18 C 66/2022

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudcem Mgr. Markem Peřinou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 7 104 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 3 000 Kč od 4. 1. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, dále částky 900 Kč, a dále částky 3 204 Kč, žaloba se v této části zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se svým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v Kroměříži dne 2. 3. 2022 domáhá po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 7 104 Kč tak, jak je blíže zachyceno v návrhu.

2. Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyně odůvodnila tak, že: a) k nároku na částku 3 000 Kč a 2 600 Kč uvedla, že dne 1. 12. 2021 poskytla žalovanému na jeho žádost z téhož dne spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč splatný původně dne 3. 1. 2022. Do dnešního dne žalovaný ničeho neuhradil. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru a jejího článku 7.4 žalovanému doporučeně žalobkyně odeslala dvě upomínky k úhradě. Za tyto mu byla dle smlouvy naúčtována náhrada nákladů s nimi spojenými ve výši 450 Kč, resp. 650 Kč. Žalobkyně předala pohledávku k inkasnímu řízení a za toto žalovanému naúčtovala dle článku 7.4 smlouvy o spotřebitelském úvěru náhradu nákladů ve výši 1 500 Kč; b) k nároku na částku 900 Kč uvedla, že dále žalovaná nesplnila své povinnosti ze smlouvy z článku 7.2 a 7.3 a žalobkyně jí naúčtovala smluvní pokutu podle článku 7.2 ve výši dvakrát 450 Kč. Výše smluvní pokuty je tak 900 Kč, což činí 30 % jistiny, čímž bylo vyhověno dikci § 121 zákona o spotřebitelském úvěru; c) k nároku na částku 3 208 Kč uvedla, že žalovaný se podpisem smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku zavázal tento úvěr vrátit společně s poplatkem za poskytnutí ve výši 3 204 Kč. Žalovanému byla odeslána dne 11. 1. 2022 upomínka a výzva k zaplacení.

3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. Soudem bylo nařízeno vyhlášení rozsudku na den 26. 5. 2022. Žalovaný se k žalobě na písemnou výzvu soudu nevyjádřil.

4. Soud při svém rozhodování vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní nacházejících se na č. l. 10-30 spisu.

5. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 1800 odst. 2 občanského zákoníku obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména, odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobních případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně dle § 577.

7. Podle § 577 občanského zákoníku je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném úročení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala by neplatnost včas.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (platného ke dni uzavření smlouvy), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Na základě provedeného důkazního řízení dospěl soud k závěru, že se vztah účastníků řídí občanským zákoníkem a zákonem o spotřebitelském úvěru. Předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalobkyně jako úvěrující poskytla žalovanému jako úvěrovanému částku 3 000 Kč, kterou žalovaný v ujednané lhůtě nevrátil. Žalobkyně požaduje po žalovaném poskytnutou částku (jistinu), úrok, zákonný úrok, poplatky a smluvní pokutu.

12. Soud se v souvislosti s tím zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona (k tomu viz kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soud dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.

13. Soud přitom dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila svou povinnost uloženou v zákoně o spotřebitelském úvěru, a to řádným zjištěním a posouzením solventnosti žalovaného jako úvěrovaného, kdy žalobkyní nebyly předloženy ani navrženy žádné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že tato zjišťovala výši příjmů, výdajů, majetkových a osobních poměrů žalovaného). Soud proto vycházel z ustanovení § 580 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená účastníky dne 1. 12. 2021 přes internet je absolutně neplatná, přičemž je absolutně neplatná od samého počátku dle § 87 odst. 1 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť úvěr byl poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 tohoto zákona.

14. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy, konkrétně ve výši 3 000 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni jistinu ve výši 3 000 Kč spolu s úrok z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jehož výše je stanovena § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku (výrok ad I. tohoto rozsudku).

15. Ohledně nároku žalobkyně na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, dále částky 900 Kč, a dále částky 3 204 Kč, soud s ohledem na shora uvedený závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy žalobu v této části zamítl (výrok ad II. tohoto rozsudku).

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle poměru úspěchu ve věci, kdy žalobkyně byla ve sporu úspěšná pouze částečně a žalovanému náklady řízení nevznikly (výrok ad III. tohoto rozsudku).

17. Podle § 157 odstavec 4 o. s. ř. rozsudek obsahuje zkrácené odůvodnění.