16 C 119/2024

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 120 306,54 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 67 291 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení částky 53 015,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 97 616,28 Kč od 6. 7. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, v této části se žaloba zamítá.

III. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení úroku 30 % ročně z částky 87 652,01 Kč od 26. 6. 2023 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu ve , adresa, dne 29. 2. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 120 306,54 Kč s příslušenstvím představujícím úrok a zákonný úrok z prodlení, a dále náhrady nákladů řízení.

2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, . uzavřela s žalovanou dne 29. 11. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 89 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s úrokem a poplatky splatit v 48 měsíčních splátkách po 5 903 Kč. Žalovaná však uhradila pouze 21 709 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek s účinností ke dni 29. 11. 2023, což bylo žalované písemně oznámeno.

3. Okresní soud ve , adresa, vyslovil usnesením ze dne 28. 6. 2024, č. j. , spisová značka, , svou místní nepříslušnost a věc postoupil zdejšímu soudu.

4. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Dle tvrzení žalobkyně byl ověřován zdroj příjmu žalované a jeho výše, dále byly zjišťovány její výdaje, kromě toho byla žalovaná lustrována v registrech SOLUS, NRKI a ISIR. Na základě takto provedeného posouzení schopnosti žalované úvěr splácet dospěla původní věřitelka k závěru, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.

5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žaloba s výzvou k vyjádření byly žalované doručeny fikcí do její datové schránky v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.

6. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem již v žalobě. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřila. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemá žádné námitky.

7. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

8. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.

9. Smlouvou o úvěru ze dne 29. 11. 2022 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 89 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na její bankovní účet č. , tel. číslo, /0100. Žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce jistinu spolu s úrokem, jehož výše byla sjednána ve výši 64,09 % ročně. Celkově splatná částka činila 248 640 Kč, tato částka spolu s pojistným měla být uhrazena ve 48 měsíčních splátkách po 5 903 Kč (splátka bez pojistného činila 5 180 Kč).

10. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaná na pohledávku žalobkyně uhradila 21 709 Kč.

11. Z listiny nazvané „Hodnocení klienta“ bylo zjištěno, že před uzavřením smlouvy získala původní věřitelka informace o příjmech a výdajích žalované- byl zjištěn pravidelný příjem ze zaměstnání ve výši 19 000 Kč, výdaje ve výši 8 188 Kč (4 620 Kč životní minimum, 3 568 Kč výdaje na bydlení). Bylo zjištěno, že žalovaná byla rozvedená, bydlela ve vlastním bydlení, byl zaměstnána na dobu neurčitou u , právnická osoba, .

12. Z potvrzení , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že na účet žalované byly zaúčtovány následující platby od jejího zaměstnavatele: dne 16. 8. 2022 částka 19 852 Kč, dne 15. 9. 2022 částka 19 083 Kč, dne 17. 10. 2022 částka 19 562 Kč a dne 14. 11. 2022 částka 19 577 Kč. Průměrný měsíční příjem v období srpen - listopad 2022 činil 19 518,50 Kč.

13. Z výpisu z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaná neměla ke dni 31. 10. 2022 žádné dlužné splátky.

14. Z výpisu NRKI bylo zjištěno, že platební morálka žalované byla ke dni 31. 10. 2022 na základě jejího CBS skóre hodnocena jako dobrá.

15. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek a postoupení pohledávek žalované oznámila dopisem z 12. 12. 2023 (srov. společné prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek).

16. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 30. 1. 2024.

17. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.

18. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

19. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 29. 11. 2022 peněžní prostředky ve výši 89 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem ve 48 měsíčních splátkách. Před uzavřením smlouvy posuzovala původní věřitelka schopnost žalované úvěr splácet na základě informací zjištěných od žalované, které ověřovala potvrzením banky o výši příjmu, výpisem z registru SOLUS a NRKI, přičemž byl zjištěn (tvrzen) průměrný příjem žalované ve výši 19 518,50 Kč měsíčně, dále bylo zjištěno, že žalovaná neměla žádné dluhy po splatnosti, její platební morálka byla vyhodnocena jako dobrá. Žalobkyně neprokázala, že by byla řádně posuzována úvěruschopnost žalované, kromě potvrzení banky a výpisů o lustraci žalované v registrech SOLUS a NRKI nepředložila žádný listinný důkaz prokazující, že by byla ověřována tvrzení žalované ohledně jeho majetkové a finanční situace. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, což bylo žalované písemně oznámeno.

20. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

21. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

26. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

27. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ).

28. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že právní předchůdkyně žalobkyně sice zjišťovala od žalované informace ohledně její majetkové situace, a pokud jde o příjem od zaměstnavatele, tato tvrzení i ověřovala, avšak nijak neověřovala výši výdajů žalované, např. výpisy z účtu apod. Žalobkyně dále nepředložila žádný důkaz o tom, že by byla provedena lustrace žalované v insolvenčním rejstříku či v centrální evidenci exekucí. Postup právní předchůdkyně neodpovídal zákonnému požadavku na řádné posouzení úvěruschopnosti klienta, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala výdaje žalované (v tomto směru se spolehla na tvrzení žalované, což nemůže být považováno za dostačující), a samotné ověření příjmů žalované nemůže bez znalosti jejích výdajů vést k žádným relevantním závěrům o její finanční situaci, původní věřitelka navíc ani nezjišťovala, zda proti žalované není vedeno insolvenční řízení či exekuce. Neměla tedy dostatek ověřených informací k závěru, že o schopnosti žalované splácet úvěr nebylo možno pochybovat.

29. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 89 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná uhradila celkem 21 709 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaná uhradila, nese žalovaná, která však byla v tomto řízení zcela pasivní a netvrdila, že by snad uhradila více. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nevznikl právní předchůdkyni žalobkyně nárok ani na další platby vyplývající ze smlouvy. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na niž byla pohledávka postoupena, částku 67 291 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z. a ve zbývající části žalobu zamítl.

30. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. , spisová značka, dospěl k následujícím závěrům: „… Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2017, s. 436-440). ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“31. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

32. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.

33. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nárok na náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků, neboť oba účastníci byli úspěšní v přibližně stejném rozsahu.