16 C 212/2023

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 3 563,65 Kč,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 436 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 2 127,65 Kč, v této části se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným dne 6. 9. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedených částek a úhrady nákladů řízení ve výši 5 119 Kč. Žalobkyně tvrdila, že dne 23. 12. 2022 uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné obchodní podmínky, ceník a podmínky pro užívání příjmení příjmení karty. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku po ověření totožnosti žalovaného. Kartu příjmení příjmení žalobce odesílal žalovanému poštou na adresu zadanou přímo žalovaným a kartu lze užívat až po potvrzení převzetí žalovaným a její aktivací. Před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpané peněžní prostředky žalobci splácet na základě vyúčtování vystaveného žalobcem. Pro případ, že by poskytnuté prostředky nebyly spláceny řádně a včas, byly sjednány sankční poplatky. Požadovaná částka 3 563,65 Kč se skládá z vyčerpaných finančních příspěvků a případných neuhrazených poplatků za vedení účtu.

2. Jelikož žalovaný ve stanovené lhůtě neuhradil ničeho, byl k úhradě dlužné částky opětovně vyzván výzvou k úhradě – předžalobní upomínkou ze dne 9. 8. 2023, kde byl žalovaný upozorněn na možnost řešení soudní cestou.

3. Na výzvu soudu žalobkyně dne 12. 12. 2023 (č.l. 55-57) svou žalobu doplnila tak, že původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalovaného především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Dále tvrdila, že žalovaný byl lustrován v nebankovních registrech klientských informací (NRKI). Žalobkyně dospěla na základě tvrzení žalovaného a výpisů z účtu k závěru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostačující.

4. Okresní soud v Kroměříži dne 12. 9. 2023 vydal ve věci elektronický platební rozkaz č.j. EPR 221270/2023-5, který byl usnesením ze dne 1. 11. 2023 zrušen v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 174a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). Usnesením ze dne 24. 11. 2023 byl žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byla žaloba doručována na adresu trvalého pobytu shora. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště. Z ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 o. s. ř.

6. Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání dle § 115a o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise.

7. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

8. Dne 23. 12. 2022 uzavřela prostřednictvím komunikace na dálku žalobkyně s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru (viz smlouva na č.l. 11-14), a to v souladu s obchodními podmínkami (viz č.l. 24-28). Ve smlouvě byl sjednán úvěrový limit 5 000 Kč, kdy limit mohl být čerpán prostřednictvím kreditní karty (viz příjmení tečou půjčené peníze při placení mallpay kartou? na č.l. 37, ceník na č.l. 35-36, podmínky pro užívání anonymizováno karty č.l. 29-34). Žalovaný se zavázal uhradit poskytnuté finanční prostředky v souladu s uzavřenou smlouvou a podmínkami. Žalovaný čerpal finanční prostředky do výše poskytnutého rámce, své závazky však řádně neplnil, proto došlo dopisem ze dne 24. 4. 2023 k zesplatnění dluhu a odstoupení od smlouvy (viz č.l. 40) a žalovaný byl vyzván k úhradě částky 7 127,65 Kč zahrnující vyčerpanou částku a poplatky za upomínky. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka ze dne 9. 8. 2023 (viz č.l. 45-46), výzva k úhradě dluhu ze dne 31. 7. 2023 (viz č.l. 42-44).

9. Žalobkyně však neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně ověřila pouze tvrzený příjem žalovaného, lustrovala jej v databázi NRKI, měla k dispozici výpisy transakcí na účtu, avšak blíže je neověřovala a nezjišťovala (nebo to řádně netvrdila a nedoložila), zejména nezkoumala celkové osobní, finanční a majetkové poměry žalovaného, tj. způsob bydlení žalovaného, počet vyživovaných osob, atd. Také nedoložila lustrace žalovaného např. v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí atd. Žalobkyně měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti.

10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle ust. § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.

20. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.

21. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.

22. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

23. Soud má tedy v předmětné věci za to, že věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že věřitelka důsledně nezkoumala celkovou majetkovou a osobní situaci žalovaného, nebo to nedoložila. Věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

24. Věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 5 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na tuto částku uhradil celkem 3564 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni nesplacený zůstatek jistiny úvěru ve výši 1 436 Kč v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako bezdůvodné obohacení. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.

25. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, z hlediska úspěšnosti ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, tomu však vzhledem k jeho nečinnosti žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

26. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta po středník o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (ustanovení § 202 o. s. ř.). Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.