6 C 258/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Pekařovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované pro doručení Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 23 541,01 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částka s kapitalizovaným úrokem částka, úrokem 8,5 % z částky částka od datum do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení částka a úrokem z prodlení 8,5 % z částky částka od datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži na soudním poplatku částka do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. Anonymizováno/Anonymizováno, variabilní symbol var. symbol.

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částka s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. hodnota, uzavřené dne datum mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba., IČO IČO (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získala žalovaná od původní věřitelky úvěr částka, za který se zavázala vrátit částka ve 14měsíčních splátkách po částka, tj. nejpozději do datum. Dostala se však do prodlení a žalovaná částka představuje nezaplacenou jistinu částka spolu s neuhrazenými poplatky a kapitalizovaným úrokem. Smlouvou účinnou dne datum postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne datum.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Účastnice řízení byly vyzvány k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovaly. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jejich souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav: Dne datum podepsala žalovaná s původní věřitelkou Smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě jí toho dne byla vyplacena hotovost částka, za kterou se zavázala vrátit částka ve 14měsíčních splátkách po částka; roční procentní sazba nákladů uvedeného úvěru činila 272,44 % (viz smlouva o úvěru čl. 15-16). Před uzavřením smlouvy činil měsíční příjem žalované částka, deklarované měsíční výdaje činily částka na bydlení, částka na dopravu, jídlo a osobní náklady (viz žádost o úvěr čl. 41, pracovní smlouva čl. 38, potvrzení o mzdě č.l. 39-40). Žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou celkem částka, naposledy datum (viz transakční historie čl. 17). Smlouvou ze dne datum, účinnou datum (viz smlouva o postoupení pohledávek čl. 18-20, 22), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou žalobkyni (viz seznam postoupených pohledávek čl. 21), což žalované oznámila dopisem ze dne datum (viz oznámení o postoupení pohledávky čl. 23). Dne datum odeslala žalobkyně žalované předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 24-26).

5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Žalovaná s původní věřitelkou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž poměry se řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do datum (dále jen „o. z.“).

6. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne datum ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.

7. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

8. V projednávané věci měla původní věřitelka ověřen pouze příjem žalované, nikoli její výdaje. Spolehla se na její prohlášení, které nijak neověřovala. V doplnění žaloby sice uvedla, že ověřila její výdaje z výpisu z účtu, ten však doložila pouze k přijatým platbám mzdy. Z pohledu soudu neměla původní věřitelka k majetkové situaci žalované dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaná úvěruschopná či nikoli. Poskytla-li přesto spotřebitelský úvěr, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od datum do datum, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne datum) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od datum, podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Původní věřitelka přenechala žalované částka; žalovaná vrátila částka (naposledy platbou z datum). Nezbývá tedy nic, čím by se na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.) nadále bezdůvodně obohacovala a co by měla vracet. Soud proto žalobu zamítl.

11. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve věci úspěšné žalované však pro její nečinnost žádné náklady nevznikly.

12. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Proti výrokům I a II tohoto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Proti výroku III tohoto rozsudku není odvolání přípustné. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, může soud pohledávku státu po 30 dnech po jeho právní moci postoupit k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.