16 C 144/2023

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 900 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Domáhala-li se žalobkyně zaplacení částky 900 Kč, v této části se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 514 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručenou dne 2. 6. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedených částek a úhrady nákladů řízení ve výši 6 934 Kč. Žalobkyně tvrdila, že dne 18. 11. 2022 uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné obchodní podmínky, ceník a podmínky pro užívání příjmení příjmení karty. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku po ověření totožnosti žalovaného. Kartu příjmení příjmení žalobce odesílal žalovanému poštou na adresu zadanou přímo žalovaným a kartu lze užívat až po potvrzení převzetí žalovaným a její aktivací. Před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpané peněžní prostředky žalobci splácet na základě vyúčtování vystaveného žalobcem. Pro případ, že by poskytnuté prostředky nebyly spláceny řádně a včas, byly sjednány sankční poplatky. Požadovaná částka se skládá z nesplacené jistiny 5 000 Kč a poplatků ve výši 900 Kč (tvořených poplatky za upomínky).

2. Jelikož žalovaný ve stanovené lhůtě neuhradil ničeho, byl k úhradě dlužné částky opětovně vyzván výzvou k úhradě – předžalobní upomínkou ze dne 3. 5. 2023, kde byl žalovaný upozorněn na možnost řešení soudní cestou.

3. Na výzvu soudu žalobkyně dne 22. 9. 2023 (č.l. 53-55) svou žalobu doplnila tak, že původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalovaného především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Dále tvrdila, že žalovaný byl lustrován v nebankovních registrech klientských informací (NRKI). Žalobkyně dospěla na základě tvrzení žalovaného a jím předložených výplatních pásek k závěru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostačující.

4. Okresní soud v Kroměříži dne 7. 6. 2023 vydal ve věci elektronický platební rozkaz č.j. EPR 147147/2023-5, který byl usnesením ze dne 21. 7. 2023 zrušen v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 174a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). Usnesením ze dne 7. 9. 2023 byl žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byla žaloba doručována na adresu trvalého pobytu shora. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště. Z ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl, a proto mu byla dne 26. 9. 2023 vhozena do domovní schránky. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř.

6. Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání dle § 115a o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise.

7. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

8. Dne 18. 11. 2022 uzavřela prostřednictvím komunikace na dálku žalobkyně s žalovaný smlouvu o revolvingovém úvěru (viz smlouva na č.l. 29-32), a to v souladu s obchodními podmínkami (viz č.l. 21-28). Ve smlouvě byl sjednán úvěrový limit 5 000 Kč, kdy limit mohl být čerpán prostřednictvím kreditní karty (viz kudy tečou půjčené peníze při placení mallpay kartou? na č.l. 12, ceník na č.l. 13-14, podmínky pro užívání anonymizována dvě slova č.l. 15-20). Identita žalovaného byla ověřena na základě OP (viz č.l. 33-35). Žalovaný se zavázal uhradit poskytnuté finanční prostředky v souladu s uzavřenou smlouvou a podmínkami. Žalovaný čerpal finanční prostředky do výše poskytnutého rámce (viz přehled transakcí na č.l. 38), své závazky však řádně neplnil, proto došlo dopisem ze dne 20. 2. 2023 k zesplatnění dluhu a odstoupení od smlouvy (viz č.l. 39) a žalovaný byl vyzván k úhradě částky 5 000 Kč a poplatku za upomínání ve výši 900 Kč (č.l. 39-40). Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka ze dne 22. 4. 2023 (viz č.l. 41-43), výzva k úhradě dluhu ze dne 3. 5. 2023 (viz č.l. 44-45).

9. Žalobkyně však neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. K žalobě kromě kopie OP, která dokladovala totožnost žalovaného, byly doloženy 2 výplatní pásky žalovaného. Žalobkyně si tedy ověřila pouze tvrzený příjem žalovaného, neověřovala a nezjišťovala (nebo to řádně netvrdila a nedoložila) výdaje žalovaného a jeho majetkové poměry a vycházela pouze z tvrzení žalovaného. Také nedoložila tvrzené lustrace žalovaného v databázích dlužníků. Žalobkyně měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti.

10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle ust. § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.

20. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.

21. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.

22. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

23. Soud má tedy v předmětné věci za to, že věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že věřitelka důsledně nezkoumala výdaje žalované, nebo tyto nedoložila. Věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.

24. Věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 5 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na tuto částku neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni nesplacenou jistinu úvěru ve výši 5 000 v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako bezdůvodné obohacení. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.

25. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. příjmení tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. příjmení, J., příjmení, L., příjmení, P., příjmení, L., příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. číslo).

26. Obecně lze tedy ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

27. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

28. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná a současně zaslala žalovanému předžalobní upomínku, a proto má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř.

29. Soud stanovil výši odměny advokáta z pohledávky ve výši 5 000 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění. Náklady řízení spočívají v odměně advokáta za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a podání žaloby) po 1 000 Kč, v odměně advokáta ve výši jedné poloviny za jeden úkon právní služby (výzva k plnění) 500 Kč, podle § 7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v náhradě hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony po 300 Kč, to vše navýšeno podle § 137 odst. 1, 2 o. s. ř. o 21 % daň z přidané hodnoty. K těmto nákladům je potřeba připočíst náhradu na zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč Celkem náklady řízení činí 4 514 Kč.

30. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta po středník o. s. ř. Povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce protistrany vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (ustanovení § 202 o. s. ř.). Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.