6 C 159/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Pekařovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 37 402,47 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částka do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části požadující částka s úrokem z prodlení 11,5 % z částky částka od datum do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu částka do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. Anonymizováno/Anonymizováno, variabilní symbol var. symbol Anonymizováno 1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částka s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota uzavřené dne datum až do výše rámce částka na dobu určitou do datum. Žalovaný čerpal na svůj účet č. č. účtu postupně částka, neplnil však svůj závazek hradit splátky ve sjednané výši. Žalobkyně proto smlouvu vypověděla, o čemž žalovaného informovala e-mailem dne datum; od následujícího dne je žalovaný v prodlení s úhradou celého úvěru. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne datum.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Jelikož adresa trvalého pobytu žalovaného je sídlem ohlašovny označené v informačním systému evidence obyvatel jako adresa úřadu, další písemnosti již soud žalovanému doručuje postupem podle § 50m o. s. ř., tj. uložením u soudu a vyvěšením výzvy k jejich vyzvednutí na úřední desce soudu. O probíhajícím řízení byl nadto informován e-mailem. Telefonicky se s ním spojit nepodařilo.

3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání podle § 115a o. s. ř. (žalobkyně souhlasila, souhlas žalovaného soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal).

4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Účastníci řízení si prostředky dálkové komunikace potvrdili dne datum smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které měl žalovaný za sjednaných smluvních podmínek (úroková sazba 0,933 % denně, roční procentní sazba nákladů úvěru 1 549,41 %) možnost průběžně čerpat a splácet úvěr do výše limitu částka v době do datum (č.l. 9-11, 1524). Učinili tak na základě prohlášení žalovaného, že žije sám, jeho měsíční příjem ze zaměstnání činí částka (uvedeno ověření k výši částka), k měsíčním výdajům uvedl na bydlení částka, na jiné půjčky částka, na ostatní výdaje nezbytné částka a zbytné částka; žalobkyně „vypočítala“ jeho minimální výdaje částkou částka, s rezervou částka tak dospěla k závěru o disponibilním zůstatku částka (č.l. 12-14). Žalovaný čerpal na svůj bankovní účet č. č. účtu v období od datum do datum celkem částka (č.l. 25). Podle tvrzení žalobkyně, které nezpochybnil, nic z toho nevrátil. Emailem z datum žalobkyně upomínala žalovaného o úhradu dluhu, se kterou je v prodlení již 91 dní (č.l. 26). Dne datum odeslala žalobkyně žalovanému na jím uvedenou kontaktní adresu předžalobní upomínku (čl. 27-28).

5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do datum (dále jen „o. z.“).

6. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že by splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Soudu předložila pouze prohlášení žalovaného, jehož deklarovaný příjem údajně ověřovala (což ovšem nedoložila); prověřování výdajové stránky hospodaření žalovaného ani netvrdila. Netvrdila a neprokázala tedy, že by svou povinnost stanovenou § 87 zákona č. 257/2016 Sb. splnila. K písemné výzvě nic nedoplnila; sama ostatně v návrhu operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.

7. Uzavřenou smlouvu tedy soud shledal absolutně neplatnou s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Kromě toho by úvěrová smlouva byla neplatná i pro astronomickou výši sjednaného příslušenství (RSPN přes 1 500 % oproti běžné hladině RPSN bankovních úvěrů pohybující se okolo 10 %).

8. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Je prokázáno, že žalovaný získal od žalobkyně částka; podle jejího tvrzení, které nepopřel, nevrátil žalovaný ničeho. Uvedenou částkou se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen ji vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.

9. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství ani smluvní pokuta, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. (znovu sp. zn. spisová značka). Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo.

10. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť ve věci úspěšnějšímu žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.

11. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Proti rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozsudkem, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo exekuce. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, může soud pohledávku státu po 30 dnech po jeho právní moci postoupit k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.