16 C 201/2024

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení 19 012 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 19 012 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 012 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 8,5 % se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet soudu č. , č. účtu, , VS: , var. symbol, .

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne , datum, domáhala po žalované zaplacení ve výroku uvedených částek a dále náhrady nákladů řízení ve výši 8 786 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, , prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které jí byla bezhotovostně převedena částka 20 000 Kč, a to v období mezi , datum, do , datum, , splatná nejpozději dne , datum, . Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, na což byla upozorněna třemi upomínkami, a následně ke dni , datum, došlo k zesplatnění celého úvěru. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni převedena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Před podáním žaloby byla žalované zaslána předžalobní upomínka ze dne , datum, .

2. Předmětem žalobního návrhu žalobkyně je pohledávka ve výši 19 012 Kč seskládající z celkové nesplacené jistiny úvěrové smlouvy 16 000 Kč, smluvního úroku ke dni zesplatnění 3 736 Kč, smluvní pokuty 576 Kč, a to vše se zákonným úrokem z prodlení od následujícího dne po datu splatnosti úvěru z jistiny.

3. Na výzvu soudu ze dne , datum, stran posuzování úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru žalobkyně nereagovala. V žalobě žalobkyně tvrdila, že v tomto směru postupovala právní předchůdkyně žalobkyně dle obchodních podmínek dostupných na internetových stránkách, na které odkazuje smlouva a právní předchůdkyně žalobkyně měla možnost nahlížet do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, může využívat informace z dlužnických registrů (SOLUS, CNCB, , právnická osoba, , z. s. p. o. a CBDB). Úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužnice o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, IRKI, BRKI a úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích.

4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila dne , datum, , kdy uvedla, že pohledávka již byla uhrazena, a to jistina ve výši 20 000 Kč a 7 210 Kč na příslušenství dne , datum, . Požádala, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta a souhlasila, aby soud jednal a rozhodoval bez nařízení jednání v souladu s § 115a o.s.ř. K tomu doložila potvrzení o provedených transakcích (č.l. 42-120 spisu).

5. Žalobkyně s postupem podle § 115a o.s.ř., tedy rozhodnout bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů, souhlasila již v žalobě.

6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

7. Na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalovanou a společností , právnická osoba, dne , datum, byl žalované schválen úvěr ve výši 8 000 Kč, kdy žalovaná se zavázala uhradit celkem částku 9 840 Kč nejpozději dne , datum, (tedy 30 dnů). Zápůjční úroková sazba činila 279,83 % ročně, odpovídající úroku ve výši 1 840 Kč, RPSN za celý úvěru činilo 1 141,20 %. Následně smlouvou ze dne , datum, byla smlouva změna a částka navýšena na 14 000 Kč, kdy celkem mělo být splaceno 17 052 Kč nejpozději dne , datum, , zápůjční úroková sazba činila 265,23 % ročně, odpovídající úroku v celkové výši 3 052 Kč, RPSN za celý úvěr činilo 1 332 %. Smlouvou ze dne , datum, byla změna a doplněna smlouva č. , hodnota, , kdy celková částka jistiny činila 20 000 Kč, celková částka k zaplacení 23 736 Kč splatná dne , datum, , zápůjční úroková sazba činila 227,27 % ročně, odpovídající úroku 3 736 Kč a RPSN celého úvěru činilo 2 431,90 %. Délka splatnosti půjčky činila 30 dnů. Smlouvou ze dne , datum, byla smlouva dále změněna a doplněna tak, že celková částka jistiny činila 15 500 Kč, celková částka ke splacení 19 236 Kč nejpozději dne , datum, , zápůjční úroková sazba činila 86,31 % ročně, odpovídající úroku 3 736 Kč a RPSN 397,4 %, délka splatnosti půjčky 79 dnů (viz smlouvy na č.l. 9-16 spisu).

8. Finanční prostředky byly zaslány na bankovní účet žalované, po ověřovací platbě 1 Kč zaslané žalovanou, kdy dne , datum, byla žalované zaslána částka 6 000 Kč, dne20. 8. 2021 částka 8 000 Kč, dne , datum, částka 6 000 Kč – celkem tedy 20 000 Kč (viz výpisy z účtu č.l. 1719).

9. Žalované byla právní předchůdkyní žalobkyně zaslána předžalobní výzva k okamžité úhradě dluhu ze dne , datum, , ve které byla žalovaná vyzvána k úhradě 20 462 Kč, kdy tímto dopisem byla dlužná částka zesplatněna (viz č.l. 20 spisu).

10. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni (viz smlouva a seznam postoupených pohledávek na č.l. 21-27 spisu). Toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne , datum, a doporučeným dopisem z téhož dne byla žalovaná vyzvána k úhradě před podáním žaloby (viz č.l. 28-30 spisu).

11. Z potvrzení o provedení transakce bylo zjištěno, že žalovaná na dlužnou částku uhradila 27 210 Kč (viz č.l. 43-120 spisu).

12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.

13. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav.

14. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ve znění jejích změn peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, tyto prostředky byly žalované vyplaceny bezhotovostně. Žalovaná na tuto smlouvu uhradila celkem 27 210 Kč. K posuzování úvěruschopnosti žalované žalobkyně pouze v žalobě uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně měla možnost lustrovat dlužníka, resp. nahlížet do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka, v tomto konkrétním případě bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti na základě tvrzení dlužnice o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Žádné důkazy ke svým tvrzením nedoložila a dle jejího vlastního vyjádření takovými důkazy ani nedisponuje. Ve světle aktuální ustálené judikatury a po přezkoumání tvrzení a důkazů soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně před uzavřením předmětné smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází důkazy o tvrzených lustracích žalované v databázích dlužníků ani jiný relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli ověřovala majetkovou situaci žalované. Naopak žalovaná tvrdila a řádně doložila, že na úvěr uhradila shora uvedenou částku.

15. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.

22. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, .

23. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do , datum, navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy.

24. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti, a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od , datum, ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

25. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ).

26. Soud má v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované, sama uvedla, že se spolehla pouze na tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a provedla lustrace v evidencích dlužníků. K tomuto tvrzení však nedoložila žádné důkazy, a to ani po výzvě soudu. K tvrzení žalované ohledně uhrazené částky se žalobkyně nijak nevyjádřila.

27. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 20 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení a důkazů žalované, které žalobkyně nijak nezpochybnila, že žalovaná na úvěr uhradila 27 210 Kč.

28. Vzhledem k tomu, že smlouva je absolutně neplatná, nebyl platně sjednán ani úrok a případné další platby a jistina (tedy poskytnutý úvěr ve výši 20 000 Kč) byla žalovanou zcela uhrazena.

29. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, dospěl k následujícím závěrům: „… Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2017, s. 436-440). ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“30. Jelikož žalobkyně byla ve věci neúspěšná, rozhodl soud dle § 1 42 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve sporu zcela úspěšná žalovaná náklady řízení nepožadovala.

31. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč. V případě, že tato částka nebude uhrazena, bude pohledávka předána nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.