5 C 184/2022

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 100 843,51 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 703 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 81 140,51 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 43 942,73 Kč od 4. 8. 2022 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 34 716 Kč od 4. 8. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek ve výši 1 009 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [číslo], [variabilní symbol].

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 9. 8. 2022 domáhala na žalované zaplacení 100 843,51 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 43 942,73 Kč od 4. 8. 2022 do zaplacení, se smluvním úrokem z prodlení 0,1 % denně z částky 34 716 Kč od 4. 8. 2022 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že dne 6. 9. 2021 uzavřela se žalovanou smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč. Úvěr byl žalované vyplacen. Žalovaná se zavázala úvěr ve výši 30 000 Kč a úrok ve výši 25 584 Kč uhradit v 72 měsíčních splátkách po 772 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 23 % ročně a RPSN 38,73 % ročně. Smluvní strany úvěrové smlouvy sjednaly doplňkové služby, které byly žalobkyní poskytnuty na výslovnou žádost žalované, a to konkrétně doplňkovou službu„ [anonymizováno]“ (možnost odkladu tří splátek úvěru ročně o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace, možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání). Žalovaná nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 5. 2022 ve výši 1 298 Kč (tato splátka zahrnovala splátku úvěru a splátku za výkon doplňkové služby [anonymizováno] ve výši 256 Kč měsíčně). Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalované první písemnou upomínku dne 20. 5. 2022, která byla zpoplatněna poplatkem ve výši 300 Kč. Dne 5. 6. 2022 odeslala žalobkyně žalované druhou upomínku, která byla zpoplatněna poplatkem 500 Kč, a současně upozornila žalovanou na zesplatnění pohledávky. Žalovaná splátky ani nadále nesplácela, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila dopisem ze dne 21. 6. 2022. Žalovaná uhradila celkem 6 splátek v celkové výši 7 788 Kč a dosud dluží žalobkyni jistinu úvěru ve výši 28 761,82 Kč, úroky ve výši 22 192,02 Kč, zbývající část doplňkové služby podpora – odklad 6 864 Kč, zbývající část doplňkové služby podpora – nemoc 13 926 Kč, zbývající část doplňkové služby podpora – práce 13 926 Kč, náklady na upomínání 800 Kč a smluvní pokutu 14 380,91 Kč. Od těchto částek byl odečten přeplatek ve výši 7,24 Kč. Ve smlouvě o úvěru byl sjednán smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně pro případ prodlení s úhradou ceny za doplňkové služby.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že posoudila schopnost žalované úvěr splácet, a to na základě porovnání příjmů a výdajů žalované a způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně si vyžádala kopii občanského průkazu a výpis z účtu žalované, výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z centrální evidence exekucí, výpis z databáze neplatných dokladů, výpis z registru [příjmení]. Žalobkyně zhodnotila, že žalovaná bude schopna úvěr splácet.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti.

6. Žalobkyně a žalovaná prostřednictvím internetu sjednaly 6. 9. 2021 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 134526 Kč s tím, že žalované byly poskytnuty předsmluvní informace o splátkách (72 splátek po 772 Kč), o celkové částce, kterou je třeba zaplatit (55 584 Kč), o úrokové sazbě 23 % ročně a RPSN 38,73 %, souvisejících nákladech, o smluvní pokutě, o právu na odstoupení od smlouvy apod. (viz č.l. 15 až 18 spisu). Následně sjednaly žalobkyně a žalovaná smlouvu o spotřebitelském úvěru (viz č.l. 19 až 23 spisu), ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že částka 8 352 Kč bude vyplacena na účet žalované, částka 15 648 Kč bude poskytnuta na úplné zaplacení závazku ze smlouvy č. 134449 Kč ze dne 30. 7. 2021 a částka 6 000 Kč bude započtena na náklady spojené s poskytnutím úvěru. Úvěr byl sjednán na dobu určitou 72 měsíců. Zápůjční úroková sazba činila 23 % ročně, RPSN 38,73 %. Žalovaná se zavázala zaplatit náklady účelně vynaložené poskytovatelem na poskytnutí úvěru ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit jistinu 30 000 Kč a úrok 25 584 Kč v 72 měsíčních splátkách po 772 Kč. V případě prodlení spotřebitele s úhradou dlužné částky vznikají dle smlouvy poskytovateli následující finanční nároky: právo na úhradu účelně vynaložených nákladů, právo na úroky z prodlení, právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky. Smluvní strany si sjednaly nepovinné doplňkové služby, a to doplňkovou službu [anonymizováno], která zahrnuje možnost odkladu tří splátek úvěru, možnost přerušení splácení až na 9 měsíců v případě úrazu, onemocnění nebo hospitalizace a možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Dále účastnice sjednaly Smlouvu o zřízení doplňkové služby [anonymizováno], ve které se žalovaná zavázala hradit částku 526 Kč měsíčně společně se splátkou úvěru. V případě, že by se žalovaná dostala do prodlení se splácením spotřebitelského úvěru a úvěr se tak stal splatným, zavázala se žalovaná uhradit zbývající část dosud neuhrazené ceny za doplňkovou službu [anonymizováno] a současně se zavázala uhradit úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (viz č.l. 27 až 28 spisu).

7. Žalobkyně doložila, že za účelem posouzení úvěruschopnosti žalované si vyžádala výpis z účtu žalované za období od 1. 4. do 31. 8. 2021, dále vycházela z průměrného příjmu žalované za poslední tři měsíce 15 276 Kč (dle výplatní pásky), nákladů na bydlení 3 000 Kč měsíčně, pravidelných finančních závazů 1 758 Kč,„ sázky“ 460 Kč a posuzovala i to, že žalovaná má jednorázové závazky (mikro úvěry) u [právnická osoba] [anonymizováno] a [právnická osoba] (viz č.l. 23 až 26 spisu). Z výpisu z účtu žalované (č.l. 80 až 91 spisu) vyplývá, že celkové příjmy žalované za duben 2021 činily 43 310,10 Kč (z toho mzda od [právnická osoba], s.r.o. činila 14 923 Kč, ve zbytku se jednalo o čerpání úvěru žalovanou) a její výdaje činily 45 234,14 Kč. Z těchto výdajů žalovaná vynaložila na splátky úvěrů nejméně částku 20 681 Kč. Celkové příjmy žalované za květen 2021 činily 28 093,96 Kč (z toho 14 715 Kč činila mzda od [právnická osoba] s.r.o. a zbytek činily čerpané úvěry) a výdaje 28 219,96 Kč (z toho splátky úvěru činily 16 926 Kč). Za měsíc červen 2021 činily celkové příjmy žalované 44 591,35 Kč (z toho mzda činila 15 196 Kč, ve zbytku šlo o čerpání úvěrů a půjček) a výdaje (zejména na splácení úvěrů) činily 40 507,15 Kč. Za měsíc červenec 2021 činily příjmy žalované 41 225,52 Kč (z toho mzda 15 236 Kč, ostatní byly úvěry a půjčky) a výdaje žalované 42 871,27 Kč. V srpnu 2021 činily příjmy žalované 54 661 Kč (z toho mzda činila 15 396 Kč, ve zbytku se jednalo o úvěry či půjčky, mimo jiné úvěr od [právnická osoba] ve výši 12 000 Kč) a výdaje žalované 56 431,16 Kč (z toho na splátky úvěrů a půjček bylo vynaloženo 29 347 Kč). Z doloženého výpisu z účtu tedy zcela jednoznačně vyplývá, že pravidelný měsíční příjem žalované činil pouze cca 15 000 Kč (mzda) a zcela jednoznačně jí příjem ze zaměstnání nestačil na pokrytí veškerých výdajů. Výdaje žalované tak byly mnohem vyšší (od 28 000 Kč do 56 000 Kč měsíčně), než uvažovala žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované.

8. Z výpisů z účtu je dále patrné, že sama žalobkyně v srpnu 2021 poskytla žalované úvěr ve výši 12 000 Kč, na který žalovaná uhradila v tomtéž měsíci částku 649 Kč. Přitom již v měsíci září poskytla žalobkyně žalovaná další úvěr, tentokrát ve výši 30 000 Kč, když částka 15 648 Kč byla použita právě na splacení předchozího úvěru ze srpna 2021. Rovněž ze Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru na č.l. 92 až 100 spisu vyplývá, že žalobkyně a žalovaná sjednaly přes internet smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru, na základě kterého žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, a to tak že částka 12 000 Kč byla poskytnuta na účet žalované a částka 3 000 Kč započtena na náklady poskytovatele na poskytnutí úvěru.

9. Žalobkyně dále doložila, že odeslala žalované 2 upomínky (č.l. 33 až 36 spisu), a že dopisem ze dne 21. 6. 2022 vyzvala žalovanou k úhradě celkové částky 114 086 Kč (viz dopis, plná moc a doklad o odeslání na č.l. 37 až 40 spisu).

10. Žalobkyně doložila, že si před poskytnutím úvěru pořídila výpis z insolvenčního rejstříku ohledně žalované (č.l. 68 spisu), provedla lustraci žalované v registru [příjmení] (č.l. 69 spisu), pořídila si fotokopii dokladů žalované (č.l. 71 až 72, 74 spisu), provedla kontrolu neplatných dokladů (č.l. 73, 75 spisu) a vyžádala si doklad o mzdě žalované za červen 2021 (č.l. 78 až 79 spisu.

11. Žalobkyně prokázala, že poskytla žalované úvěr ve výši 8 352 Kč převodem na účet žalované (viz potvrzení č.l. 30 spisu).

12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam, když neobsahovaly žádné pro věc relevantní skutečnosti.

13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

14. Žalobkyně a žalovaná sjednaly přes internet smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, a to tak, že částka 12 000 Kč byla vyplacena na účet žalované dne 2. 8. 2021 a částka 3 000 Kč měla být započtena na náklady žalobkyně. Na tento úvěr uhradila žalovaná v srpnu 2021 částku 649 Kč. Následně žalobkyně a žalovaná sjednaly přes internet smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, a to tak, že částka 8 532 Kč byla vyplacena na účet žalované dne 6. 9. 2021, částka 15 648 Kč byla použita na úhradu předchozího úvěru [číslo] částka 6 000 Kč byla započtena na náklady žalobkyně související s poskytnutím úvěru.

15. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně důsledně nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet a že poskytla žalované 2 úvěry, ačkoliv zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěry splácet. Podklady, na jejichž základě žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované, samy o sobě vzbuzovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Jak vyplývá z výpisů z účtu žalované podrobně popsaných shora, činila mzda žalované 14 923 Kč až 15 236 Kč měsíčně. Výdaje žalované činily od 28 000 Kč za měsíc květen 2021 do 56 431 Kč za měsíc srpen 2021, přičemž žalovaná se nedostala do minusu pouze proto, že opakovaně čerpala úvěry (např. v dubnu 2021 žalovaná čerpala úvěry v celkové výši 30 000 Kč, v květnu 2021 čerpala úvěry ve výši 13 500 Kč, v červnu 2021 čerpala úvěry ve výši 25 000 Kč, v červenci 2021 čerpala úvěry ve výši 27 000 Kč a v srpnu 2021 čerpala úvěry dokonce 41 000 Kč). Přitom žalobkyně vycházela z toho, že výdaje žalované činí jen necelých 6 000 Kč, což je v příkrém rozporu s výpisem z účtu žalované, který měla žalobkyně k dispozici. Z výpisů z účtu vyplynulo, že žalovaná se postupně stále více zadlužovala, dostávala se do dluhové pasti, k čemuž přispěla i sama žalobkyně, která žalované poskytla úvěr v srpnu 2021 a poté (ve dvojnásobné výši) v září 2021.

16. V souladu s přechodnými ustanoveními k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to konkrétně s ust. § 3028 odst. 1, posuzoval soud věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012Sb., občanského zákoníku, a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 9. 2021 (tedy ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru). <i>17. Pode § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> 18. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. <i>19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> <i>20. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>21. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>22. Podle § 1727 o. z. každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky.</i> <i>23. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> 24. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:

25. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.

26. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

27. Soud má tedy v předmětné věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, navíc poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývalo, že zde jsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaná v průběhu 4 měsíců před poskytnutím úvěru opakovaně čerpala úvěr od bankovních i nebankovních institucí, aby mohla plnit své závazky z předchozích úvěrů, dostávala se tedy do dluhové pasti. Proto jsou obě smlouvy o úvěru, a to smlouva ze dne 2. 8. 2021 [číslo] i smlouva ze dne 6. 9. 2021 [číslo] absolutně neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že původní věřitelka vůbec nezohlednila výdaje žalované, které přitom vyplývaly z výpisů z účtu žalované. Předchozí věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.

28. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatných smluv o úvěru, a to konkrétně ve výši 8 352 Kč (tyto prostředky byly převedeny na účet žalované) a dále ve výši 11 351 Kč (tyto prostředky byly použity na splátku jistiny z předchozího úvěru [číslo] když podle této úvěrové smlouvy i podle výpisu z účtu byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, žalovaná uhradila žalobkyni 649 Kč, tudíž dlužná jistina činila 11 351 Kč). Z neplatné smlouvy o úvěru nemohl vzniknout žalobkyni nárok na úhradu nákladů na poskytnutí úvěru, a to ani ze smlouvy [číslo] ani ze smlouvy [číslo]. V neplatné smlouvě o úvěru nemohly být platně sjednány ani úroky, ani další poplatky, či smluvní pokuta. Smlouva o zřízení doplňkové služby podpora je smlouvou závislou na smlouvě o úvěru [číslo] což vyplývá přímo z textu smlouvy (smlouva o doplňkové službě je přílohou smlouvy o úvěru a jejím cílem bylo zajištění plnění závazků spotřebitele vůči poskytovateli z této smlouvy o úvěru). Pokud tedy soud posoudil jako absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, je ve smyslu § 1727 o. z. neplatná i závislá smlouva o zřízení doplňkové služby podpora. Žalobkyni tak nevznikl nárok na zaplacení poplatků za poskytnutí doplňkové služby, ani nárok na zaplacení smluvního úroku z prodlení.

29. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni jistinu úvěru ve výši 19 703 Kč (8 352 Kč + 11 351 Kč) v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.

30. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). <i>31. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.</i> 32. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř., žalovaná nepožádala o delší lhůtu k plnění, a proto ji soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

33. Žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

34. Soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz, a proto doměřil žalobkyni soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků, která je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Předmětem řízení byla částka 100 843,51 Kč, z toho soudní poplatek (5 %) činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 5 043 Kč. Žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 4 034 Kč, k úhradě tak zbývá soudní poplatek 1 009 Kč.