12 C 70/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 33 240,71 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 860 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 380,71 Kč s úrokem z prodlení 11,5 % ročně z částky 33 240,71 Kč kapitalizovaným za období od 26. 8. 2025 do 27. 2. 2026 částkou 1 948 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 33 240,71 Kč od 28. 2. 2026 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 971,86 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna uhradit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 333 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet soudu č. , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, .

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 33 240,71 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 7. 3. 2025 úvěrovou smlouvu č. , Anonymizováno, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr 114 999 Kč za účelem zaplacení kupní ceny vozidla a žalovaný se zavázal tyto prostředky žalobkyni vrátit spolu s úrokem 26,151739 % ročně v 60 měsíčních splátkách po 3 448 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to posouzením příjmové a výdajové stránky, přezkumem klientských informací a nahlédnutím do úvěrových registrů. Jelikož následně došlo k zániku vozidla jako předmětu zajištění úvěru, žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalovaný dosud uhradil pouze 93 139 Kč. Žalovanou částku nezaplatil, přestože mu byla 10. 2. 2026 zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila. Žalovaný se na výzvu nevyjádřil, soud proto dle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemá žádné námitky.

4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

5. Z listiny označené jako úvěrová smlouva č. , Anonymizováno, – vázaný spotřebitelský úvěr ze dne 7. 3. 2025 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky 114 999 Kč (na koupi vozidla) a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky žalobkyni vrátit spolu s úrokem 26,151739 % ročně v 60 měsíčních splátkách po 3 448 Kč; RPSN činila 29,5 %.

6. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že na úvěr bylo dne 8. 8. 2025 uhrazeno 75 899 Kč.

7. Ze saldokonta úvěrové smlouvy ve spojení s tvrzením žalobkyně, které bylo v zájmu žalovaného a které žalovaný nezpochybnil, soud zjistil, že žalovaný zaplatil 5 splátek v celkové výši 17 240 Kč.

8. Z matričního listu klienta soud zjistil, že žalobkyně k poměrům žalovaného zaznamenala, že byl svobodný, bydlel u rodičů, neměl vyživovací povinnost, měl příjem ze zaměstnání 28 000 Kč čistého měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti byl 50 000 Kč, měsíční výdaje na bydlení byly 7 000 Kč, ostatní pravidelné měsíční výdaje domácnosti byly 7 000 Kč.

9. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že u žalovaného byly v registru evidovány dva existující úvěry (kontokorent 1 000 Kč, kreditní karta s rámcem 5 000 Kč) a dva ukončené úvěry. Další tři žádosti o splátkové produkty byly odmítnuty (v srpnu a říjnu 2024 a v únoru 2025) a další 1 žádost byla odvolána.

10. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta soud zjistil, že žalobkyně poznamenala, že žalovaný byl prověřen v registru SOLUS, NRKI, TELCO, v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, přičemž nalezen byl jen v NRKI, a jeho doklad nebyl v databázi neplatných dokladů ministerstva vnitra.

11. Z výpočtu MLS soud zjistil, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti postupovala tak, že od příjmu žalovaného 28 000 Kč odečetla životní minimum 4 470 Kč, součet splátek z NRKI 160 Kč, stress buffer 100 Kč, pojistné vozidla 400 Kč a splátku předmětného úvěru 3 448 Kč, a zjistila tak, že žalovanému zbývá 19 422 Kč. Při posouzení celé domácnosti postupovala tak, že od příjmu žalovaného 28 000 Kč a příjmu ostatních členů domácnosti 50 000 Kč odečetla životní minimum 8 510 Kč a normativní náklady na bydlení 6 462 Kč a pojistné vozidla 400 Kč a splátku předmětného úvěru 3 448 Kč, a zjistila tak, že domácnosti zbývá 58 482 Kč.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 2. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 35 010,66 Kč z úvěrové smlouvy č. , Anonymizováno, s tím, že jinak bude zahájeno soudní řízení. Z podacího archu soud zjistil, že předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 11. 2. 2026.

13. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.

14. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně se smlouvou ze dne 7. 3. 2025 zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky 114 999 Kč a žalovaný se zavázal je vrátit spolu s úrokem. K posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doložila pouze svoje záznamy. Údaje v nich uvedené neověřovala s výjimkou dluhové minulosti, kterou ověřila v registrech. Žalovaný dosud žalobkyni vrátil 93 139 Kč. Žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu.

15. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 7. 3. 2025 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:

21. Žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Soud má v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na straně příjmů vyšla žalobkyně z údajů uvedených žalovaným, které si nijak neověřila. Na straně výdajů vyšla pouze z administrativních údajů (životní minimum, normativní náklady na bydlení). Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nevěnovala dostatečnou pozornost zjištění poměrů žalovaného. Z registru NRKI bylo přitom zjevné, že žalovaný před uzavřením smlouvy s žalobkyní žádal nejméně o tři další úvěry, které byly odmítnuty. Bylo proto na místě postupovat při posouzení jeho úvěruschopnosti s vyšší mírou opatrnosti. Soud má tedy za to, že na základě zjištěných informací nemohla žalobkyně dojít k závěru, že o schopnosti žalovaného úvěr splácet nelze důvodně pochybovat.

24. Žalobkyně tvrdila, že pro posouzení úvěruschopnosti použila i automatizované modely. Soud nezpochybňuje užitečnost statistických a strojově učených modelů, případně analýzu za použití tzv. umělé inteligence, avšak tyto metody mohou poskytovateli spotřebitelských úvěrů sloužit pouze jako doplněk standardního posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel je dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen zjistit konkrétní údaje o příjmech a výdajích žalovaného, jeho finanční a ekonomické situaci, způsobu plnění dosavadních dluhů, případně jeho majetku. Tyto údaje si musí v mezích citovaného ustanovení ověřit a musí být schopen je doložit i v soudním řízení. Postup posouzení úvěruschopnosti musí být transparentní a replikovatelný tak, aby si i soud mohl v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ověřit postup poskytovatele, učinit si o něm vlastní závěr a své rozhodnutí konkrétně a srozumitelně odůvodnit (srov. bod 56 recitálu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2023/2225 ze dne 18. 10. 2023 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice 2008/48/ES). Pouhý výstup automatizovaných modelů nebo souhrnná data z tohoto hlediska nejsou dostatečné.

25. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to 114 999 Kč. Žalovaný na úvěr dosud uhradil 93 139 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva je absolutně neplatná, nebyl platně sjednán ani úrok a případné další platby. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni částku 21 860 Kč (neuhrazenou část jistiny) z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru (výrok I.), a ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.).

26. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. , spisová značka, dospěl k následujícím závěrům: „… Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2017, s. 436-440). ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“27. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 971,86 Kč (výrok III.), přičemž tato částka představuje 21,28 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,64 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,36 %). Při stanovení poměru úspěchu ve věci soud zohlednil i výši příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 663 Kč (vč. doplatku dle výroku IV.) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 33 240,71 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč.

29. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.

30. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek činí 1 663 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 330 Kč, zbývá tedy doplatit 333 Kč (výrok IV.).