18 C 43/2022

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 25 609 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15 500 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných měsíčně vždy do každého 25. dne v měsíci, a to počínaje kalendářním měsícem následujícím po právní moci rozhodnutí do zaplacení, s tím, že pro nesplnění některé splátky může žalobce žádat o zaplacení celého zbytku přiznané pohledávky, kdy toto právo může použít nejpozději do splatnosti nejbližší příští splátky.

II. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení částky 6 306 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 21 806 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 %, v této části se žaloba zamítá.

III. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení úroku ve výši 21,55 % ročně z pohledávky 21 806 Kč do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.

IV. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení částky 1 113 Kč, částky 300 Kč, částky 1 497 Kč a částky 893 Kč, v této části se žaloba zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 7. 12. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 21 806 Kč s úrokem ve výši 21,55 % ročně z částky 21 806 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení z částky 21 806 Kč do zaplacení ve výši 8,5 %, částky 1 113 Kč, částky 300 Kč, částky 1 497 Kč, částky 1 497 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 8 467 Kč.

2. Ve své žalobě žalobce tvrdil, že je nebankovním poskytovatelem spotřebitelského úvěru a s žalovaným dne 26. 11. 2020 uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které žalovanému poskytl finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, a to převodem na účet tak, že částku 27 500 Kč převedl dne 1. 12. 2020 a částku 2 500 Kč převedl na účet zprostředkovatele jako jeho provizi. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci celkem částku 37 500 Kč, a to v pravidelných 25 měsíčních splátkách po 1 500 Kč, první splátka byla dohodnuta na den 20. 12. 2020. Žalovaný svůj závazek neplnil řádně a včas, ocitl se v prodlení s úhradou splátek, a proto došlo ze strany žalobce k zesplatnění úvěru, a to dopisem ze dne 25. 10. 2021. Žalobce žalovanému odeslal 3 upomínky, a to dne 24. 8. 2021, dne 24. 9. 2021 a 25. 10. 2021, kdy poslední upomínka zároveň oznamovala zesplatnění úvěru. Žalobce za každou upomínku požaduje 100 Kč (tedy 300 Kč). Dále žalobce požaduje smluvní pokutu za prodlení se splátkami ve výši 3 x 499 Kč (tedy 1 497 Kč), smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ode dne zesplatnění z částky 22 919 Kč od 26. 10. 2021 do 3. 12. 2021 ve výši 893 Kč.

3. Ve věci byl dne 9. 12. 2021 vydán elektronický platební rozkaz číslo jednací, který byl dne 28. 1. 2022 v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 ve spojení s § 174a odst. 3 o. s. ř. zrušen a žalovaný byl vyzván k vyjádření k žalobě. Žalovaný se vyjádřil dne 30. 3. 2022, kdy uvedl, že s žalobou nesouhlasí, následně v dopise ze dne 28. 4. 2022 (č.l. 39) uvedl, že z dokumentů, které má k dispozici je částka uvedená žalobcem vyšší o 1 500 Kč a požádal o přezkoumání. Žalobce dne 5. 5. 2022 uvedl, že žalovaný před podáním žaloby žalobci uhradil 8 x 1 500 Kč. Dále žalobce uvedl, že vyjadřuje souhlas se stanovením splátkového kalendáře v případě, že splátka nebude nižší než 1 500 Kč měsíčně a pod ztrátou výhody splátek. Dopisem ze dne 16. 5. 2022 pak upřesnil, že od podání žaloby žalovaný ničeho neuhradil.

4. Soud nařídil jednání na den 19. 10. 2022, ze kterého se právní zástupce žalobce dne 12. 10. 2022 omluvil a navrhl, aby žalobě bylo vyhověno. Žalovaný se bez omluvy nedostavil, byť mu bylo předvolání k jednání vhozeno dne 5. 10. 2022 do domovní schránky, a soud tak jednal a rozhodoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. na základě listinných důkazů obsažených ve spise.

5. Žalobce neprokázal, že by náležitě zjišťovala a posuzoval úvěruschopnost žalovaného. Žalobce zkoumal příjmy a výdaje žalovaného na základě jeho prohlášení (č.l. 23), ze kterých vyplynulo, že výdaje žalovaného činí 7 500 Kč měsíčně, příjmy 16 500 Kč, k tomu byla doložena jedna výplatní páska a výpisy z b.ú. Na základě tvrzení žalovaného a předložených dokladů žalobce došel k závěru, že úvěruschopnost žalovaného je dostačující (viz č.l. 11). Vyjma výpisu z centrální evidence exekucí však ve spise absentuje jakýkoli důkaz o další lustraci žalovaného v registrech jako například příjmení, anonymizována tři slova. Žalobce se k jednání nedostavil, nemohl být tudíž poučen dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o své důkazní povinnosti.

6. Ostatní důkazy soud nehodnotil, neboť pro věc neměly význam.

7. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

8. Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 26. 11. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (č.l. 20) ve znění obchodních podmínek (č.l. 21-22), ve kterém byla dohodnuta celková částka spotřebitelského úvěru ve výši 3 000 Kč, z toho provize zprostředkovatele ve výši 2 500 Kč, kdy celková částka úvěru činila 37 500 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit dlužnou částku ve 25 měsíčních plátkách po 1 500 Kč, kdy poslední datum splátky činilo 20. 12. 2022. Žalovanému byla na jeho bankovní účet tedy poskytnuta částka 27 500 Kč (viz potvrzení o provedení transakce č.l. 24 a 25). V rámci žádosti o úvěru byly žalovanému poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru (č.l. 14-16) a úvěrové podmínky (č.l. 27-28). Žalovaný se dostal do prodlení se splácením a byly mu zasílány upomínky, a to ze dne 24. 8. 2021 a 24. 9. 2021 (č.l. 18), a to doporučeně (č.l. 19). Dopisem ze dne 25. 10. 2021 došlo ke zesplatnění pohledávky a žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, a to doporučeně (viz č.l. 26). Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem 12 000 Kč (viz bonita smlouvy na č.l. 10), což nijak nerozporoval.

9. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.

16. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.

17. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Soud má tedy v předmětné věci za to, že žalobce dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dostatečně neposoudil úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že žalobce důsledně nezkoumal příjmy a výdaje žalovaného a neposuzoval jeho schopnost splácet poskytnuté peněžní prostředky. Žalobce tak porušil ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytl spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

19. Žalobce tedy poskytl žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy, a to konkrétně ve výši 27 500 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobce, které žalovaný nijak nezpochybnil, ohledně jeho splácení. Vzhledem k tomu, že smlouva je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobci jistinu ve výši 15 500 Kč v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.

20. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).

21. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

22. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobce na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle míry úspěchu ve věci, ve které byl převážně úspěšný žalovaný, který však náklady řízení nepožadoval.

24. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta druhá o.s.ř., když takto navrhl sám žalobce. Soud zavázal žalovaného ke splácení příslušných splátek pod pohrůžkou ztráty výhody splátek v případě, že by byť jedinou splátku nezaplatil ve stanoveném termínu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, které lze podat do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.