12 C 326/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 196 557,47 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 106 376 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 90 181,47 Kč - s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 483,39 Kč od 3. 7. 2025 do 15. 10. 2025, - s kapitalizovaným úrokem ve výši 34 883,89 Kč, - se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 196 557,47 Kč od 16. 10. 2025 do zaplacení, - s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 194 957,47 Kč od 16. 10. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 1 965 Kč. Doplatek soudního poplatku je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. č. účtu, variabilní symbol var. symbol, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 17. 10. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 196 557,47 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozhodnutí, a dále náhrady nákladů řízení.

2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 23. 10. 2022 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému možnost čerpat úvěr prostřednictvím kreditní karty, výška úvěrového rámce byla sjednána na 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet měsíčními splátkami, jejichž výše byla stanovena na 2,50 % ze sjednaného úvěrového rámce. Za dobu trvání smluvního vztahu čerpal žalovaný celkem částku 379 223 Kč a na poskytnutý úvěr uhradil celkem 272 847 Kč. Žalovaný řádně nesplácel, úvěr byl tedy zesplatněn k 18. 6. 2025. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to posouzením příjmové a výdajové stránky, přezkumem klientských informací a nahlédnutím do úvěrových registrů. Žalovanému byla před podáním žaloby zaslána předžalobní upomínka.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu byla spolu s výzvou k vyjádření se řádně doručena do vlastních rukou.

4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

6. Smlouvou o revolvingovém úvěru č. hodnota ze dne 23. 10. 2022 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky, které byl žalovaný oprávněn čerpat prostřednictvím kreditní karty, úvěrový rámec byl sjednán ve výši 100 000 Kč. Byla sjednána roční úroková sazba 23,90 %, RPSN činila 26,7 %. Minimální výše měsíční splátky byla stanovena na 2,497 % z úvěrového rámce, tj. 2 497 Kč. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že je svobodný, bydlí ve vlastním bytě/domě, nemá žádnou vyživovací povinnost, je v důchodu, jeho příjem činí 42 517 Kč.

7. Z výpisu z úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal jistinu ve výši 379 223 Kč a uhradil celkem 272 847 Kč.

8. Z úvěrové zprávy vyplývá, že byly zjištěny tři existující úvěry. Žalobkyně ověřila výši měsíčního příjmu z daňového přiznání za rok 2021, přičemž rozdíl mezi příjmy a výdaji tvořil částku 97 920 Kč, tedy průměrně 8 160 Kč měsíčně. Dále žalobkyně doložila potvrzení ČSSZ o výši důchodu v období od září 2022, který činí 10 404 Kč. Dále měla k dispozici výpis z bankovního účtu za měsíc srpen a září 2022. Z toho byl zjištěn počáteční zůstatek v měsíci srpen 2022 ve výši 5 739,38 Kč a konečný zůstatek ve výši 9 193 Kč a v měsíci září 2022 počáteční zůstatek činil 9 193 Kč a konečný zůstatek činil 9 187,08 Kč. V září 2022 z účtu odešlo celkem 66 835,42 Kč, tuto částku tvořily mimo jiné inkasa úvěru v celkové výši 10 470 Kč, dále úhrada půjčky ve výši 4 518 Kč a hotovostní výběry.

9. Z karty klienta vyplývá, že ke dni uzavření úvěrové smlouvy byly provedeny lustrace v registru SOLUS a NRKI, v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku.

10. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 14. 8. 2025.

11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.

12. Žalobkyně náležitě nezjišťovala a neposuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně měla k dispozici daňové přiznání, potvrzení o výši důchodu a výpis z účtu. Žalobkyně ověřovala vedlejší příjem žalovaného z podnikatelské činnosti na základě daňového přiznání za rok 2021, kdy jeho příjmy činily částku 489 600 Kč, tedy 40 800 Kč měsíčně, do smlouvy uvedla jako vedlejší příjem žalovaného částku 32 113 Kč, nicméně žalobkyně úmyslně nezohlednila výdaje žalovaného uvedené v daňovém přiznání, dle kterého by příjmy po odečtení výdajů měly činit zhruba 8 160 Kč. Žalobkyně se dále nijak blíže nezajímala o výdajovou stránku žalovaného, pouze se spoléhala na výdaje tvrzené žalovaným, které tvoří splátky jiným společnostem ve výši 15 975 Kč, náklady na bydlení ve výši 8 732 Kč a životní minimum 4 620 Kč, celkem tedy 29 327 Kč. Žalobkyně nijak nedoložila, že by lustrovala žalovaného v jí uvedených registrech.

13. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 23. 10. 2022 peněžní prostředky ve výši 379 223 Kč, tyto prostředky žalovaný čerpal prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný na tuto částku uhradil 272 847 Kč. S výjimkou daňového přiznání za rok 2021, ze kterého nelze objektivně zjistit skutečný příjem žalovaného, potvrzení o výši důchodu a výpis z účtu nepředložila žalobkyně žádné další důkazy o tom, že by řádně posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet.

14. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

21. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka).

22. Soud má v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Žalobkyně sice ověřila příjem žalovaného z daňového přiznání a potvrzení o výměře důchodu, ale nevěnovala dostatečnou pozornost výdajové stránce - nezjišťovala výši nákladů na bydlení, energie, apod. K dispozici sice měla výpis z účtu za měsíce srpen a září 2022, avšak z výpisu z účtu za pouhé dva měsíce nelze vyčíst pravidelnost plateb, kromě toho žalobkyně ignorovala skutečnost, že počáteční zůstatek na účtu i konečný zůstatek nebyly nijak vysoké - činily řádově jednotky tisíc, což u žadatele pobírajícího důchod, u kterého nelze z daňového přiznání objektivně zjistit vedlejší příjem, který navíc má již stávající úvěry či půjčky jejichž splátka činí minimálně 15 000 Kč měsíčně, mělo vzbudit pochybnost vedoucí přinejmenším k podrobnějšímu zkoumání. Z výpisů z účtů je navíc zřejmé, že měsíční výdaje žalovaného svou výší de facto odpovídaly jeho měsíčním příjmům (v září 2022 je dokonce převyšovaly); při existenci čerpaných půjček je tedy očividné, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru předlužen. Soud má tedy za to, že na základě zjištěných informací nemohla žalobkyně dojít k závěru, že o schopnosti žalovaného úvěr splácet nelze pochybovat.

23. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 379 223 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na úvěr uhradil 272 847 Kč, tato částka vyplývá i z výpisu z úvěrového účtu. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad na úvěr uhradil vyšší částku. Vzhledem k tomu, že smlouva je absolutně neplatná, nebyl platně sjednán ani úrok a případné další platby. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni částku 106 376 Kč (neuhrazenou část jistiny) z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., a ve zbývající části žalobu zamítl.

24. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. spisová značka dospěl k následujícím závěrům: „… Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze právnická osoba vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. adresa: právnická osoba. Beck, 2017, s. 436-440). ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 25. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Ve sporu byl převážně úspěšná žalovaný, žádné náklady mu však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (počítáno z celého předmětu řízení včetně příslušenství).

27. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.

28. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 9 828 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 7 863 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek částkou 1 965 Kč. V případě, že tato částka ve stanovené lhůtě uhrazena nebude, bude věc předána po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.