12 C 254/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 1 993 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení 1 933 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 993 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 600 Kč. Doplatek soudního poplatku je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. č. účtu, variabilní symbol var. symbol, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 20. 8. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 1 993 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 993 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení a dále náhrady nákladů řízení.

2. Žalobkyně tvrdila, že dne 27. 5. 2022 uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 40 000 Kč, který byl žalované vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran. Úroky úvěru měly být žalobkyni hrazeny v měsíčních splátkách ve výši 1 730 Kč vždy k 15. dni každého měsíce. Žalovaná však splátkový kalendář nedodržela a dostala se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 10. 2023. Žalobkyně tedy žalovanou vyzvala několika písemnými upomínkami k úhradě dlužné splátky. Na upomínky žalovaná nereagovala, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru. Žalobkyně touto žalobou požaduje úhradu 1 993 Kč, představující smluvní úrok ve výši 23 % ročně za období 90 dnů, počítaných ode dne 16. 10. 2023, tj. dne následujícího po dni splatnosti splátky, se kterou je žalovaná v prodlení a náhradu nákladů soudního řízení.

3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že před uzavřením předmětné smlouvy posuzovala schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů, a dále na základě výpisů z centrální evidence exekucí, výpisu z databáze neplatných dokladů, výpisu z registru SOLUS. Dále si od žalované vyžádala kopii občanského průkazu, řidičského průkazu, doklad o existenci výpisu z bankovního účtu a daňové přiznání za rok 2021.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.

5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.

6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

7. Smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 27. 5. 2022 č. hodnota bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr v celkové výši 40 000 Kč, a to tak, že částka 11 136 Kč bude vyplacena na účet žalované č. č. účtu, částka 20 864 Kč bude na základě žádosti žalované vyplacena ve prospěch věřitele žalované – společnosti Anonymizováno, za účelem úhrady předchozího závazku žalované vůči žalobkyni, a částka 8 000 Kč bude započtena na náklady žalované. Úvěr byl sjednán na dobu 72 měsíců. Zápůjční Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 38,71 %. Žalovaná se zavázala žalobkyni splatit celý úvěr a současně také úrok v celkové výši 34 088 Kč, celková dlužná částka tedy činila 74 088 Kč. Žalovaná měla tuto částku uhradit v 72 splátkách.

8. Z listiny nazvané „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“ bylo zjištěno, že úvěruschopnost žalované byla zjišťována z údajů získaných od žalované, a to průměrného měsíčního příjmu (18 777 Kč), nákladů na bydlení (0 Kč) a finančních závazků (splátka hypotéky ve výši 8 350 Kč), žalobkyně dovodila finanční zůstatek 7 497 Kč. Kromě toho bylo zjištěno, že žalovaná je vdaná, nemá vyživovací povinnost.

9. Z výpisů z lustrací (insolvenční rejstřík, registr SOLUS) bylo zjištěno, že tyto lustrace byly provedeny 25. 5. 2022. Lustrací nebyla zjištěna žádná informace, která by vedla k závěru, že žalovaná není schopna poskytnutý úvěr splácet.

10. Z dokladu o existenci výpisu z bankovního účtu žalované č. č. účtu bylo zjištěno, že v dubnu 2022 suma příjmů činila 131 886,53 Kč a suma výdajů činila 128 840,67 Kč.

11. Z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2021 bylo zjištěno, že dílčí základ daně činil 225 327 Kč.

12. Z výpisu z účtu žalobkyně bylo zjištěno, že částka 11 136 Kč byla vyplacena na uvedený účet žalované dne 27. 5. 2022 a částka 20 864 Kč byla vyplacena na účet věřitele žalované společnosti CFIG.

13. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 6. 4. 2024.

14. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.

15. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

16. Žalobkyně s žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru, na jejímž základě měl být žalované poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit zapůjčenou částku spolu s uvedenými náklady a smluvním úrokem ve výši 23 % ročně ve sjednaných splátkách. Žalobkyně prokázala, že před uzavřením smlouvy do určité míry zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, a to na základě informací získaných od žalované. Neprokázala však, že by před uzavřením smlouvy jakýmkoli způsobem aktivně zjišťovala či ověřovala příjmy a výdaje žalované. Žalobkyně sice doložila daňové přiznání za rok 2021 a doklad o existenci účtu žalované, nicméně tyto údaje jsou pouze orientační a neosvědčují skutečný měsíční příjem žalované, která je podnikatelkou, tudíž nemá pevně stanovenou minimální měsíční odměnu za práci. Žalovaná se taktéž absolutně nezabývala výdaji na domácnost, kromě hypotéky, ani nezkoumala, zda s žalovanou sdílí domácnost další osoby.

17. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

24. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka).

25. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud shledal, že žalobkyně nevěnovala dostatečnou pozornost výdajové stránce, neověřovala totiž ani výši celkových výdajů, ani jejich skladbu (vycházela pouze z informace žalované o výši nákladů na bydlení), co se týká příjmu, tyto také řádně neosvědčila, pouze získala obecný přehled o příjmech žalované z daňového přiznání. Žalobkyně nedoložila, že by ověřovala, zda proti žalované nejsou vedeny exekuční řízení. Nadto soud podotýká, že aktuální úvěr měl sloužit ke splátce předchozího úvěru, tedy i z této skutečnosti plyne, že se žalovaná dostává do situace, kdy jeden závazek se snaží hradit pomocí dalšího závazku. Soud má tedy za to, že žalobkyně neměla před uzavřením smlouvy dostatek informací k tomu, aby byla v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru schopna posoudit, zda o schopnosti žalované úvěr splácet mohou být důvodné pochybnosti či nikoli.

26. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 40 000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyl platně sjednán ani smluvní úrok ve výši 23 % ročně, ani náklady apod, proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

27. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. spisová značka dospěl k následujícím závěrům: „… Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze právnická osoba vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. adresa: právnická osoba. Beck, 2017, s. 436-440). ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 28. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, z hlediska úspěšnosti ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) by měla právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, té však vzhledem k její nečinnosti žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

29. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 400 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek částkou 600 Kč. V případě, že tato částka ve stanovené lhůtě uhrazena nebude, bude věc předána po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.