16 C 192/2024

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení 125 974,42 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 52 408 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení částky 73 566,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 96 922,62 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 15 %, v této části se žaloba zamítá.

III. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení úroku 30 % ročně z částky 86 899,40 Kč od , datum, do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna uhradit ČR-Okresnímu soudu v Kroměříži na náhradě nákladů řízení částku 1 259 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , VS: , RČ, .

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 125 974,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 96 922,62 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 15 %, úroku 30 % ročně z částky 86 899,40 Kč od , datum, do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 28 417,20 Kč. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, . IČ , IČO, , uzavřela s žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru č. , RČ, , na jejímž základě poskytla žalované dne , datum, bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč. Dále si žalovaná ve smlouvě sjednala pojištění schopnosti splácet za poplatek 713 Kč měsíčně. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s úrokem a poplatky splatit v 48 měsíčních splátkách po 5 823 Kč. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, však uhradila pouze 37 592 Kč (poslední platba , datum, ), proto žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku v prodlení. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení o více jak 65 dní, byl úvěr zesplatněn dopisem ze dne , datum, a žalovaná vyzvána k úhradě celé dlužné částky s příslušenstvím. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek s účinností ke dni , datum, s účinností od , datum, , což bylo žalované písemně oznámeno. Od postoupení pohledávky do podání žaloby nebylo ze strany žalované uhrazeno ničeho. Před podáním žaloby byla žalované zaslána výzva k plnění dle § 142 o.s.ř.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila (č.l. 40-41 spisu), že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Dle tvrzení žalobkyně bylo vycházeno z tvrzení žalované a jí předložených dokladů o příjmech a výdajích, které specifikovala, kromě toho byla žalovaná lustrována v registrech SOLUS, NRKI a ISIR. Dle tvrzení žalobkyně činil průměrný příjem žalované v době poskytnutí úvěru 21 000 Kč, byla zaměstnána u společnosti , právnická osoba, , výdaje žalované měly činit 8 520 Kč, na bydlení vynakládala žalovaná 3 800 Kč (nájemné). Nashromážděné údaje jsou zaznamenány v dokumenty Hodnocení klienta. Na základě takto provedeného posouzení schopnosti žalované úvěr splácet dospěla původní věřitelka k závěru, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Závěrem žalobkyně navrhla provést důkazy výpisem z b.ú. žalované za měsíc říjen 2022 a listopad 2022, které nechť si vyžádá soud.

3. Usnesením ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, byla žalovaná vyzvána k vyjádření k žalobě. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žaloba s výzvou k vyjádření byly žalované doručeny dne , datum, v 15:31 hodin do její datové schránky v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.

4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem již v žalobě. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřila. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemá žádné námitky.

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

6. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně (č.l. 13 spisu).

7. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvou o úvěru (č.l. 14-16 spisu) ze dne , datum, bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, (č.l. 19). Žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce celkem částku 245 280 Kč. Doba trvání úvěru činila 48 měsíců, celková výše splátky činila 5 823 Kč. Splátky měly být hrazeny nejpozději 12 dne každého kalendářního měsíce, zápůjční úroková sazba činila 62,08 % p.a., RPSN činilo 83,17 % (vše bez pojistného).

8. Přílohou č. , hodnota, k návrhu (č.l. 17) si pak žalovaná sjednala pojištění schopnosti splácet úvěr za 713 Kč měsíčně.

9. Z tabulky umoření (č.l. 20) bylo zjištěno, že žalovaná na pohledávku žalobkyně uhradila 37 592 Kč.

10. Z listiny nazvané „Hodnocení klienta“ (č.l. 18) bylo zjištěno, že žalovaná byla zaměstnána u společnosti , právnická osoba, , adresa, s čistým příjem 21 000 Kč měsíčně, výdaje byly tvořeny životním minimem ve výši 4 620 Kč, náklady na bydlení 3 800 Kč, ostatní (cena dopravy, kurzy, záliby atp.) ve výši 100 Kč, výdaje celkem 8 520 Kč a rezerva 11 480 Kč. Žalovaná byla rozvedená, s výučním listem, bydlela ve vlastním.

11. Z výpisu z účtu na č.l. 42 pak vyplývá čistý měsíční příjem ze zaměstnání žalované od , datum, do , datum, , kdy v měsíci červnu činila mzda 15 566 Kč, v měsíci července 17 246 Kč, v měsíci srpnu 15 095 Kč, v měsíci září 16 506 Kč a v měsíci říjnu 29 583 Kč (v průměru tedy 18 799 Kč).

12. Z výpisu z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaná neměla ke dni , datum, žádné dlužné splátky.

13. Z výpisu NRKI bylo zjištěno, že platební morálka žalované byla ke dni , datum, na základě jejího CBS skóre 339, tedy hodnocena kategorie II. menší riziko, lepší segment klientů.

14. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek a postoupení pohledávek žalované oznámila dopisem z , datum, (srov. společné prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek č.l. 21-26, č.l. 27-28, č.l. 29).

15. Předžalobní výzva ze dne , datum, byla žalované odeslána dne , datum, (č.l. 30-31).

16. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.

17. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

18. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem ve 48 měsíčních splátkách. Před uzavřením smlouvy posuzovala původní věřitelka schopnost žalované úvěr splácet na základě informací zjištěných od žalované, které ověřovala potvrzením banky o výši příjmu, výpisem z registru SOLUS a NRKI, přičemž byl tvrzen průměrný příjem žalované ve výši 21 000 Kč měsíčně, který však při přepočtu z předloženého výpisu z b.ú. činí reálně průměrně 18 799 Kč měsíčně čistého (jiný příjem nebyl tvrzen ani doložen), dále bylo zjištěno, že žalovaná neměla žádné dluhy po splatnosti, její platební morálka byla vyhodnocena jako dobrá. Žalobkyně neprokázala, že by byla řádně posuzována úvěruschopnost žalované, kromě potvrzení banky a výpisů o lustraci žalované v registrech SOLUS a NRKI nepředložila žádný listinný důkaz prokazující, že by byla ověřována tvrzení žalované ohledně její majetkové a finanční situace, zejména co se výdajů týká. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, což bylo žalované písemně oznámeno.

19. Co se týká návrhu žalobkyně na provedení dokazování vyžádáním výpisů z b.ú. žalované za období 10/2022-11/2022, tento návrh soudem nebyl proveden, neboť má soud za to, že by pro danou věc neměl význam. Žalobkyně předložila výpis z b.ú. žalované, ze kterého vyplývá její čistý měsíční příjem ze závislé činnosti. Domáhá-li se žalobkyně přezkoumání příjmů a výdajů žalované z těchto výpisů, takto měla činit (či prokázat, že tak činila) právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti a toto důkazní břemeno nelze přenášet na soud.

20. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

21. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

26. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem:

27. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do , datum, navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od , datum, ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

28. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ).

29. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že právní předchůdkyně žalobkyně sice zjišťovala od žalované informace ohledně její majetkové situace, a pokud jde o příjem od zaměstnavatele, tato tvrzení i ověřovala, avšak nijak neověřovala výši výdajů žalované, např. výpisy z účtu apod., krom prostého prohlášení žalované. K tvrzení žalované ohledně ostatních výdajů žalované (doprava, záliby apod.) ve výši 100 Kč nebyl předložen žádný důkaz a tato částka se jeví jako krajně nepravděpodobná. Žalobkyně dále nepředložila žádný důkaz o tom, že by byla provedena lustrace žalované v insolvenčním rejstříku či v centrální evidenci exekucí. Postup právní předchůdkyně neodpovídal zákonnému požadavku na řádné posouzení úvěruschopnosti klienta, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala výdaje žalované (v tomto směru se spolehla na tvrzení žalované, což nemůže být považováno za dostačující), a samotné ověření příjmů žalované nemůže bez znalosti jejích výdajů vést k žádným relevantním závěrům o její finanční situaci, původní věřitelka navíc ani nezjišťovala, zda proti žalované není vedeno insolvenční řízení či exekuce. Neměla tedy dostatek ověřených informací k závěru, že o schopnosti žalované splácet úvěr nebylo možno pochybovat.

30. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 90 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná uhradila celkem 37 592 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaná uhradila, nese žalovaná, která však byla v tomto řízení zcela pasivní a netvrdila, že by snad uhradila více. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nevznikl právní předchůdkyni žalobkyně nárok ani na další platby vyplývající ze smlouvy. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na niž byla pohledávka postoupena, částku 52 408 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z. a ve zbývající části žalobu zamítl.

31. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, dospěl k následujícím závěrům: „… Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2017, s. 436-440). ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“32. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

33. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.

34. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

35. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků. Je povinností žalobkyně doplatit soudní poplatek ve výši 1 259 Kč. V případě, že tato částka nebude uhrazena, bude pohledávka předána nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.