12 C 258/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 13 190,18 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 13 190,18 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 044,19 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 146,42 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 993,24 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 8 % ročně z částky 4 943,75 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 200 Kč. Doplatek soudního poplatku je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. č. účtu, variabilní symbol var. symbol, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 8. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 13 190,18 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 044,19 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 146,42 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 993,24 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 8 % ročně z částky 4 943,75 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení.

2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba., uzavřela s žalovanou dne 3. 11. 2021 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s úrokem v pevné výši 2 443 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 26 800 Kč, úhradou vyhodnocení úvěrového případu ve výši 6 397 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 8 000 Kč (vše v celkové částce 83 640 Kč) splatit v 17 měsíčních splátkách po 4 920 Kč. Součástí žalované částky byla rovněž smluvní pokuta ve výši 4 170,17 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025.

3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalované. Tyto informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.

5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Oba účastníci byli vyzváni, aby se vyjádřili, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřili. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemají žádné námitky.

6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.

8. Z žádosti o úvěr ze dne 3. 11. 2021 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaná požádala původní věřitelku právnická osoba., o poskytnutí úvěru ve výši 40 000 Kč, přičemž v žádosti uvedla, že je rozvedená, bydlí ve vlastní nemovitosti, má jednu vyživovací povinnost, má středoškolské vzdělání, je zaměstnána u spol. Anonymizováno – Anonymizováno adresa, a to od 2. 5. 2018, s měsíčním příjmem ze zaměstnání ve výši 24 434 Kč. Jiné příjmy žalovaná neuvedla. Pokud jde o výdaje, uvedl celkové měsíční výdaje ve výši 14 484 Kč (z toho 1 500 Kč na bydlení a energie, 4 000 Kč na dopravu, jídlo, osobní náklady, srážky ze mzdy ve výši 5 000 Kč a 3 984 Kč měsíční splátky stávajících půjček). Žalované zbývá doplatit hypotéku ve výši 220 000 Kč a částku 29 700 Kč společnosti právnická osoba.

9. Smlouvou o úvěru ze dne 3. 11. 2021 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 40 000 Kč a zaplatit úrok v pevné výši 2 443 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 26 800 Kč, úhradu za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 6 397 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 8 000 Kč (celkem tedy 83 640 Kč), a to vše v 17 měsíčních splátkách po 4 920 Kč. RPSN činila 270,48 %.

10. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaná na pohledávku žalobkyně uhradila celkem 74 620 Kč.

11. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek s účinností k 12. 3. 2025 a postoupení pohledávky žalované oznámila dopisem z 2. 4. 2025 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky).

12. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 17. 7. 2025.

13. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.

14. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením předmětné smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by se žalobkyně zajímala o existenci, výši a způsob splácení dalších úvěrů či půjček žalované, nezjišťovala její platební morálku, nijak nedoložila, že by skutečně provedla tvrzené lustrace v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, v registrech dlužníků.

15. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

16. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a výše specifikovanými úhradami. Původní věřitelka důsledně nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.

17. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

24. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka).

25. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Pokud jde o příjmy a výdaje žalované, ze zákaznické karty nevyplývá, že by tvrzení uvedená žalovanou byla jakkoli ověřována (např. výpisem z bankovního účtu apod.), žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad její právní předchůdkyně provedla lustraci žalované v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, či příslušných registrech dlužníků, nedoložila žádnou pracovní smlouvu ani bankovní výpisy. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalované. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalované.

26. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 40 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná na úvěr dosud uhradila 74 620 Kč, tato částka vyplývá i z tabulky umoření. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani úhrady za služby, ani smluvní pokuta. Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradila částku vyšší, než jí byla na základě neplatné smlouvy poskytnuta, dospěl soud k závěru, že částka 40 000 Kč, na kterou by měla žalobkyně nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., byla již uhrazena, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl, a to včetně úroku z prodlení, neboť z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná se do prodlení nedostala.

27. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, z hlediska úspěšnosti ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) by měla právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, té však vzhledem k její nečinnosti žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

28. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč. V případě, že tato částka nebude uhrazena, bude pohledávka předána nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.