7 C 100/2023

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Janou Ivánkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 14 005,29 Kč s příslušenstvím rozsudkem pro uznání

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 10 797,27 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 249,04 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, b) úrok ve výši 15 % ročně z částky 5 004,29 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, c) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 362,02 Kč, d) kapitalizovaný úrok ve výši 483,01 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce, počínaje prvním měsícem následujícím po právní moci tohoto rozhodnutí pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba, dle které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 346,16 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 861,86 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 452 Kč, a to do 3 měsíců ode dne právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova].

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).

2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vnikl z titulu Smlouvy o úvěru ze dne 22. 3. 2021 uzavřené s původním věřitelem společností [právnická osoba], [IČO]. <i>3. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>4. Podle ust. § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.</i> <i>5. Podle ust. § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.</i> <i>6. Podle ust. § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.</i> <i>7. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> 9. Posouzení úvěruschopnosti žalované. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C - [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti, a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo].

10. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka postupovala dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně posoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná Smlouva o úvěru platně uzavřena.

11. Skutková zjištění. Žalobkyně uzavřela dne 21. 11. 2022 s původním věřitelem Smlouvu o postoupení pohledávky za žalovanou z níže uvedené úvěrové smlouvy, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. Tímto je založena aktivní legitimace žalobkyně v řízení.

12. Soud má za prokázané, že žalovaná uzavřela dne 22. 3. 2021 s původním věřitelem Smlouvu o úvěru [číslo] jejíž přílohu tvoří Předpis splátek. Na základě úvěrové smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a finanční prostředky byly žalované předány v hotovosti. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání v celkové výši 8 592 Kč (nazvané celkové náklady) spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku ve výši 963 Kč (představující 9,63 % z jistiny úvěru), poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč (představující 49 % z jistiny úvěru), nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 929 Kč (představující 9,29 % z jistiny úvěru) a inkasním poplatku ve výši 1 800 Kč (představující 18 % z jistiny úvěru). Celkově se tak žalovaná zavázala původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 18 592 Kč, a to formou 14 ti měsíčních splátek ve výši 1 328 Kč, přičemž splatnost první splátky nastala do měsíce od podpisu smlouvy a splatnost následujících splátek byla sjednána vždy v 1. odstavci 1. strany smlouvy pod rekapitulací závazku. Splatnost poslední splátky a zároveň celková splatnost závazku pak připadala na den 22. 4. 2022.

13. Právní závěr. Pokud se týká uzavřené smlouvy o úvěru, soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla platně sjednána pouze v části poskytnutí finanční částky ve výši 10 000 Kč (když hotovost byla žalované předána dle smlouvy v místě jeho bydliště). Dále smlouva byla platně uzavřena v části pevně sjednaného úroku, poplatku za vyhodnocení úvěru a smluvní pokuty. Výše takto sjednaného úroku, poplatku za vyhodnocení úvěru a smluvní pokuty není v rozporu s ust. § 580 občanského zákoníku. Viz odůvodnění níže. Tyto výše jsou zcela přiměřené a soudem akceptovatelné. V části poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč odpovídající 49 % z jistiny a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 800 Kč odpovídající 18 % z jistiny soud shledal smlouvu za absolutně neplatnou (viz odůvodnění níže).

14. K části nároku na pěvně stanovený úrok z úvěru ve smlouvě ve výši 963 Kč, soud dospěl k závěru, že výše takto sjednaného úroku odpovídá zákonným ustanovením občanského zákoníku, procentuálně je výše úroku vyjádřena 9,63 % z jistiny, tedy se nepříčí dobrým mravům, úrok je cenou za poskytnutí finanční částky.

15. K části nároku na zaplacení poplatku za vyhodnocení úvěru ve smlouvě 929 Kč, který procentuálně představuje výši 9,29 % z jistiny, soud uvádí: Pokud se týká tohoto poplatku, v této části byla smlouva platně uzavřena, neboť poplatek slouží k úhradě nákladů spojených s uzavřením smlouvy o úvěru, prošetřením i úvěruschopnosti žalovaného úvěr splácet. Na tento poplatek žalobkyně má nárok a soud v této části vyhověl výrokem I. tohoto rozhodnutí.

16. K nároku na poplatek za poskytnutí úvěru ve smlouvě 4 900 Kč (představující 49 % z úvěru jistiny) soud uvádí: Celková výše tohoto poplatku činí ze zapůjčené jistiny 10 000 Kč dalších 49 %. Tato část představuje další náklady na úvěr, vedle poplatku za vyhodnocení úvěru. Za přiměřenou výši poplatku za poskytnutí úvěru soud považuje poplatek maximálně do výše 10 % z jistiny, v daném případě do částky 1 000 Kč (jistina ve výši 10 000 Kč, 10 % je tedy 1 000 Kč). Pokud tedy žalobkyně požadovala na tento poplatek částku 2 346,16 Kč, pak na tuto částku nemá nárok, proto soud žalobu v této části zamítl.

17. K části nároku na zaplacení smluvní pokuty soud dospěl k závěru, že výše smluvní pokuty je sjednána v souladu s občanským zákoníkem. Za tohoto stavu soud proto žalobu v části smluvní pokuty shledal taktéž za důvodnou. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

18. K části žaloby o zaplacení poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 1 800 Kč soud uvádí následující: Sjednání dalšího poplatku soud shledává za ujednání v rozporu s dobrými mravy, v rozporu se zákonem na ochranu spotřebitele z následujících důvodů: Na výši odměny za hotovostní inkaso splátek je nezbytné pohlížet a hodnotit ve vztahu k celkovým okolnostem případu. Žalovaná si půjčila částku ve výši 10 000 Kč a byla povinna vrátit tuto částku spolu s příslušenstvím, tedy i úroky, které byly sjednány v daném případě pevnou částkou, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za poskytnutí úvěru pouze do výše 10 % z jistiny úvěru. Vedle toho měla ještě žalovaná povinnost svému věřiteli zaplatit částku představující náklady věřitele za hotovostní inkaso splátek, a to ve výši 1 800 Kč představujících dalších 18 % z jistiny úvěru. Úvěry z tzv. nebankovního sektoru využívají lidé, kteří ve většině případů nejsou schopni pro svojí tíživou sociální situaci získat peněžní prostředky formou úvěru od banky. Mnohdy tito lidé nemají ani vlastní účty právě z důvodu nedostatku finančních prostředků. Splácení úvěru právě hotovostní formou je pro ně přijatelnější a tuto formu splácení nebankovní sektor právě hojně využívá. V těchto případech také lidé získávají finanční částku bezprostředně po uzavření samotné smlouvy, nikoliv s prodlením určité doby, tak jako u bankovního sektoru. Věřitel de facto ani nenabízí jinou možnost splácení úvěru než právě formou hotovostní. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem soud proto dospěl k závěru, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso splátek je v rozporu s dobrými mravy, ujednání absolutně neplatným. Pokud tedy žalobkyně požadovala na tomto poplatku částku 3 861,86 Kč, pak na tuto částku nemá nárok a žalobu v tomto rozsahu zamítl výrokem II. tohoto rozhodnutí.

19. Žalovaná se k podané žalobě písemně vyjádřila podáním ze dne 7. 6. 2023, ve kterém uvedla, že dluh žalobkyně uznává, žádá splátky. Protože však soud dospěl k závěru, že v části smlouvy o úvěru, a to poplatku za vyhodnocení úvěru a poplatku za hotovostní inkaso splátek je smlouva neplatná, tyto části smlouvy nemohou požívat soudní ochranu, soud v těchto nárocích žalobu zamítl výrokem II. a ve zbývající části rozhod rozsudek pro uznání. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

20. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud ve věci rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř., neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír ve smyslu ustanovení § 99 odst. 1 o. s. ř. a nárok uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení v převážné míře úspěšná, neúspěšná pouze zčásti příslušenství, proto soud žalobkyni přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 452 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) ve výši 300 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % Kč 252 Kč. Výrok III. tohoto rozhodnutí.

22. Lhůta k plnění je v souladu s ust. § 160 o. s. ř., když žalovaná požádala o splátky. S přihlédnutím k výši dlužné částky soud proto povolil žalované splátky ve výši 500 Kč pod ztrátou výhody splátek. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

23. Povinnost hradit náklady řízení k rukám právního zástupce je dle ust. 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta pak byla stanovena na 3 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí tak, aby žalovaná tuto částku mohla zaplatit formou splátek, výši si určí sama.