12 C 321/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 80 710 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 350 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 29. 10. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 80 710 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 20. 10. 2017 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 166,39 % ročně splatit ve 30 měsíčních splátkách po 6 518 Kč. Žalovaná však dosud uhradila pouze 96 717,74 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení smluvních pokut v částce 1 996 Kč (4×499 Kč za prodlení u splátek 4, 9, 11 a 12), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením 1 200 Kč (6×200 Kč za prodlení u splátek 2, 4, 9,10, 11 a 12), smluvních pokut kapitalizovaných ke dni podání žaloby na částku 33 004 Kč (0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění od 23. 11. 2018), smluvního úroku 102,09 % ročně z dlužné jistiny od 23. 11. 2018, nejvýše však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 11. 2018 dosáhne částky 234 648 Kč, a zákonného úroku z prodlení z dlužných částek od 23. 11. 2018 do zaplacení. V důsledku prodlení žalované došlo ke dni 21. 11. 2018 k zesplatnění úvěru.

2. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti (SOLUS a NRKI), jakož i z jiných zdrojů. Žalobkyně zohlednila čistý měsíční příjem 17 000 Kč uvedený žalovanou a na straně výdajů zohlednila životní minimum 3 410 Kč a žalovanou uvedené výdaje na bydlení 2 000 Kč (nájemné a inkaso).

3. Žalovaná uvedla, že návrh zcela neuznává. Byla v insolvenčním řízení a v květnu 2024 insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení. Dále uvedla, že žalovanou částku není schopna splácet, protože má jen důchod ve výši 10 500 Kč.

4. Žalobkyně k námitce žalované uvedla, že její pohledávka byla přezkoumána i insolvenčním soudem a zdejší soud by měl být jeho názorem vázán. Žalovaná nebyla insolvenčním soudem osvobozena od hrazení dluhu.

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 10. 2017 a oznámení o schválení úvěru ze dne 24. 10. 2017 vč. dodejky bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkem částku 195 540 Kč, a to vše v 30 měsíčních splátkách po 6 518 Kč. Úroková sazba měla činit 166,39 %, RPSN měla činit 166,39 %.

7. Z hodnocení klienta ze dne 20. 10. 2017 bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z příjmu žalované ze zaměstnání ve výši 17 000 Kč a výdajů 5 410 Kč (životní minimum 3 410 Kč, bydlení – nájemné, inkaso 2 000 Kč). Žalovaná měla uvést, že bydlí v nájmu, je rozvedená a je zaměstnaná od 24. 4. 2017 na dobu neurčitou.

8. Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance a výpisu pohybů na účtu bylo zjištěno, že žalovaná měla za červenec až září 2017 průměrný čistý měsíční příjem cca 17 000 Kč. Z potvrzení zaměstnavatele bylo dále zjištěno, že nebyly prováděny srážky ze mzdy, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou a s žalovanou nebylo vedeno jednání o skončení pracovního poměru.

9. Z výpisu z registru NRKI bylo zjištěno, že žalovaná patřila do kategorie nejvyššího rizika, ve které je dle legendy výpisu úvěr výrazně limitován výší vyplacené částky, případně zamítán.

10. Z výpisu v registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaná neměla ke dni uzavření smlouvy v registru záznam.

11. Z dokladu o vyplacení úvěru a karty klienta bylo zjištěno, že částka 70 000 Kč byla žalované vyplacena 23. 10. 2017.

12. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaná dosud uhradila 97 717,74 Kč.

13. Výzvami z 20. 3. 2018, 17. 8. 2018 a 19. 11. 2018 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužných splátek a zároveň žalovanou upozornila na možnost zesplatnění úvěru. Oznámením ze dne 21. 11. 2018 žalobkyně sdělila žalované, že tímto dnem došlo k okamžitému zesplatnění úvěru. Předžalobní výzvou ze dne 8. 10. 2025 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě žalované částky a upozornila ji na vymáhání pohledávky v soudním řízení. Z podacího archu bylo zjištěno, že předžalobní výzva byla žalované odeslána na adresu uvedenou v záhlaví rozsudku dne 8. 10. 2025.

14. Z usnesení Krajského soud v Brně ze dne 6. 12. 2024, č. j. , Anonymizováno, , spisová značka, -, Anonymizováno, bylo zjištěno, že insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení žalované. O osvobození žalované od placení pohledávek rozhodnuto nebylo.

15. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro rozhodnutí.

16. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

17. Žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky v celkové výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit úrok. Žalovaná dosud vrátila 97 717,74 Kč. V době uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru žalobkyně neověřovala kompletní majetkovou situaci žalované.

18. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

25. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

26. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ).

27. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Žalobkyně zjistila a ověřila pouze příjem žalované 17 000 Kč. Vzhledem k příjmu se měsíční splátka 6 518 Kč jeví jako příliš vysoká o schopnosti žalované úvěr splácet tedy bylo nutno pochybovat. Žalobkyně dále zcela rezignovala na zjištění výdajů. Vyšla z informace sdělené žalovanou, že náklady na bydlení (nájemné a inkaso) činily pouze 2 000 Kč. Výši nákladů na bydlení žalobkyně nijak neověřila. Přestože nelze vyloučit, že žalovaná měla velmi výhodnou nájemní smlouvu, nezvykle nízké náklady na bydlení, nadto nájemní (!), byly důvodem pro vyšší míru opatrnosti. Bylo na žalobkyni, aby odstranila důvodné pochybnosti, které vyplývaly z nezvykle levného nájmu. Ostatní náklady žalobkyně ani nezjišťovala a vyšla pouze z výše životního minima. Z výpisu z NRKI, který si žalobkyně opatřila, přitom vyplývalo vyšší riziko, že žalovaná nebude úvěr splácet. Žalobkyně měla proto ke zkoumání úvěruschopnosti žalované přistoupit s vyšší mírou opatrnosti a výdajové stránce se věnovat podrobněji. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně namísto řádného zkoumání úvěruschopnosti postupovala účelově tak, aby úvěr mohla poskytnout. Soud proto dospěl k závěru, že postup žalobkyně neodpovídá požadavkům citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

28. Žalobkyně tedy poskytla žalované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru 70 000 Kč. Žalovaná byla povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalovaná již uhradila 97 717,74 Kč, tedy více než byla povinna, její dluh zanikl splněním podle § 1908 odst. 1 o. z.

29. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, poplatky, náhrada nákladů na upomínání a smluvní pokuty. Žalobkyně nemá právo ani na zákonné úroky z prodlení, neboť žalovaná se do prodlení z následujících důvodů nedostala.

30. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. , spisová značka, dospěl k následujícím závěrům: „… Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2017, s. 436-440). […] Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“31. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení nevznikl.

32. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, která měla ve věci plný úspěch, právo na jejich náhradu ve výši 1 350 Kč (výrok II.). Žalovaná nebyla zastoupena a výši hotových výdajů nedoložila. Má proto právo na paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za tři úkony dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. Výši náhrady za jeden úkon soud určil analogicky podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), tj. 450 Kč. Ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., podle kterého výše paušální náhrady za jeden úkon činí 300 Kč, soud neaplikoval, neboť je v rozporu se zákonem a ústavně zaručeným principem rovnosti (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13). Soud se plně ztotožnil s tímto názorem z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. , spisová značka, : „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. , hodnota, –8, s. 229).“34. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.