12 C 369/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 341 088,05 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52 730 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 288 358,05 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 14 391,61 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 41 734,40 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 341 088,05 Kč od 31. 8. 2025 do zaplacení, a úroku 6,7 % ročně z částky 338 988,05 Kč od 31. 8. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 341 088,05 Kč (z toho jistina 338 988,05 Kč a poplatky 2 100 Kč) s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 11. 10. 2017 smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které žalovanému poskytla 800 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem 6,70 % ročně. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, a proto žalobkyně úvěr dne 15. 3. 2025 zesplatnila. Žalobkyně žalovanému zaslala tři výzvy k plnění a dvě upomínky, za které požaduje poplatek 2 100 Kč (3×500 Kč + 2×300 Kč). Žalovaný dosud zaplatil pouze 747 270 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.

2. Žalobkyně dále tvrdila, že před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného. K ověření a posouzení příjmů a výdajů žalované použila údaje z běžného platebního účtu, který pro žalovaného vedla. Za příjem vzala medián příjmů za 5 měsíců ve výši 299 500 Kč. Výdaje ve výši 12 500 Kč zjistila jako průměr pravidelných výdajů za 5 měsíců (inkaso, SIPO, trvalé příkazy, pravidelné jednorázové příkazy) a průměr nepravidelných výdajů za 5 měsíců (vč. transakcí debetní kartou vč. výběrů z bankomatu. K nepravidelným platbám tvrdila, že jsou ponižovány koeficientem dle velikosti příjmu, avšak neuvedla jakým. Žalobkyně dále zohlednila náklady na úvěrové služby (z interních zdrojů a z CB registrů) tak, že u splátkových produktů započetla splátky a u nesplátkových 5 % z úvěrového rámce. Takto zjistila, že platební kapacita žalovaného byla 287 000 Kč. Žalovaný tedy podle žalobkyně byl schopen splácet úvěr částkou 9 166 Kč měsíčně. Žalovaný neměl negativní záznamy v registru CBCB, interních blacklistech, fraudlistech, delikvencích, seznamu neplatných dokladů, insolvenčním rejstříku apod. Rizikovost žalovaného byla vyhodnocena jako velmi nízká a ukazatel DSTI (poměr splátky k čistému měsíčnímu příjmu) činil 3 %.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Žalobkyně a žalovaný se k jednání nedostavili. Žalobkyně souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, a žalovaný se k jednání nedostavil a nepožádal z důležitého důvodu o jeho odročení, proto bylo v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jednáno v jejich nepřítomnosti.

5. Soud učinil následující skutková zjištění:

6. Ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný dne 9. 10. 2017 svými podpisy potvrdili uzavření smlouvy o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky formou spotřebitelského úvěru do výše 800 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s úrokem 6,70 % ročně ve 120 měsíčních splátkách po 9 166 Kč. Úvěr měl být čerpán zčásti na předčasné splacení jiného úvěru žalovaného u žalobkyně ze smlouvy č. , Anonymizováno, (ke dni podání žádosti o úvěr činil dluh žalovaného 95 382,79 Kč), úvěru žalovaného u společnosti , právnická osoba, ve výši 218 000 Kč a úvěru žalovaného u společnosti , Anonymizováno, ve výši 61 000 Kč. Zbývající část úvěru měla být žalovanému vyplacena na účet č. , č. účtu, .

7. Z výpisu z (úvěrového) účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 12. 10. 2017 celkem 800 000 Kč (z toho 95 382,79 Kč na konsolidaci jiného úvěru u žalobkyně, 218 000 Kč na konsolidaci úvěru u , právnická osoba, , 61 000 Kč na konsolidaci úvěru u Raiffeisenbank a 425 617,21 Kč převodem na běžný účet žalovaného č. , č. účtu, ).

8. Z přehledu splácení úvěru soud zjistil, že žalovaný dosud zaplatil 747 270 Kč.

9. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že žalobkyně tento účet vedla pro žalovaného. Na účtu byly poměrně vysoké obraty, ale zůstatky ke konci měsíce až do poskytnutí předmětného úvěru nepřesáhly 20 000 Kč (ve většině měsíců byly konečné zůstatky jen blízko nad nulou). Z výpisu není patrný stálý příjem ani z něj nevyplývají pravidelné platby za bydlení ani energie. Časté byly desetitisícové vklady hotovosti (např. dne 13. 2 2017 vklad 12 000 Kč, dne 15. 2. 2017 vklad 10 000 Kč, dne 28. 6. 2017 vklad 40 000 Kč, dne 3. 7. 2017 vklad 16 000 Kč) a až statisícové výběry z bankomatu (např. dne 27. 4. 2017 výběr 234 000 Kč). Na účet byla 31. 3. 2017 připsána částka 65 000 Kč od , jméno FO, bez označení platby a dne 27. 4. 2017 od téže osoby 299 500 Kč s označením „vratka půjčky“. Žalovaný dne 31. 3. 2017 zaplatil „doplatek půjčky , právnická osoba, . – úroky“ ve výši 48 000 Kč, dne 4. 5. 2017 zaplatil „půjčku“ 90 000 Kč. Žalovaný dále splácel úvěr s variabilním symbolem , var. symbol, po 300 Kč a úvěr z kreditní karty. Dne 12. 6. 2017 byl žalovanému vyplacen úvěr 220 000 Kč od , právnická osoba, . a žalovaný následující den vybral hotovost 205 000 Kč. Dne 30. 8. 2017 byl žalovanému vyplacen úvěr 200 000 Kč od společnosti , právnická osoba, . a žalovaný následující den vybral hotovost 200 000 Kč. Od května 2017 se ve výpisu objevují transakce se společností , právnická osoba, Společnost na účet žalovaného posílala statisícové částky, které žalovaný obratem vybíral v hotovosti nebo je přeposílal na jiné účty. Takto žalovanému přišla od společnosti dne 3. 5. 2017 částka 225 000 Kč, kterou žalovaný týž den vybral v hotovosti, a následující den ještě částka 225 000 Kč s označením „PD Kostnická“, přičemž žalovaný týž den vybral hotovost 200 000 Kč, a dále 5. 5. 2017 částky 200 000 Kč s označením „změna stavby před dokončením“ a 90 500 Kč s označením „statika změna Kostnická“, přičemž žalovaný týž den vybral hotovost 291 000 Kč, dále 9. 5. 2017 částka 260 000 Kč s označením „Kostnická statika“ a následným výběrem hotovosti 260 000 Kč, dne 10. 7. 2017 částka 207 000 Kč s označením „vratka“ a následnou platbou 210 000 Kč ve prospěch jiného účtu s označením „Kostnická“, dne 13. 7. 2017 částka 200 000 Kč s následnou platbou 100 000 Kč na jiný účet s označením „Kostnická“ a výběrem hotovosti 84 000 Kč dne 19. 7. 2017, dne 7. 9. 2017 částka 100 000 Kč s následnou platbou 98 371 Kč na jiný účet.

10. Z informace z , právnická osoba, (bankovní registr klientských informací) soud zjistil, že u žalovaného byly evidovány dva splátkové kontrakty s nesplacenou jistinou celkem 466 856 Kč, které žalovaný splácel částkou 13 051 Kč měsíčně, a dvě kreditní karty s nesplacenou jistinou celkem 48 661 Kč a úvěrovým limitem celkem 196 000 Kč. Dále byly evidovány tři již ukončené kontrakty. Žádné dlužné či nesplacené splátky nebyly evidovány.

11. Z výzvy ze dne 4. 8. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 392 617,64 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, do 7 dnů od odeslání výzvy s tím, že jinak bude dluh vymáhán soudní cestou. Z podacího archu soud zjistil, že výzva byla žalovanému odeslána dne 4. 8. 2025.

12. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné pro rozhodnutí podstatné skutečnosti.

13. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

14. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě údajů, které zjistila z běžného účtu, který pro žalovaného vedla, a nahlédnutím do bankovního registru klientských informací. Žalobkyně a žalovaný si 9. 10. 2017 svými podpisy potvrdili uzavření smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky formou spotřebitelského úvěru do výše 800 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s úrokem 6,70 % ročně ve 120 měsíčních splátkách po 9 166 Kč. Žalobkyně nato poskytla žalovanému 800 000 Kč a žalovaný dosud vrátil 747 270 Kč. Žalovanému byla 4. 8. 2025 zaslána předžalobní výzva.

15. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:

21. Žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

23. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyšla z údajů z bankovního účtu, který pro něj vedla. Soud však dospěl k závěru, že si z těchto údajů nemohla učinit dostatečný obrázek o příjmech a výdajích žalovaného. Žalobkyně pochybila především v tom, že veškeré příchozí platby považovala za příjem žalovaného – průměrně 299 500 Kč měsíčně. Z výpisů z účtu přitom vyplývá, že podstatná část příchozích plateb byla od společnosti , právnická osoba, a tyto platby byly označeny poznámkami, které zpochybňují, že se jedná o příjem žalovaného („změna stavby před dokončením“, „statika změna Kostnická“, „, Anonymizováno, “, „vratka“). Žalovaný navíc tyto částky obratem vybíral v hotovosti nebo přeposílal na jiné účty (opět s poznámkou „Kostnická“). Soudu se proto jeví jako pravděpodobné, že žalovaný běžný účet využíval i pro své podnikání nebo podnikání společnosti , právnická osoba, V každém případě tyto skutečnosti odůvodňují pochybnosti o tom, zda žalovaný skutečně dosahoval výše uvedeného příjmu a žalobkyně si měla příjem ověřit i z jiných zdrojů – pracovní smlouvy, smlouvy o výkonu funkce, daňového přiznání apod. Žalobkyně pochybila i při zjišťování výdajů žalovaného. Z výpisů z účtu nelze zpětně zjistit, jak žalobkyně dospěla k výdajům ve výši 12 500 Kč, neboť není zřejmé, jaké konkrétní výdaje vyplývající z účtu žalobkyně zohlednila a jakým koeficientem je přepočítala. Z výpisu navíc nelze vůbec zjistit, jaké byly výdaje žalovaného na bydlení. Tvrzení žalobkyně, že mezi výdaje započítala výdaje na bydlení, SIPO aj., které byly patrné z účtu, lze chápat jedině tak, že pokud by z účtu patrné byly, tak by je započítala. Pokud však z účtu, jako v tomto případě, patrné nebyly, žalobkyně je dále jinak nezjišťovala. Takový postup soud nepovažuje za dostatečný. Údaje z účtu jsou navíc zkreslené tím, že žalovaný prováděl větší množství velkých hotovostních transakcí a na příjmové stránce jsou započteny i jiné úvěry, které čerpal. Důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet vyplývají i z toho, že zůstatky na konci měsíce byly i přes vysoký obrat velmi nízké. Z výše uvedeného je zřejmé, že údaje z bankovního účtu nebyly dostatečné a spolehlivé, pokud jde o skutečné příjmy a výdaje žalovaného, a nemohly tak vést k vyloučení důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně proto měla k posuzování úvěruschopnosti přistoupit s vyšší mírou opatrnosti a potřebné údaje zjistit a ověřit i z jiných zdrojů.

24. Soud nezpochybňuje užitečnost statistických a strojově učených modelů, případně analýzu za použití tzv. umělé inteligence, avšak tyto metody mohou poskytovali spotřebitelských úvěrů sloužit pouze jako doplněk standardního posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel je dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen zjistit konkrétní údaje o příjmech a výdajích žalovaného, jeho finanční a ekonomické situaci, způsobu plnění dosavadních dluhů, případně jeho majetku. Tyto údaje si musí v mezích citovaného ustanovení ověřit a musí být schopen je doložit i v soudním řízení [srov. nynější úpravu v čl. 18 bod 4 alinea 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2023/2225 ze dne 18. 10. 2023 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice 2008/48/ES (dále jen „směrnice 2023“)]. Postup posouzení úvěruschopnosti musí být transparentní a replikovatelný tak, aby si i soud mohl v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ověřit postup poskytovatele, učinit si o něm vlastní závěr a své rozhodnutí konkrétně a srozumitelně odůvodnit (srov. bod 56 preambule směrnice 2023). Pouhý výstup automatizovaných modelů nebo souhrnná data, o nichž není známo, jak k nim poskytovatel dospěl, z tohoto hlediska nejsou dostatečné.

25. Ze skutečnosti, že žalovaný úvěr dlouhodobě splácel, nelze zpětně dovozovat, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru splnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ani že žalovaný v době uzavření smlouvy byl schopen úvěr splácet. Takový závěr by byl v rozporu s preventivní funkcí § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, body 33-36, 40, 46 a 49, a tam citované rozsudky ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, bod 35, ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, bod 20, a ze dne 10. 6. 2021 ve věci C-303/20, bod 28). Soudní dvůr Evropské unie naopak ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (zejm. viz bod 37) dospěl k závěru, že spotřebitel může mít v takovém případě dokonce i právo na vrácení již zaplacených úroků.

26. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet (ve smyslu žalobkyní citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , spisová značka, ) nebyly rozptýleny ani dokazováním v tomto řízení, neboť údaje z běžného účtu soud nepovažoval za dostatečně spolehlivé a úplné. Žalobkyně se k jednání nedostavila a zbavila se tak práva na poučení o hrozícím neúspěchu ve věci podle § 118a o. s. ř.

27. Ze všech výše uvedených důvodů soud smlouvu o úvěru hodnotil jako absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 a § 588 o. z. Jelikož žalobkyně poskytla žalovanému 800 000 Kč a žalovaná dosud zaplatil 747 270 Kč, je žalovaný podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru povinen poskytnutou jistinu 57 730 Kč (800 000-747 270 Kč) žalobkyni vrátit. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 57 730 Kč (výrok I.).

28. Jelikož nebyla uzavřena platná smlouva, žalobkyni nevzniklo právo na smluvní úrok ani jiné poplatky a sankce. Soud proto žalobu ve zbývající části zamítl (výrok II.).

29. Soud žalobu zamítl i co do zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaný dosud není v prodlení s vrácením jistiny (§ 1970 o. z.). Soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , podle kterého právo na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení s vrácením jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele. Žalovaný tedy bude v prodlení, až když nevrátí jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, kterou soud považuje vzhledem k výši jistiny za přiměřenou.

30. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.

31. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.). Ve věci byl úspěšnější žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly.