12 C 45/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 28 695 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 999 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 696 Kč s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky 27 248 Kč od 26. 12. 2025 do 26. 3. 2026, s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 27 248 Kč od 27. 3. 2026 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 27 248 Kč od 26. 12. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 685,81 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 215 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet soudu č. , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, .

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 9. 2. 2026 domáhala na žalovaném zaplacení částky 28 695 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovaným dne 18. 6. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, a to tak, že částku 27 500 Kč převedla žalovanému na jeho účet a částku 2 500 Kč převedla na účet zprostředkovatele jako jeho provizi. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky v celkové částce 40 000 Kč ve 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč počínaje dnem 20. 7. 2025. Žalovaný potvrdil uzavření smlouvy zasláním verifikační platby 1 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, přestože byl upomínán. Žalobkyně úvěr zesplatnila k datu 25. 12. 2025. Žalovaný v současné době dluží žalobkyni z titulu nezaplaceného úvěru částku 28 595 Kč, sestávající ze zesplatněné části jistiny ve výši 24 298 Kč a neuhrazených dlužných splátek ve výši 4 297 Kč, které sestávají z dlužných úroků ve výši 1 347 Kč a dluhu na jistině ve výši 2 950 Kč, čímž tak dluh na jistině činí 27 248 Kč a dluh na úrocích 1 347 Kč. Dle článku IV. bodu 4., písm. b) a d) smlouvy o úvěru je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 100 Kč za každou odeslanou upomínku, přičemž žalovanému byly zaslány upomínky dne 25. 11. 2025 a dne 25. 12. 2025, kterou současně bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru s upozorněním na soudní vymáhání dluhu; tím tak žalobkyni vznikl nárok na zaplacení částky 100 Kč. Žalobkyně dále požadovala smluvní úrok 28,17 % ročně z dlužné jistiny od 26. 12. 2025 do 26. 3. 2026 a od následujícího dne ve výši 11,5 % ročně a zákonný úrok z prodlení.

2. Žalovaný navrhl, aby mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 19 498 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 26. 12. 2025 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu aby byla žaloba zamítnuta. Potvrdil, že smlouvu o spotřebitelském úvěru s žalobkyní uzavřel a že mu žalobkyně poskytla peněžní prostředky ve výši 27 500 Kč. Namítl však, že smlouva je absolutně neplatná, neboť žalobkyně před jejím uzavřením řádně neposoudila jeho úvěruschopnost a úroky sjednané ve výši 28,17 % ročně jsou v hrubém rozporu s dobrými mravy. Tvrdil, že žalobkyni již vrátil částku 7 501 Kč.

3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci s tímto postupem souhlasili.

4. Výpisem z obchodního rejstříku byla prokázána právní subjektivita žalobkyně, přičemž z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu má soud za prokázáno, že žalobkyně je oprávněna poskytovat spotřebitelské úvěry.

5. Dne 18. 6. 2025 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě kterého se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že částka 2 500 Kč bude uhrazena zprostředkovateli úvěru jako jeho provize a částka 27 500 Kč bude uhrazena na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Úroková sazba činila 28,17 % ročně a RPSN 44,5 % ročně. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr včetně úroku v celkové výši 40 000 Kč formou 25 měsíčních splátek po 1 600 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 20. 7. 2025 a poslední dne 20. 7. 2027. Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužných splátek pro případ, že by se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením dohodnuté splátky úvěru, dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně ze zůstatku úvěru pro případ, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení žalovaného splatným. Dále byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou měsíční splátky úvěru, přičemž bylo sjednáno, že tuto smluvní pokutu je žalobkyně oprávněna uplatnit vůči žalovanému pouze do okamžiku splatnosti úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně má právo po žalovaném požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů, zejména částku 100 Kč za každou odeslanou upomínku pro nesplacení splátek. Ve smlouvě o úvěru bylo rovněž sjednáno, že žalobkyně je oprávněna zesplatnit úvěr v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s placením měsíční splátky po dobu delší než 2 měsíce; splatnost pak nastává okamžikem odeslání oznámení o zesplatnění úvěru. Součástí smlouvy strany učinily Obchodní podmínky a sazebník (smlouva o úvěru včetně příloh).

6. Žalovaný ze svého účtu č. , č. účtu, dne 20. 6. 2025 odeslal žalobkyni 1 Kč (potvrzení o provedení transakce ze dne 20. 6. 2025).

7. Při sjednání úvěru žalobkyně k poměrům žalovaného poznamenala, že má příjem 33 000 Kč měsíčně, bydlí v podnájmu za 7 760 Kč měsíčně, nesplácí jiné úvěry, neplatí si pojištění, nesází, ostatní běžné výdaje jsou 0 Kč a nemá vyživovací povinnost. Na straně výdajů zohlednila náklady na bydlení 7 800 Kč a životní minimum 4 860 Kč. Dluhové zatížení žalovaného bylo 49 830 Kč (posouzení úvěruschopnosti zákazníka). Žalobkyně dále při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyšla z prohlášení samostatného zprostředkovatele, který prohlásil, že žalovaný nemá problémy se sázkami a hazardními hrami a má uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou (prohlášení samostatného zprostředkovatele).

8. Žalovaný platil za bydlení 5 900 Kč a dále 1 860 Kč zálohy za služby (dodatek č. , hodnota, ke smlouvě o ubytování).

9. Žalovaný byl zaměstnaný u společnosti , právnická osoba, s čistým příjmem cca 35 000 Kč (výplatní pásky, potvrzení o transakci , právnická osoba, .).

10. Proti žalovanému nebylo ke dni 20. 6. 2025 vedeno exekuční nebo insolvenční řízení (výsledek prověření Cebia).

11. V registru platebních informací měl žalovaný ke dni 11. 6. 2025 evidováno 6 ukončených spotřebitelských úvěrů a 2 otevřené revolvingové úvěry, jejichž úvěrový rámec byl 10 830 Kč a 39 000 Kč a na které zbývalo splatit 3 320 Kč. Nebyly evidovány dluhy po splatnosti (REPI report).

12. Z čestného prohlášení „závazky spotřebitele“ a „výdaje spotřebitele“ ze dne 18. 6. 2025 soud nezjistil žádné skutečnosti, neboť prohlášení nebyla žalovaným podepsána.

13. Na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, byla dne 20. 6. 2025 z bankovního účtu žalobkyně poukázána částka 27 500 Kč (potvrzení o provedení transakce ze dne 3. 2. 2026 na č.l. 33) a na bankovní účet č. , č. účtu, byla téhož dne poukázána částka 2 500 Kč (potvrzení o provedení transakce ze dne 3. 2. 2026 na č.l. 32).

14. Žalovaný zaplatil tři splátky po 1 600 Kč, a to dne 15. 7. 2025 (bonita smlouvy, výtisk transakční historie), dne 15. 8. 2025 (potvrzení o transakci , Anonymizováno, a dne 11. 9. 2025 (potvrzení o transakci RCU37P11BZR), a dále dne 15. 11. 2025 částku 700 Kč (potvrzení o transakci , Anonymizováno, ), dne 4. 12. 2025 částku 1 000 Kč a dne 2. 1. 2026 částku 1 000 Kč (náhled mobilního bankovnictví).

15. Dne 25. 11. 2025 byla žalovanému ze strany žalobkyně zaslána upomínka, neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou splátek (upomínka ze dne 25. 11. 2025 vč. čestného prohlášení , jméno FO, ).

16. Dne 25. 12. 2025 bylo žalovanému zasláno oznámení o zesplatnění a předžalobní výzva, kterou žalobkyně oznámila žalovanému, že kvůli prodlení s úhradou jedné splátky nebo její části po dobu delší než dva měsíce, přičemž k úhradě těchto splátek byl žalovaný vyzván upomínkou pro nesplacení splátky, žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru a žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky 28 595 Kč, smluvní pokuty celkem 499 Kč a upomínacích nákladů ve výši 100 Kč (zesplatnění pro smlouvu 8197284, podací lístek).

17. Z ostatních listin soud nezjistil žádné pro rozhodnutí podstatné skutečnosti.

18. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

19. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 18. 6. 2025 peněžní prostředky ve výši 27 500 Kč a dalších 2 500 Kč zaslala zprostředkovateli úvěru jako odměnu. Žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila příjem žalovaného z výplatních pásek a potvrzení banky a lustrovala žalovaného v REPI a Cebia (exekuce, insolvence) bez negativních záznamů. Výdaje nezkoumala jednotlivě a neověřovala je, nýbrž je hodnotila pouze souhrnně a vyšla z výše životního minima jednotlivce a žalovaným sdělených výdajů na bydlení cca 7 800 Kč. Žalovaný dosud zaplatil 7 501 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.

20. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 18. 6. 2025 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

22. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

26. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení28. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

29. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:

30. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli písemně smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o. z. a dle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem.

31. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to nejen dle § 2390 a násl. o. z., ale protože žalovaný v tomto případě vystupoval jako spotřebitel, je nutno otázku platnosti uzavření smlouvy o úvěru posoudit především v návaznosti na ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

32. Žalobkyně jakožto poskytovatelka spotřebitelského úvěru si tedy měla primárně splnit svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a její povinností tak bylo před uzavřením samotné smlouvy o úvěru posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, případně i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti nebo i z jiných zdrojů. Posouzena má být zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Pouze v případě, že by po tomto posouzení úvěruschopnosti žalobkyně dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, mohla přistoupit k poskytnutí úvěru. Dodržením této povinnosti je přitom sledována celá řadu cílů. Předně je chráněn samotný spotřebitel, který v těchto typech smluv vystupuje jako tzv. slabší strana, a to zejména před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, současně je tímto chráněn sám poskytovatel úvěru, a to před rizikem vzniku v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s ním jsou chráněni i další věřitelé, kteří by případně danému spotřebiteli poskytli již jiné finanční prostředky, neboť v důsledku dalšího zadlužování spotřebitele by mohlo docházet k ohrožení jeho schopnosti splácet své další závazky a tím by tak ohrožoval uspokojení pohledávek předešlých věřitelů. Konečně je ve svém důsledku chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele dluhy splácet spojeny, např. v podobě předlužení a insolvence a tím pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (srov. závěry např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, , rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022, č. j. , spisová značka, ).

33. Pokud jde o samotné posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, je na tomto místě nutno zdůraznit, že věřitel je povinen s odbornou péčí informace poskytnuté spotřebitelem vyhodnotit a důkladně je prověřit a v případě, že má pochybnosti o správnosti údajů uvedených spotřebitelem, je povinen po spotřebiteli požadovat objasnění těchto výdajů, případně je povinen si je v rámci svých možností ověřit. K obdobným závěrům dospěl i např. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, , který dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ačkoliv se v dané věci řešily především veřejnoprávní souvislosti zkoumání úvěruschopnosti, jsou tyto závěry dle názoru soudu použitelné i v tomto případě. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem navíc odpovídá interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. , jméno FO, a další). V citovaném rozsudku SDEU vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

34. K poskytnutí spotřebitelského úvěru tedy má žalobkyně zásadně přistupovat až v tom okamžiku, kdy z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplyne, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Současně si také žalobkyně musela být vědoma následků, které by nastaly, pakliže by výše uvedené povinnosti nesplnila, a které jsou vyjádřeny v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že taková smlouva by nebyla neplatná, přičemž soud k takové neplatnosti přihlédne i bez návrhu, tedy z úřední povinnosti, a jde tak ve smyslu § 588 o. z. o neplatnost absolutní. K tomu ostatně směřovala i novelizace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, provedená zákonem č. 96/2022 Sb., účinným od 29. 5. 2022, neboť do té doby znění uvedeného ustanovení do jisté míry naznačovalo, že by se mělo jednat o neplatnost relativní, ke které se přihlíží k námitce žalovaného, což nicméně bylo judikaturou vyvráceno (za všechny srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).

35. S ohledem na právě uvedené se tedy soud zabýval tím, zda žalobkyně skutečně dostála svým povinnostem dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a poskytla úvěr, neboť zde nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

36. Žalobkyně ověřila pouze příjem žalovaného, dluhové zatížení a dosavadní způsob plnění závazků. Potud byl její postup v pořádku. Žalobkyně však pochybila v tom, že se vůbec nezabývala jeho skutečnými výdaji kromě nákladů ubytování a vyšla pouze z životního minima. Žalobkyně byla přitom povinna zjistit a ověřit konkrétní údaje o výdajích žalovaného. Postup žalobkyně tedy neodpovídá výše popsaným závěrům judikatury a nemohl vést k vyloučení důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a úvěruschopnost žalovaného dostatečně neposoudila. Předmětná smlouva o spotřebitelném úvěru je tedy absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z., přičemž k této neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti, jak bylo uvedeno výše. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada dostatečného nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo možno od ostatního obsahu oddělit.

37. Při závěru o neplatnosti smlouvy je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, ). Na základě této neplatné smlouvy byly žalovanému dány k dispozici peněžní prostředky, avšak ne ve výši 30 000 Kč, jak tvrdí žalobkyně, ale pouze ve výši 27 500 Kč, neboť v souladu s § 3 odst. 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru je možno za celkovou výši spotřebitelského úvěru považovat pouze ty částky, které dlužník, zde žalovaný, skutečně obdrží. , adresa, 500 Kč neměl žalovaný vůbec k dispozici a nikdy ji neobdržel, neboť byla zaslána přímo k rukám zprostředkovatele, což ostatně žalobkyně nejen tvrdila, ale i výpisem z účtu prokázala. Žalovaný tedy obdržel částku 27 500 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelské úvěru rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, ).

38. Co se týče dosavadních úhrad žalovaného, žalovaný prokázal, že žalobkyni již vrátil 7 501 Kč. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni částku 19 999 Kč odpovídající rozdílu poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru a dosavadních úhrad žalovaného. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší, soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť (výrok I.).

39. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 685,81 Kč (výrok III.), přičemž tato částka představuje 21,58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,21 %). Při výpočtu poměru úspěchu ve věci soud zohlednil i výši příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 363 Kč (včetně doplatku dle výroku IV.) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 28 695 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta vychází z § 149 odst. 1 o. s. ř.

41. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek činí 1 363 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 148 Kč, zbývá tedy doplatit 215 Kč (výrok IV.).

42. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.