nedoplatku seznámen. V posuzované věci ovšem zásadní tvrzení v uvedeném smyslu absentují. Žalobce koncipoval žalobní návrh způsobem, že není jasné, zda se domáhá zaplacení případného nedoplatku z vyúčtování služeb nebo naopak nároku na zaplacení neuhrazených záloh na úhradu za služby a v tomto směru žalovaný poukazuje na nejasnou formulaci žaloby. Nadto namítl, že vůči němu není účinný předpis záloh. Uzavřel, že není jasné, o jaké skutečnosti žalobce svůj nárok opírá, jakým způsobem došel ke konečnému výpočtu a že žalobní návrh je zmatečný; předmětná žaloba proto neposkytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil a rozhodl tak, že se rozsudek pro uznání nevydává a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení. V písemném vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že postupu soudu I. stupně, který předcházel vydání rozsudku, není co vytknout. Žalovaný nejprve podal proti elektronickému platebnímu rozkazu blanketní odpor a následně se ve stanovené lhůtě, která uplynula dne 17. 10. 2022, k žalobě nijak nevyjádřil, proto soud I. stupně správně a zákonně přistoupil k vydání rozsudku pro uznání. S odkazem na ve vyjádření citovanou judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že pouhý nesouhlas s žalobou, tedy kupříkladu blanketní odpor, který žalovaný v dané věci proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podal, nelze pokládat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 604/2010 a další). Kvalifikovaná výzva byla žalovanému doručena a platí, že žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, čímž nastala zákonná fikce uznání nároku žalovaným. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že se žalovaný ve věci písemně vyjádřil po uplynutí stanovené lhůty, kdy naznačil svou procesní obranu. V návaznosti na odvolací argumentaci žalovaného dále uvedl, že ve věci sp. zn.

I. ÚS 1024/15 tam vyložené závěry Ústavní soud přijal v situaci, kdy se žalovaný ve stanovené lhůtě včas vyjádřil, a to tak, že uvedl nesouhlas s předmětým nárokem a dokonce i rámcově naznačil důvody svého nesouhlasu a avizoval, že důvody tohoto nesouhlasu dále blíže rozvede k výzvě soudu nebo u soudního jednání; v uvedené věci tak žalovaný na rozdíl od žalovaného v této věci jednoznačně projevil dostatečně včasnou aktivitu proti žalobou uplatňovanému nároku před uplynutím lhůty dle kvalifikované výzvy. Takové závěry však nejsou v žádném případě aplikovatelné na absolutní pasivitu žalovaného v této věci až do marného uplynutí lhůty dle kvalifikované výzvy soudu I. stupně. Pokud v minulosti v judikatuře došlo ke korekci proti vydání rozsudku na základě tzv. fikce uznání, pak ve všech takových případech svědčily ve prospěch žalovaného mimořádné a extrémní individuální okolnosti, které však u žalovaného v této věci nijak dány nejsou a žalovaný je ani sám netvrdí. Pokud žalovaný v odvolání argumentoval rovněž skutečnosti, které rozporovaly samotné meritum nároku žalobce a jednotlivých dílčích skutkových okolností, je taková argumentace již zcela bezpředmětná. Navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl z důvodu věcné správnosti potvrzen. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 § 202 o. s. ř. a contrario) přezkoumal v rozsahu napadení (§ 212 o. s. ř.) rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že se jedná o přezkum rozsudku pro uznání byl odvolací soud ve věci vázán ustanovením § 205b o. s. ř. Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jenom vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b). Podle § 205 odst. 2 písm. a) odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Z obsahu spisu se podává, že se žalobce domáhal vůči žalovanému vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatit mu částku 97.661,35 Kč s příslušenstvím; ta je součtem částek 21.777 Kč, 47.996,35 Kč a 27.888 Kč. V odstavci III. pod písmeny a) až c) žaloby je konkretizováno, z čeho předmětná dlužná částka sestává. V odstavci III. písmeno a) žaloby je konkretizováno, že žalovaná částka ve výši 21.777 Kč je požadována z titulu vyúčtování nedoplatku spotřebovaných plnění oproti zálohám za období od 1. 5. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 21.777 Kč, když skutečně spotřebovaná výše plnění za toto období činila 38.943 Kč, uhrazené zálohy za toto období byly ve výši 0 Kč, předmětná celková částka 38.943 Kč byla ponížena o částečné platby žalovaného ze dnů 18. 2. 2022, 22. 3. 2022, 25. 4. 2022, 20. 5. 2022, 20. 6. 2022 a 25. 7. 2022 v celkové výši 17.166 Kč. V uvedené části žaloby je pak blíže konkretizováno, o jaké vyúčtování záloh jde (tj. za který měsíc byla záloha vyúčtována, v jaké výši a kdy nedoplatek byl splatný), jaké konkrétní platby v jaké výši byly zohledněny (tj. kdy byla žalovaným uhrazena nějaká částka, v jaké výši a jaký nedoplatek, případně v jaké výši, byl takovou platbou umořen). V odstavci III. písmeno b) je konkretizováno, že žalovaná částka ve výši 47.996,35 Kč je požadována z titulu vyúčtování nedoplatku spotřebovaných plnění oproti zálohám za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021, když skutečně spotřebovaná výše plnění za toto období činila 47.996,35 Kč a na zálohách oproti ní nebyla zaplacena žádná částka. Rovněž v této části žaloby je pak blíže konkretizováno, o jaké vyúčtování záloh jde (tj. za který měsíc byla záloha vyúčtována, v jaké výši a kdy nedoplatek byl splatný); zohledněny nebyly žádné platby, neboť žalovaný žádnou částku na tuto část pohledávky nezaplatil. V odstavci III písmeno c) je pak konkretizováno, že žalovaná částka 27.888 Kč je požadována z titulu neuhrazených splatných záloh na plnění za období od 1. 1. 2022 do 31. 7. 2022; rovněž ve vztahu k této částce je specifikováno o jaké zálohy (za který měsíc, v jaké výši a kdy byly splatné) se jedná s tím, že na tuto část pohledávky nedošlo ze strany žalovaného byť k dílčí úhradě. Námitka žalovaného, že ve věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť nárok nebyl v žalobě perfektně vymezen, tudíž není důvodná. Pokud se týká námitky, že vyjádření k žalobě bylo dodáno soudu opožděně s argumentací, že se tak stalo„ administrativním nedopatřením“ pak tato námitka je irelevantní. Lze uzavřít, že samotná žaloba není neprojednatelná. Je-li žaloba bez vad, respektive její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno) nic nebrání soudu v postupu podle § 114b odst. 1 a 153a odst. 3 o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.) jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srovnej přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Protože z hlediska předpokladu pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení ani v ustanovení § 153a o. s. ř. neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným pokladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř., které číní žalobu projednatelnou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 180/2004). Odvolání proti rozsudku pro uznání založené na zpochybnění uznaného nároku (vymezeného žalobními tvrzeními, která zde byla v době uznání) ze skutkového hlediska nemůže být úspěšné. Odvolací soud stejně jako soud I. stupně uzavřel, že vydání takového rozsudku není v souzené věci vyloučeno povahou věci, nebo rozporem s právními předpisy kogentní povahy. Pokud se žalovaný včas na výzvu vydanou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nevyjádřil, měl soud povinnost a nikoli pouze možnost rozhodnout rozsudkem pro uznání, a to aniž by se zabýval materiální stránkou věci (srovnej přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn.

III. ÚS 91/06, dle něhož jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle § 114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání za výraz„ přepjatého formalismu“ ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Naopak nevydání rozsudku pro uznání, ačkoli zákonem stanovené předpoklady pro takový postup byly splněny, by sloužilo důvodné námitce nedostatku spravedlivého procesu z pozice druhé strany řízení, a to argumentem procesu nepředvídatelného, respektive svévolného). Ústavní soud ve své judikatuře uzavřel (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn.

III. ÚS 3207/20), že ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. upravuje právní fikci, jejímž důsledkem je vydání rozsudku pro uznání, ačkoli žalovaný nárok fakticky neuznal. Již tato okolnost vyžaduje obezřetný přístup k použití rozsudku pro uznání, což odpovídá i tomu, že právní fikce je v právu nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty. Shledání nedostatečné„ kvalifikovanosti“ vyjádření žalovaného a vydání rozsudku pro uznání lze proto akceptovat jen v případech nevyvolávajících pochybnosti o tom, že se žalovaný nehodlá řádně bránit nároku uplatněnému žalobou. Vydání rozsudku pro uznání je tak vyhrazeno jen těm případům, kdy žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu (nepostačí jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává), případně soud na základě úvahy, kterou v rozsudku pro uznání přesvědčivě odůvodní, dospěje k závěru, že neúplné vyjádření žalovaného je v konkrétním případě vedeno jen snahou o oddálení rozhodnutí ve věci samé. V souzené věci se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil vůbec. Jeho odůvodnění, že vyjádření bylo podáno opožděně z důvodu„ administrativního pochybení“ nelze považovat za omluvitelný důvod, zvláště za situace, kdy nebyly sděleny takové okolnosti, které by účastníkovi ve vyjádření bránily. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, uzavřel, že je právně nevýznamné jak brzy (a zda vůbec) po marném uplynutí lhůty stanovené podle § 114b o. s. ř. se žalovaný k žalobě vyjádří. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydané podle ustanovení § 114b o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod a současně jestliže takový důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že jsou ve věci dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Žalovaný se k žalobě vyjádřil po marném uplynutí lhůty stanovené podle § 114b odst. 1, 2 o. s. ř. a nebyl zjištěn žádný závažný důvod (a ani nebyl tvrzen), který by vyloučil fikci uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě. Soud I. stupně měl proto povinnost rozhodnout rozsudkem pro uznání, aniž by se zabýval materiální stránkou věci. Žaloba neměla vady, které by bránily pokračování v řízení a nebyly shledány žádné okolnosti, které by bránily vydání rozsudku pro uznání. Při vydání posuzovaného rozsudku pro uznání byly podmínky pro vydání rozsudku pro uznání splněny, a proto odvolací soud rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně jeho nákladového výroku, který má oporu v ustanovení § 142 o. s. ř. a je správně a přezkoumatelným způsobem odůvodněn. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl žalobce zcela úspěšný a vznikly mu účelně vynaložené náklady v souvislosti s právním zastoupením, a to za sepsání vyjádření k odvolání žalovaného a účast jeho právního zástupce u jednání odvolacího soudu. Odměna za jeden úkon právní pomoci při tarifní hodnotě 97.661,35 Kč činí 5.020 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu), náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu činí celkem 600 Kč. Dále byla zástupci žalobce přiznána náhrada za promeškaný čas na cestě k jednání odvolacího soudu z [obec] do [obec] a zpět v rozsahu čtyř půlhodin po 100 Kč za každou započatou půlhodinu (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu), to je celkem 400 Kč a náhrada cestovného za cestu [obec] – [obec] a zpět k jednání odvolacího soudu (138,2 km osobním automobilem [registrační značka], průměrná spotřeba dle technického průkazu 8,4 litru benzínu na 100 km; dle vyhlášky č. 467/2022 Sb. ve znění vyhlášky č. 191/2023 Sb. základní sazba náhrady za používání silničních motorových vozidel 5,20 Kč za 1 km, cena pohonných hmot 41,20 Kč za 1 litr benzínu automobilového) celkem ve výši 1.196,92 Kč. Uvedené náklady odvolacího řízení činí v součtu 12.236,92 Kč a k této částce náleží rovněž 21 % DPH, to je částka 2.569,75 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení ve výši 14.806,67 Kč bylo žalovanému uloženo uhradit žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.