12 C 29/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 598 433 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 427 875 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 170 558 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 570 131 Kč od 3. 5. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 10 063,80 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 5 760 Kč. Doplatek soudního poplatku je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 598 433 Kč (z toho 570 131 Kč dlužná jistina, 1 100 Kč dlužné poplatky, 1 500 Kč smluvní pokuty, 3 295 Kč dlužné pojistné, 22 407 Kč dlužné úroky ke dni 2. 5. 2024) s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském (revolvingovém) úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi její právní předchůdkyní společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (dále jen „původní věřitelka“), jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným dne 21. 9. 2021. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalobkyně tvrdila, že původní věřitelka před uzavřením smlouvy prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet a dostát svým závazkům, a to v několika krocích. Ověřila totožnost žadatele prostřednictvím předloženého dokladu totožnosti. Dále provedla interní analýzu příslušných klientských dat a jejich ověření a posouzení prošlo interními pravidly, podle tzv. rozhodovacího stromu. Byly prověřeny veřejné a komerční registry a databáze s informacemi o bonitě, úvěruschopnosti a platební morálce žalovaného. Negativní výsledek by neumožňoval pokračování. Žalovaný byl lustrován v registru SOLUS, CRIF, centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Dále byly zhodnoceny údaje získané od žalovaného, který uvedl, že jeho příjem při sjednání smlouvy činil 32 311,50 Kč, žil v pronajatém domě, byl svobodný, bezdětný a splácel dosavadní úvěry po 2 000 Kč. Původní věřitelka ověřila z běžného účtu žalovaného, že v srpnu 2021 obdržel od společnosti , právnická osoba, . příjem 32 228 Kč a splácel úvěr u , právnická osoba, po 865 Kč a čerpal úvěr u společnosti , právnická osoba, . ve výši 70 000 Kč. Z výplatní pásky ověřila, že žalovaný měl za květen 2021 příjem od společnosti , právnická osoba, . ve výši 32 327 Kč měsíčně. Původní věřitelka takto dospěla, že žalovanému i po zaplacení splátky předmětného úvěru zůstane dostatek disponibilních prostředků pro úhradu všech jeho základních potřeb. Skutečnost, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy úvěruschopný, podle žalobkyně vyplývá i z toho, že žalovaný úvěr po dobu delší dvou let řádně splácel. Žalobkyně dále tvrdila, že původní věřitelka na základě této smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve celkové výši 680 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky původní věřitelce splácet spolu s úrokem 9,6 % ročně a pojistným v pravidelných měsíčních splátkách po 10 085 Kč. Žalovaný zaplatil prvních 25 splátek řádně a včas, od 21. 11. 2023 neuhradil ničeho. Celkem uhradil 252 125 Kč. Původní věřitelka následně pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni a žalovanému to oznámila. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný se k jednání nedostavil a nepožádal z důležitého důvodu o jeho odročení, proto bylo v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jednáno v jeho nepřítomnosti.

4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, ze dne 21. 9. 2021 (viz č.l. 12-13) bylo zjištěno že se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěr 680 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky původní věřitelce splácet spolu s úrokem 9,60 % ročně a pojistným v pravidelných měsíčních splátkách po 10 085 Kč. RPSN činilo 10,03 %. Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaný je svobodný, nemá vyživovací povinnost k dětem, bydlí v pronajatém domě, jeho čistý měsíční příjem činí 32 000 Kč a splátky úvěrů, leasingů a půjček činí 2 000 Kč.

6. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že totožnost žalovaného byla zjištěna na základě občanského průkazu, žalovaný byl lustrován v registru SOLUS, centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku a registru CRIF, jeho příjem ze mzdy/platu činil 32 311,50 Kč měsíčně, náklady na bydlení činily 0 Kč a splátky jiných úvěru 2 000 Kč. Jiné příjmy a závazky žalovaný neměl. Ve zprávě je uvedeno, že údaje byly ověřeny z výplatních pásek. Původní věřitelka došla k závěru, že po provedené analýze byl žalovaný ke dni žádost i úvěr shledán úvěruschopným (viz č.l. 42-43).

7. Z výpisu z účtu žalovaného (č.l. 46v.-49) bylo zjištěno, počáteční a konečný zůstatek se v srpnu 2021 pohyboval kolem nuly. Žalovanému byla 5. 8. 2021 vyplacena mzda od společnosti , právnická osoba, . ve výši 32 228 Kč. Žalovaný 6. 8. 2021 čerpal úvěr od společnosti , právnická osoba, . ve výši 70 000 Kč a 11. 8. 2021 zaplatil splátku úvěru u společnosti , právnická osoba, ve výši 865 Kč.

8. Z výplatní pásky (č.l. 50v.) bylo zjištěno, že žalovaný měl za květen 2021 čistý příjem 32 327 Kč9. Z náhledu výpisu z účtu původní věřitelky bylo zjištěno, že žalovanému dne 21. 9. 2021 vyplatila 680 000 Kč (viz č.l. 44).

10. Z rozpisu čerpání a splácení úvěru bylo zjištěno, že žalovaný dosud uhradil 252 125 Kč (viz č.l. 15).

11. Dopisem ze dne 2. 4. 2024 bylo žalovanému oznámeno odstoupení od smlouvy z důvodu nesplácení a byl vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 598 433 Kč (viz odstoupení od smlouvy na č.l. 16 vč. poštovního podacího archu na č.l. 17).

12. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 5. 2025 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek na č.l. 20-22 vč. specifikace pohledávky na č.l. 24). Původní věřitelka postoupení žalovanému oznámila dopisem ze dne 23. 6. 2025.

13. Předžalobní upomínkou ze dne 10. 10. 2025 zaslanou doporučeně byl žalovaný vyzván k úhradě částky 720 912,68 Kč a zároveň upozorněn na možnost řešit věci soudní cestou (viz předžalobní upomínka na č.l. 18 vč. detailní informace k zásilkám na č.l. 19).

14. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné pro rozhodnutí podstatné skutečnosti.

15. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

16. Původní věřitelka uzavřela s žalovaným dne 21. 9. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky 680 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky původní věřitelce vrátit a zaplatit úrok a pojistné. Žalovaný dosud uhradil 252 125 Kč. Původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě jím sdělených informací, nahlédnutím do registru SOLUS a CRIF, centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku. Příjem žalovaného měla ověřen ve výši cca 32 300 Kč. Z výdajů měla zjištěny a ověřeny pouze splátky jiných dluhů po 2 000 Kč měsíčně. Výdaje na bydlení a běžné výdaje původní věřitelka nezjišťovala. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 5. 2025, postoupení bylo žalovanému oznámeno a byla mu zaslána předžalobní upomínka.

17. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 21. 9. 2021 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem:

25. Původní věřitelka jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

27. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ).

28. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.

29. Soud především podotýká, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Původní věřitelka řádně zjistila a ověřila pouze příjem žalovaného. Na zjištění jeho výdajů zcela rezignovala. Výši nákladů na bydlení dokonce zaznamenala 0 Kč, přestože žalovaný měl bydlet v pronajatém domě. Takový postup v žádném případě nemohl dostačovat k tomu, aby byly vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, zvlášť když se jedná o poměrně vysoký úvěr. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud má tak za to, že ze strany věřitelky šlo spíše o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného a původní věřitelka měla poměrům žalovaného věnovat mnohem více pozornosti.

30. Soud nezpochybňuje užitečnost automatizovaných, statistických a strojově učených modelů, případně analýzu za použití tzv. umělé inteligence, avšak tyto metody mohou poskytovali spotřebitelských úvěrů sloužit pouze jako doplněk standardního posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel je dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen zjistit konkrétní údaje o příjmech a výdajích žalovaného, jeho finanční a ekonomické situaci, způsobu plnění dosavadních dluhů, případně jeho majetku. Tyto údaje si musí v mezích citovaného ustanovení ověřit a musí být schopen je doložit i v soudním řízení [srov. nynější úpravu v čl. 18 bod 4 alinea 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2023/2225 ze dne 18. 10. 2023 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice 2008/48/ES (dále jen „směrnice 2023“)]. Postup posouzení úvěruschopnosti musí být transparentní a replikovatelný tak, aby si i soud mohl v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ověřit postup poskytovatele, učinit si o něm vlastní závěr a své rozhodnutí konkrétně a srozumitelně odůvodnit (srov. bod 56 preambule směrnice 2023). Pouhý výstup automatizovaných modelů nebo souhrnná data, o nichž není známo, jak k nim poskytovatel dospěl, z tohoto hlediska nejsou dostatečné.

31. Ze skutečnosti, že žalovaný úvěr dlouhodobě splácel, nelze zpětně dovozovat, že původní věřitelka před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru splnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ani že žalovaný v době uzavření smlouvy byl schopen úvěr splácet. Takový závěr by byl v rozporu s preventivní funkcí § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, body 33-36, 40, 46 a 49, a tam citované rozsudky ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, bod 35, ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, bod 20, a ze dne 10. 6. 2021 ve věci C-303/20, bod 28). Soudní dvůr Evropské unie naopak ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (zejm. viz bod 37) dospěl k závěru, že spotřebitel může mít v takovém případě dokonce i právo na vrácení již zaplacených úroků.

32. Jelikož původní věřitelka poskytla žalovanému celkem 680 000 Kč a žalovaný dosud zaplatil pouze 252 125 Kč, je žalovaný podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru povinen poskytnutou jistinu 427 875 Kč vrátit žalobkyni, na kterou pohledávka v souladu s § 1879 a násl. o. z. přešla. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 427 875 Kč (výrok I.).

33. Jelikož nebyla uzavřena platná smlouva, původní věřitelce nevzniklo právo na smluvní úrok ani jiné poplatky a sankce. Soud proto žalobu ve zbývající části zamítl (výrok II.).

34. Soud žalobu zamítl i co do zákonného úroku z prodlení (výrok II.), neboť žalovaný dosud není v prodlení s vrácením jistiny (§ 1970 o. z.). Soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , podle kterého právo na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení s vrácením jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele. Žalovaný tedy bude v prodlení, až když nevrátí jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, kterou soud považuje vzhledem k výši jistiny za přiměřenou.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 063,80 Kč (výrok III.), přičemž tato částka představuje 12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 56 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44 %). Při výpočtu poměru úspěchu ve věci soud zohlednil i úrok z prodlení, který ke dni vyhlášení rozsudku činí 163 811,13 Kč. Náklady žalobkyně se skládají ze soudního poplatku v částce 28 802 Kč (včetně doplatku dle výroku IV.) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 598 433 Kč sestávající z částky 10 700 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 44 600 Kč ve výši 9 366 Kč. Advokátovi dále náleží cestovné podle § 13 odst. 1 a. t. ve výši 197 Kč za cestu veřejnou dopravou z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, a zpět a náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. za 6 půlhodin po 150 Kč ve výši 900 Kč.

36. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.

37. Povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení k rukám advokáta vychází z § 149 odst. 1 o. s. ř.

38. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek činí 28 802 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 23 042 Kč, zbývá tedy doplatit 5 760 Kč (výrok IV.).