5 C 156/2021

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 106 292,29 Kč s příslušenstvím

I. Návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 400 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení a částku 28 236 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 28 236 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 3 500 Kč splatných vždy do 20. dne příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

III. Žaloba se částečně zamítá co do částky 19 081,01 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 164 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 3 584,66 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 20 319,29 Kč od 21. 1. 2020 do 27. 2. 2020, co do zákonného úroku z prodlení z částky 5 919,29 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení a co do úroku 29 % ročně z částky 20 319,29 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, co do částky 44 575,28 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 455,21 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 4 414,54 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 41 832,99 Kč od 21. 1. 2020 do 27. 2. 2020, co do zákonného úroku z prodlení z částky 13 596,99 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení a co do úroku 29 % ročně z částky 41 832,99 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

IV. Žalobkyně je povinna uhradit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 1 063 Kč, a to do tří dnů o právní moci tohoto rozhodnutí na účet soudu číslo variabilní symbol.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2021 domáhala na žalované zaplacení a) částky 33 481,01 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 164 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 584,66 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 20 319,29 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku 29 % ročně z částky 20 319,29 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, dále b) částky 72 811,28 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 455,21 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 414,54 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 41 832,99 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroku 29 % ročně z částky 41 832,99 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

2. K nároku a) žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovanou dne 11. 9. 2017 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě převzala žalovaná finanční hotovost 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit souhrnnou částku 47 664 Kč, a to ve 24 měsíčních splátkách po 4 070 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 9. 2019. Úroková sazba byla sjednána na 29 % ročně. Poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 21. 10. 2018. Žalovaná od uzavření smlouvy do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek uhradila částku 21 764 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020.

3. K nároku b) žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovanou dne 15. 12. 2017 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě převzala žalovaná finanční hotovost 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit souhrnnou částku 20 200 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách po 2 512 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 15. 6. 2019. Úroková sazba byla sjednána na 29 % ročně. Poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 21. 10. 2018. Žalovaná od uzavření smlouvy do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek uhradila částku 10 600 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020.

4. Žalovaná uvedla, že druhý den po poskytnutí úvěru si vše rozmyslela a úvěr ve výši 50 000 Kč ihned vrátila, nicméně k tomu nemá žádné doklady, a proto dluh nezpochybňuje. Požádala však o splátky do výše 3 500 Kč.

5. Soud zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání, neboť nebyly splněny podmínky uvedené v § 153a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), podle kterého uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uznáním nároku ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř. se rozumí procesní úkon žalovaného (tedy projev vůle adresovaný soudu), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný uznává nárok, který byl vůči němu uplatněn v žalobě. Dojde-li k uznání při jednání, musí žalovaný též podepsat protokol o jednání (viz § 41b o. s. ř.). K takovému uznání nároku však v průběhu soudního jednání nedošlo (žalovaná nepodepsala uznání nároku do protokolu), a proto soud návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání zamítl.

6. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně doložila Zákaznické karty (č.l. 38 až 39 spisu). Z první zákaznické karty ze dne 11. 9. 2017 (tedy sepsané ve stejný den jako smlouva o zápůjčce) vyplývá, že žalovaná je vdaná, má vyživovací povinnost k jedné osobě (přitom žalovaná měla dvě nezletilé děti), je v domácnosti a pečuje o postižené děti. Čistý příjem žadatele je uveden ve výši 14 620 Kč, ostatní příjmy 3 800 Kč a další čisté příjmy domácnosti 15 200 Kč. Jak vyplývá z výpovědi žalované, tato pečovala o 2 postižené děti a výše příspěvku na péči o osobu blízkou činila 13 200 Kč, dále pobírala přídavky na děti. Jiné příjmy neměla. Pokud jde o částku 15 200 Kč, jedná se zřejmě o příjmy manžela (což však z žádosti nijak nevyplývá). Jako odhadované měsíční výdaje uvedla žalovaná 3 800 Kč, což je dle názoru soudu údaj zcela podhodnocený. Navíc soudu není známo, proč původní věřitelka zjišťovala příjmy celé rodiny, ale zohledňovala pouze měsíční výdaje žadatele (nikoliv ostatních členů domácnosti). Původní věřitelka tedy vycházela z údaje poskytnutého žalovanou, že její odhadovaný měsíční výdaj činí pouze 3 800 Kč, ačkoliv výdaje na bydlení (tedy elektřina, plyn, poplatky apod.) činily dle výpovědi žalované 5 710 Kč. Navíc jak uvedla žalovaná ve své výpovědi a jak vyplývá z výpisu věcí na osobu, na žalovanou byly vedeny v letech 2011, 2013 a 2016 exekuce, což ze zákaznické karty nevyplývá (žalovaná ve své výpovědi uvedla, že se jí na případné exekuce ani nikdo neptal). Je tedy zřejmé, že žalovaná své splatné závazky nehradila. Obdobně nedbale postupovala původní věřitelka i při poskytnutí druhé půjčky ze dne 15. 12. 2017, když původní věřitelka vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, které nijak neověřovala (z karty zákazníka ze dne 15. 12. 2017 vyplývá, že k žádosti o úvěr byly doloženy pouze„ výplatní pásky“ a rozhodnutí o přiznání dávky z března 2006). Výdaje žalované nebyly nijak prověřeny. Navíc původní věřitelka zjišťovala příjmy celé rodiny, ale výdaje zohledňovala pouze u žalované (nezjišťovala výdaje manžela atd.). Žalobkyně byla u jednání poučena dle § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, že je povinna doložit, zda a jakým způsobem původní věřitelka zjišťovala a ověřovala, jaké jsou skutečné výdaje žalované, zda má žalovaná další závazky, zda své závazky řádně splácí, zda proti ní není vedena exekuce. Žalobkyně však žádné další důkazní návrhy neučinila.

7. Soud má za prokázané, že původní věřitelka právnická osoba poskytla žalované dne 11. 9. 2017 finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a dne 15. 12. 2017 finanční prostředky ve výši 25 000 Kč RPSN v případě první půjčky činila 106,56 %, v případě druhé půjčky 128,93 % (viz smlouvy o zápůjčce na č.l. 16 až 20 spisu).

8. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud uhradila na první půjčku částku 21 764 Kč a na druhou půjčku částku 10 600 Kč.

9. Pohledávky za žalovanou ze shora popsaných smluv o zápůjčkách postoupila původní věřitelka na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 1. 2020 (viz smlouva o postoupení pohledávek č.l. 22 až 26 spisu, seznam postupovaných pohledávek č.l. 27 spisu). Původní věřitelka oznámila žalované postoupení pohledávek dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl odeslán doporučeně na poslední známou adresu žalované dne 14. 2. 2020 (viz dopis č.l. 28 a podací lístek č.l. 29 spisu), tudíž do tří dnů se oznámení o postoupení pohledávek, obsahující výzvu k plnění, dostalo do dispozice žalované. Žalovaná tak byla povinna zaplatit dlužnou částku do deseti dnů, tj. do 27. 2. 2020.

10. Žalobkyně doložila k důkazu uznání dluhu ze dne 26. 3. 2019, ze kterého vyplývá, že žalovaná podepsala dne 26. 3. 2019 listinu nazvanou„ Uznání dluhu a vyjádření zákazníka k pohledávce firmy právnická osoba“, ve které žalovaná uznala svůj dluh ve výši 124 500,49 Kč ze smluv číslo a číslo a navrhla splátky ve výši 3 000 Kč měsíčně (následně byla dopsána ještě částka 3 000 Kč).

11. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.

12. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:

13. Původní věřitelka důsledně nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, neboť se žádným způsobem nezabývala tím, zda a jaké jsou skutečné měsíční výdaje žalované, spolehla se pouze na tvrzení žalované v zákaznické kartě. Příjem žalované byl přitom poměrně nízký (13 200 Kč), přičemž přídavky na děti vůbec nejsou příjmy žalované, ale příjmy určené pro potřeby nezletilých dětí, tudíž neměly být dle soudu zohledňovány. Výdaje tvrzené žalovanou jsou zcela jednoznačně podhodnocené, navíc nebyly nijak ověřeny, přičemž původní věřitelka nezjišťovala ani výdaje spolužijících osob (ačkoliv jejich příjmy zohledněny byly). Přesto původní věřitelka poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč a 25 000 Kč (v rozmezí tří měsíců).

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2053 uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi původní věřitelkou a žalovanou došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.

20. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Soud má tedy v dané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala důsledně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalované, zejména se důsledně nezabývala tím, jaké jsou pravidelné měsíční výdaje žalované, a spolehla se pouze na tvrzení žalované uvedená v zákaznických kartách. Ze zákaznických karet vyplývá, že žalovaná byla v době poskytnutí obou zápůjček v domácnosti, přičemž pečovala o dvě postižené nezletilé děti a pobírala příspěvek na péči o osobu blízkou ve výši pouhých 13 200 Kč. Za tohoto stavu měla mít původní věřitelka objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet a měla si vyžádat od žalované další doklady, které by tyto pochybnosti mohly rozptýlit (zejména doklady ohledně skutečných měsíčních výdajů žalované i ostatních členů domácnosti apod.), měla provést lustraci žalované v rejstřících dlužníků, měla zjistit, zda proti žalované nejsou vedeny exekuce apod. Soud má proto za to, že jsou obě smlouvy o zápůjčce shora uvedené absolutně neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.

22. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatných smluv o zápůjčce, a to konkrétně ve výši 50 000 Kč a 25 000 Kč. Žalovaná neprokázala, že by uhradila původní věřitelce částku 50 000 Kč. Soud proto vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud uhradila na první půjčku částku 21 764 Kč a na druhou půjčku částku 10 600 Kč, a dluží tak jistinu ve výši 14 400 Kč a ve výši 28 236 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouvy o zápůjčkách jsou absolutně neplatné, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, jistinu ve výši 14 400 Kč a 28 236 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.

23. Žalobkyně předložila k důkazu uznání dluhu ze strany žalované. Ve smyslu § 2053 o. z. je důsledkem uznání dluhu vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval. Věřitel tak nemusí dokazovat ani vznik dluhu (argumentovat smlouvou nebo jinou právní skutečností zakládající závazek), ani jeho rozsah v době uznání. Důkazní břemeno se přesouvá na dlužníka, který musí prokázat, že dluh vůbec nevznikl, nebo že byl splněn či zanikl z jiného důvodu. V tomto případě však bylo listinnými důkazy prokázáno, že dluh ze smlouvy o zápůjčkách platně nevznikl, neboť již v době uzavření smluv původní věřitelka porušila svou zákonnou povinnost poskytnout zápůjčku pouze tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Na straně žalované tak vznikl pouze závazek z bezdůvodného obohacení vrátit jistinu úvěru. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaná dluh uznala, neboť toto uznání dluhu nemůže zhojit absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

24. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti úvěru sjednané v neplatných smlouvách o zápůjčce. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byla žalovaná povinna splnit dluh (vrátit jistinu zápůjčky) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění obsažená v oznámení o postoupení pohledávek byla odeslána doporučeně žalované dne 14. 2. 2020, třetím dnem, tj. dne 17. 2. 2020, se tato výzva dostala do dispozice žalované. Žalovaná byla povinna plnit v desetidenní lhůtě, tedy do 27. 2. 2020. Pokud neplnila, ocitl se dnem 28. 2. 2020 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 10 % ročně.

25. Žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, žádné náklady však neuplatnila, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

26. Soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz, a proto doměřil žalobkyni soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků, která je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Předmětem řízení byla částka 106 292,29 Kč, z toho soudní poplatek činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 5 315 Kč. Žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 4 252 Kč, k úhradě tak zbývá soudní poplatek 1 063 Kč.

27. Se souhlasem žalobkyně a s ohledem na sociální poměry žalované, jejímž jediným příjmem je příspěvek na péči o osobu blízkou ve výši 13 200 Kč, umožnil soud žalované splácení dluhu ve splátkách po 3 500 Kč, jak to umožňuje ustanovení § 160 odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.