16 C 67/2024

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno.Anonymizováno., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0, Anonymizováno.Anonymizováno. sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 7 134,47 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 548 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 4 586,47 Kč se zákonným úrokem z částky 7 134,47 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, v této části se žaloba zamítá.

III. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 459,96 Kč, v této části se žaloba zamítá.

IV. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 4 904,47 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.

V. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 229,96 Kč od 15. 12. 2023 do 4. 3. 2024, v této části se žaloba zamítá.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručenou dne 4. 3. 2024 domáhala na žalovaném zaplacení částky 7 134,47 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí a úhradu nákladů řízení 1 489 Kč.

2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným dne 20. 6. 2018 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit v pravidelných splátkách dle dohodnutých podmínek. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 25 669 Kč a žalovaný celkem uhradil na úvěr částku 23 121 Kč, kdy tato částka byla započítána na úrok, poplatky a jistinu. Žalovaný nehradil řádně a včas a porušil tak svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, pročež žalobkyně využila svého práva a úvěr ke dni 30. 11. 2023 zesplatnila. Žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 30. 11. 2023.

3. Žalobkyně v návrhu uvedla, že původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele posuzovali jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávali klientské informace, nahlíželi do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky ke schválení. právnická osoba výzvě soudu pak žalobkyně doplnila svou žalobu dne 5. 6. 2024 (viz č.l. 47-49 spisu), kdy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného odkázala na tvrzení obsažená v žalobě a přílohách k ní, zejména na kartu klienta a posouzení úvěruschopnosti klienta. Ve vyjádření rozvedla výpočty týkající se příjmů a výdajů žalovaného. Z Potvrzení o provedení ověření bonity klienta na č.l. 32 a smlouvy na č.l. 16 a úvěrové zprávy na č.l. 29 spisu bylo zjištěno, že žalovaný v době uzavření smlouvy o úvěru byl svobodný, bydlel v podnájmu, měl dvě děti. Byl zaměstnán s příjmem 16 000 Kč, výdaje na domácnost činily 5 000 Kč. V Potvrzení bylo dále uvedeno, že byly provedeny lustrace v registrech SOLUS, NRKI, 02, MVČR, JAP_Půjčka, ISIR, CEE, T-Mobile. Žalobkyně dospěla k závěru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostačující. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný hradil na smlouvu před zesplatněním úvěru od 7/2018 do 5/2019 (11 splátek á 1 288 Kč), kdy byla smlouva plně dohrazena a poté na další čerpání žalovaného ze dne 27. 2. 2022 hradil od 1/2023 do 8/2023 (7 splátek á 1 279 Kč).

5. Ve věci byl dne 18. 3. 2024 vydán Elektronický platební rozkaz č.j. EPR Anonymizováno/2024-6, který byl usnesením ze dne 2. 5. 2024 zrušen v souladu s § 174a odst. 3 o. s. ř., neboť se jej žalovanému nepodařilo řádně doručit.

6. Usnesením ze dne 27. 5. 2024 byl žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště. Z ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou adresu. Protože nebyl zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř.

7. Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise.

8. Žalobkyně neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně sice doložila Potvrzení o provedení ověření bonity klienta a úvěrovou smlouvu, ze kterých je patrné, že věřitelka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Z tohoto však nevyplývá, že by tato tvrzení byla ověřována na základě dokumentů, resp. žádné takové dokumenty nebyly k žalobě přiloženy. Ověřování majetkové situace žalovaného tak bylo nedostatečné. Žalobkyně, byť toto tvrdila, ani nedoložila lustraci žalovaného v příslušných rejstřících dlužníků, v evidenci exekucí či v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti.

9. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

10. Z listiny nazvané Kreditní karta právnická osoba (úvěrová smlouva č. hodnota) soud zjistil, že dne 20. 6. 2018 žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu, v rámci které byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výši úvěrového rámce 13 000 Kč, kdy výše měsíční splátky měla činit 4 % dlužné částky, roční úroková sazba činila 26,68 %, měsíční úroková sazby 2,19 %, RPSN činilo 42,33 % a celková částka splatná spotřebitelem činila 15 559 Kč. Ve smlouvě byl dále uveden nákup zboží, a to černé techniky – TV LG za prodejní cenu 12 877 Kč, která měla být splacena v 11 splátkách á 1 288 Kč, kdy celková částka splatná spotřebitelem činila 14 168 Kč. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí v podnájmu, jeho nejvyšší dosažené vzdělání je základní, je zaměstnán s příjmem 16 000 Kč, má dvě vyživovací povinnosti. Součástí smlouvy byl sazebník poplatků a odměn (viz úvěrová smlouva na č.l. 16-17, úvěrové podmínky č.l. 18-28).

11. Ve svém vyjádření na č.l. 48 pak žalobkyně uvedla, že žalovaný hradil na smlouvu od 7/2018 do 5/2019 (kdy smlouva byla plně dohrazena) 11 x 1 288 Kč a žalovaný ze smlouvy následně znovu čerpal dne 27. 12. 2022 a uhradil od 1/2023 do 9/2023 celkem hodnota x částku 1 279 Kč. Žalobkyně za dobu trvání úvěrového vztahu žalovanému tak poskytla celkem finanční prostředky ve výši 25 669 Kč, na které žalovaný uhradil částku 23 121 Kč, kdy od 7/2018 uhradil 11 splátek á 1 288 Kč a od 1/2023 do 8/2023 uhradil 7 x částku 1 279 Kč (viz výpis čerpání a splátek na č.l. 33-34 a č.l. 49v spisu).

12. Dopisem ze dne 30. 11. 2023 zaslaným doporučeně byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru (viz výzva na č.l. 35-36) a následně dopisem ze dne 4. 1. 2024 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva k plnění (viz č.l. 37-38).

13. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

14. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Podle ust. § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

22. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.

23. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.

24. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka).

25. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že původní věřitelka důsledně a zejména komplexně nezkoumala příjmy a výdaje žalované, a zejména nelustrovala žalovanou v registrech dlužníků, v evidenci exekucí či v insolvenčním rejstříku za účelem zjištění předchozích dluhů či platební morálky žalovaného. Věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

26. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 25 669 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný uhradil celkem 23 121 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky či poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni doplatek jistiny úvěru ve výši 2 548 Kč v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.

27. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze právnická osoba vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. adresa: právnická osoba. Beck, 2017, s. 436-440).

28. Obecně lze tedy ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

29. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

30. Ve sporu byla z větší části úspěšná žalovaný, žádné náklady mu však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (ustanovení § 202 o. s. ř.). Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.