18 C 255/2023

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Markem Peřinou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 29 509 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 270 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 255 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 24 525 Kč od 18. 4. 2022 do zaplacení, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a částky 4 984 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně částku 244,53 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se svým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným na Okresní soud v Kroměříži dne 31. 5. 2023 domáhá po žalovaném zaplacení částky 29 509 Kč s příslušenstvím tak, jak je blíže zachyceno v návrhu.

2. Dle tvrzení žalobkyně uzavřela tato s žalovaným dne 18. 3. 2022 smlouvu o zápůjčce, a to prostřednictvím internetových stránek [webová adresa]. Žalobkyně se tak žalovanému zavázala poskytnout peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč (jistina) a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 5 525 Kč do 17. 4. 2022. Žalovaný se nejprve seznámil s nabídkou na uzavření smlouvy o zápůjčce, nastavil si splatnost a výši zápůjčky a následně vyplnil na webové stránce žalobkyně formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky. Vyplněním formuláře a jeho zasláním žalobkyni učinil žalovaný návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce a seznámil se s obchodními podmínkami. Smlouva o zápůjčce byla žalovaným podepsána elektronicky, a to [příjmení], který žalobkyně zaslala na telefonní číslo žalovaného, které vyplnil v žádosti o poskytnutí zápůjčky. Peněžní prostředky byly žalovanému zaslány dne 18. 3. 2022 na účet č. [bankovní účet]. Pro případ prodlení byla ve smlouvě mezi žalobkyní a žalovaným ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, která za období od 18. 4. 2022 (den následující po splatnosti zápůjčky) do 29. 5. 2023 (den vyhotovení žalobního návrhu) činí po zaokrouhlení částku 7 714 Kč, z níž žalobkyně požaduje zaplacení částky 4 984 Kč, ponížené o částečnou úhradu žalovaného. Dále byly ve smlouvě pro případ prodlení ujednány náklady za písemnou výzvu k úhradě ve výši 500 Kč za každou tuto výzvu, celkem pak žalobkyně požaduje po žalovaném úhradu částky 2 500 Kč (5 x 500 Kč). Žalovaný však svému smluvnímu závazku nedostál, když částku neuhradil řádně a včas. Dle tvrzení žalobkyně ke dni podání žalobního návrhu uhradil žalovaný pouze částku 2 730 Kč. Předžalobní výzva k plnění byla zaslána právní zástupkyní žalobkyně žalovanému dopisem ze dne 3. 4. 2023.

3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. Soudem bylo nařízeno vyhlášení rozsudku na den 28. 11. 2023. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud při svém rozhodování vycházel z připojených listinných důkazů na č. l. 12-25 spisu.

5. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. soud zjistil následující skutkový stav.

6. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 3. 2022 ve znění jejího dodatku ze dne 19. 3. 2022 soud zjistil, že žalobkyně s žalovaným uzavřela elektronicky smlouvu o zápůjčce, jejíž součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky a sazebník. Žalobkyně se tak zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 5 525 Kč do 17. 4. 2022. Peněžní prostředky dle potvrzení o platbě byly žalovanému zaslány dne 18. 3. 2022 na jeho účet č. [bankovní účet]. Celková částka tak činila 24 525 Kč, RPSN pak 3 353 %. Pro případ prodlení byla ve smlouvě mezi žalobkyní a žalovaným ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dále byly ve smlouvě pro případ prodlení ujednány náklady za písemnou výzvu k úhradě ve výši 500 Kč za každou tuto výzvu. Z upomínky ze dne 24. 4. 2022, 1. 5. 2022, 8. 5. 2022, 17. 5. 2022 a 1. 6. 2022 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, přičemž v poslední výzvě ho upozornila na možnost vymáhání soudní cestou. Z dopisu ze dne 3. 4. 2023 včetně podacího lístku soud zjistil, že právní zástupkyně žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu s vyčíslením aktuálního dluhu. K prověření úvěruschopnosti žalovaného nedoložila žalobkyně ničeho.

7. Po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), po právní stránce následovně.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

12. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odstavce 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

16. Na základě provedeného dokazování při hodnocení všech důkazů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

17. Na základě zjištění učiněných z předložených listin, zejména ze smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 3. 2022 ve znění jejího dodatku ze dne 19. 3. 2022 (dále jen„ předmětná smlouva“), má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný spolu uzavřely smlouvu o zápůjčce ve smyslu výše citovaného § 2390 o. z., na základě které poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 19 000 Kč.

18. V této souvislosti soud uvádí, že výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru provádí v českém právu směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [anonymizována dvě slova] proti [anonymizováno], dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ačkoliv směrnice nemají tzv. přímý horizontální účinek a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. [spisová značka]), když postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic směřuje i k národním soudům, které mají povinnost volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo. K předmětné problematice se vyjádřil i Ústavní soud ČR ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kdy poukázal na to, že Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. Dle Ústavního soudu SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ (v ) nitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).

19. Soud se proto v prvé řadě zabýval posouzením otázky, zda žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost dlužníka při uzavření smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 3. 2022 ve znění jejího dodatku ze dne 19. 3. 2022 a tedy posouzení otázky, zda byla smlouva o zápůjčce platně sjednána.

20. Pokud jde o zkoumání a posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ, soud dospěl k názoru, že si žalobkyně jednak neopatřila dostatečné informace, aby mohla kvalifikovaně tuto úvěruschopnost posoudit (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), jednak zcela nedostatečně uvážila (přičemž tak má činit s odbornou péčí), zda je žalovaný schopen splácet sjednané splátky.

21. Žalobkyně tak poskytnutím zápůjčky žalovanému porušila § 86 odst. 1 druhou větu ZSÚ, což má dle § 87 odst. 1 ZSÚ (potažmo § 580 a § 588 o. z.) za následek neplatnost předmětné smlouvy; žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Soud přitom sankci neplatnosti zakotvenou v ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ vyložil v souladu se smyslem a účelem daného ustanovení (nikoli pouze za použití gramatického výkladu) jako neplatnost absolutní podle ustanovení § 588 o. z. (viz soudní praxe Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 143/2019, 27 Co 23/2020, 28 Co 31/2020, 22 Co 107/2020, 30 Co 62/2020 aj.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední ZSÚ, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a na nic jiného. Uvedený způsob vypořádání neplatného závazku pak dle soudu neumožňuje jiný postup, než že se vůči této jistině musí započítat částky, které žalovaný žalobkyni na neplatný závazek již zaplatil. Proto se soud zabýval tím, zda žalovaný splnil povinnost vrátit poskytnout jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 19 000 Kč žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení, neboť získal majetkový prospěch plněním z neplatného právního důvodu. Soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh ze smlouvy o zápůjčce uhradil žalobkyni již před zahájením soudního řízení částku ve výši 2 730 Kč, proto již nemá žalovaný povinnost tuto část jistiny vracet. Soud proto zavázal žalovaného uhradit žalobkyni zbývající část poskytnuté jistiny v částce 16 270 Kč (výrok ad I. tohoto rozsudku), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok ad II. tohoto rozsudku).

22. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle poměru úspěchu ve věci, kdy žalobkyně byla ve sporu úspěšná pouze částečně (vzniklo jí tak právo na náhradu nákladů řízení ve výši 10,27 % požadovaného plnění), přičemž náklady řízení žalobkyně sestávaly ze stanoveného soudního poplatku za žalobní návrh ve výši 1 181 Kč, odměny advokáta podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 1 úkon právní služby částka 300 Kč a za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žalobní návrh a výzva k úhradě) 3 x částka 300 Kč, 3 x RP po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a dále 21 % DPH dle předloženého osvědčení o registraci plátce DPH, tedy celkem 2 381 Kč. Soud tedy žalobkyni přiznal částečnou náhradu nákladů řízení ve výši 10,27 % z částky 2 381 Kč, tedy ve výši 244,53 Kč (výrok ad III. tohoto rozsudku).

23. Výrok o tom, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku, má oporu v § 160 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.

24. Výrok o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení k rukám advokáta, má pak oporu v § 149 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.