16 C 135/2022

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 28 255,35 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 12 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení částky 13 315,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč od 28. 10. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, v této části se žaloba zamítá.

III. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení částky 2 940 Kč, v této části se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobce je povinen uhradit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 613 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručenou soudu dne 18. 7. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 25 315,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč od 28. 10. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 %, částky 2 940 Kč a nákladů řízení ve výši 8 060 Kč.

2. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalovanému poskytl dne 30. 4. 2021 spotřebitelský úvěr. Smlouva byla uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku po ověření identity a bankovního účtu žalovaného. Smlouva byla tedy uzavřena distančním způsobem ve smyslu § 562 OZ. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit ke dni 27. 10. 2021. Celková částka, kterou měl žalovaný uhradit, činila 25 315,35 Kč. Žalovaný však do dne podání žaloby neuhradil ničeho. Žalobci tak vznikl nárok na úrok z úvěru a smluvní pokutu ve výši 2 940 Kč. Žalovanému byla zaslána výzva ze dne 30. 6. 2022 k zaplacení, avšak bezúspěně.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště. Z ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř. Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o.s.ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise.

4. Ve své žalobě žalobkyně tvrdila, že v rámci elektronické žádosti o úvěr byl žalovaný po odsouhlasení VOP přesměrován na dotazník týkající se jeho finanční a majetkové situace, kde musí uvést zejména informace o zaměstnání, měsíčních příjmem a dalších existujících závazcích. K tomu však nedoložila žádné důkazy. Usnesením ze dne 24. 8. 2022, č.j. 16 C 135/2022-40 byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání doplněných tvrzení, jakým způsobem a jaké získala konkrétní informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr (viz ustanovení § 78 zákona č. 257/2016 Sb.). Žalobkyně se nijak nevyjádřila. Žalobkyně tedy neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného.

5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

6. Mezi žalobkyní a žalovaným byla elektronicky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 12 000 Kč (č.l. 11-12), ve znění všeobecných obchodních podmínek (č.l. 15-20). Ve formuláři o standardní informace o spotřebitelském úvěru byly uvedeny podrobnosti úvěru (č.l. 13-14). Úvěr měl být splacen v 6 splátkách, kdy čtyři splátky měly činit 4 289,36 Kč a šestá, splatná ke dni 27. 10. 2021 měla činit 3 868,55 Kč (viz faktura ke smlouvě č.l. 21). Úvěr byl žalovanému poskytnut bezhotovostně (viz výpisy z b.ú.). Žalovanému byla zaslána výzva k úhradě ze dne 30. 6. 2022 (č.l. 33-34).

7. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.

9. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo].

10. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Soud má tedy v předmětné věci za to, že žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že žalobkyně důsledně nezkoumala příjmy a výdaje žalovaného a neposuzovala jeho schopnost splácet poskytnuté peněžní prostředky. Žalobkyně tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

12. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy, a to konkrétně ve výši 12 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, ohledně jeho splácení. Vzhledem k tomu, že smlouva je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni jistinu ve výši 12 000 Kč v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.

13. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. [příjmení] tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. [příjmení], J., [příjmení], L., [příjmení], P., [příjmení], L., [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. [číslo]).

14. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

15. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle míry úspěchu ve věci, ve které byl převážně úspěšný žalovaný, který však náklady řízení nepožadoval.

17. Výrok o plnění uložené povinnosti do 3 dnů od právní moci rozsudku má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku.

18. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 413 Kč (soud přitom vychází z předmětu řízení bez příslušenství), dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč.

19. Je, tedy povinností žalobkyně doplatit soudní poplatek ve výši 613 Kč, a to v kolcích nebo na účet soudu [číslo] – [číslo], [variabilní symbol].