12 C 274/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 235 252,54 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 235 252,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 198 436,61 Kč od 7. 6. 2025 do zaplacení a úrokem ve výši 8,90 % ročně z částky 198 436,61 Kč od 7. 6. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 235 252,54 Kč s příslušenstvím, jak je vymezeno výše, a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že s žalovanou uzavřela dne 30. 4. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalované poskytla úvěr ve výši 511 423 Kč, kdy účelem úvěru bylo splacení dluhů vyplývajícího z úvěru, který žalobkyně vedla pro žalovanou na úvěrovém účtu č. č. účtu. Byla dohodnuta úroková sazba ve výši 7,86 % ročně, žalovaná se zavázala úvěr splácet měsíčními splátkami po 6 597 Kč počínaje květnem 2018, poslední splátka činí 2 425 Kč. Žalovaná celkem uhradila 593 859,16 Kč.

2. Žalobkyně dále sdělila, že provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalované požadovaný úvěr splácet, a to z informací poskytnutých žalovanou, a dále z interních a externích databází. Dále nahlížela do příslušných databází a rejstříků a k osobě žalované nezjistila nic negativního. Výdaje žalované žalobkyně stanovila na základě interního ekonomického modelu a vzala v úvahu výši jejích dosavadních závazků. Žalobkyně po posouzení všech údajů poskytnutých klientem i zjištěných vlastní činností neměla důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná je schopná úvěr splácet. Dle sdělení žalobkyně žalovaná v žádosti o úvěr uvedla výdaje ve výši 0 Kč, žalobkyně stanovila výdaje žalované na 6 004 Kč. Žalovaná dále v žádosti uvedla, že nemá žádné splátky, přičemž žalobkyní bylo ověřeno, že žalovaná splácí 7 130 Kč a 2 220 Kč na spotřební úvěry u žalobkyně a částku 1 219 Kč na úvěr na stavební spoření. Příjem žalované ve výši 16 726 Kč žalobkyně ověřila na základě příchozích transakcí na účet žalované vedený u žalobkyně.

3. Ve věci byl dne 4. 7. 2025 vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému žalovaná řádně a včas podala odpor, ve kterém navrhuje uložit jí povinnost k úhradě dlužné částky v měsíčních splátkách po 7 000 Kč. Následně doplnila, že žalobu neuznává.

4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, přičemž ve výzvě byla upozorněna na to, že pokud se nevyjádří jinak, bude mít soud za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná na tuto výzvu nereagovala, proto soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 30. 4. 2018 soud zjistil, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 511 423 Kč, a to na úvěrovém účtu č. č. účtu. Úvěr měl být splacen v měsíčních splátkách ve výši 6 597 Kč, a to od 21. 5. 2018, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2 425 Kč. Úrok činil 7,86 % ročně, RPSN 8,44 %.

7. Ze sdělení žalobkyně ze dne 7. 10. 2025 a stavu úvěru v minulosti ke dni 6. 6. 2025 soud zjistil, že žalovaná na předmětný úvěr uhradila celkem 593 859,16 Kč, přičemž částka 534 437,79 byla započtena na jistinu.

8. Z výpisu z úvěrového účtu č. č. účtu soud zjistil, že část úvěru ve výši 476 775,80 Kč byla čerpána dne 30. 4. 2018 na úvěrový účet žalované č. č. účtu a část úvěru ve výši 34 647,20 Kč byla čerpána dne 30. 4. 2018 na osobní účet žalované č. č. účtu.

9. Z výpisu příjmových transakcí na osobním účtu žalované č. č. účtu za období od října 2017 do března 2018 soud zjistil, že ve sledovaném období měla žalovaná průměrný měsíční příjem ve výši zhruba 16 000 Kč. Dále soud zjistil, že výdaje žalované činily průměrně 33 382 Kč měsíčně.

10. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 14. 5. 2025.

11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.

12. Žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy náležitě nezjišťovala a neposuzovala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně se řádným způsobem a s řádnou péči nezajímala o existenci, výši a způsob splácení dalších úvěrů či půjček žalované u jiných společností, nezjišťovala její platební morálku, nijak nedoložila, že by skutečně provedla tvrzené lustrace v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, v registrech dlužníků, nijak nezkoumala skutečné výdaje žalované.

13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

14. Žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 511 423 Kč. Úvěr měl být splacen v měsíčních splátkách ve výši 6 597 Kč, a to od 21. 5. 2018, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2 425 Kč. Úrok činil 7,86 % ročně, RPSN 8,44 %. Žalobkyně důsledně nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet.

15. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

22. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka).

23. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Pokud jde o příjmy žalované, tyto žalobkyně ověřovala z výpisu z bankovního účtu žalované. Výdaje žalované žalobkyně nezkoumala, pouze vlastní úvahou bez jakéhokoliv objektivního podkladu stanovila výdaje žalované na 6 004 Kč měsíčně, a to navzdory doloženým výpisům z účtu (za období od října 2017 do března 2018), ze kterých je zřejmá průměrná výše měsíčních výdajů žalované v částce 33 382 Kč (tj. i po odečtení žalobkyni tvrzených měsíčních plateb na existující úvěry ve výši 10 569 Kč jde o výdaje výrazně přesahující ty, které vlastní a nesprávnou úvahou stanovila žalobkyně). Z doložených výpisů z účtu nadto vyplývá, že výdaje žalované v každém z doložených měsíců převyšovaly její příjmy, a že tedy žalovaná de facto žila výhradně z čerpaných úvěrů (tj. byla předlužena). Žalobkyně ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad provedla lustraci žalované v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, či příslušných registrech dlužníků, nedoložila žádnou pracovní smlouvu ani formuláře vyplněné žalovanou, ze kterých by šlo dovodit celkové majetkové poměry žalované. Ležérní postup žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalované. Dle názoru soudu šlo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalované.

24. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 511 423 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná na úvěr dosud uhradila 593 859,16 Kč, tato částka vyplývá i ze stavu úvěru k datu 6. 6. 2025. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky. Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradila částku vyšší, než jí byla na základě neplatné smlouvy poskytnuta, dospěl soud k závěru, že částka 511 423 Kč, na kterou by měla žalobkyně nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., byla již uhrazena, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl, a to včetně úroku z prodlení, neboť z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná se do prodlení nedostala.

25. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, z hlediska úspěšnosti ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) by měla právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, té však žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li splněna povinnost uložená v tomto rozsudku dobrovolně, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí.