7 C 102/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Ivánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 19 805 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 500 Kč od , datum, do zaplacení, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba, dle které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 2 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 900 Kč od , datum, do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 405 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 094 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částek uvedených ve výroku I. a II. tohoto rozhodnutí z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, , na základě, které zapůjčila žalované peněžní prostředky v celkové výši 14 000 Kč. Následně nárok uplatnila jako bezdůvodné obohacení, když po výzvě soudu nedoplnila skutková tvrzení a důkazy k prokázání, že před uzavřením smlouvy s náležitou péčí prověřila úvěruschopnost žalované.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, žaloba, vz. 69, vz. 73 bylo žalované doručeno do její datové schránky v souladu s § 45 odst. 2 ve spojení s § 46 odst. 1 o. s. ř. a s § 47 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Kromě toho soud učinil pokus o doručení na adresu uvedenou v předmětné smlouvě (, adresa, ). Doručení poštou nebylo úspěšné. Dle poštovní doručovatelky, žalovaná nemá domovní schránku.

3. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, (vz.73) vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovanou poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalovaná se nevyjádřila, žalobkyně souhlas s tímto postupem vyjádřila již v žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.

4. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

5. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

6. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Toto platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle ust. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/20120 Sb. občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

10. Skutkový stav a právní závěry: Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.

11. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 občanského zákoníku, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ).

12. Soud má tedy v dané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila úvěruschopnost žalované, resp. toto nebylo v řízení prokázáno. Z toho důvodu je smlouva o zápůjče absolutně neplatná dle ust. § 580 občanského zákoníku ve spojení s ust. § 588 občanského zákoníku. Nárok žalobkyně byl tak posuzován z titulu bezdůvodného obohacení.

13. Žalovaná uzavřela dne , datum, s žalobkyní smlouvu (doplněnou dodatky ze dne , datum, ), která je absolutně neplatná. Na základě této smlouvy včetně dodatků poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky v celkové výši 14 000 Kč, které byly žalované zaslány na účet č. , č. účtu, (dne , datum, částka 10 000 Kč, dne , datum, částka 3 000 Kč a dne , datum, částka 1 000 Kč). Ke dni podání návrhu na vydání EPR žalovaná na svůj dluh hradila dle sdělení žalobkyně 1 500 Kč. Žalobkyně poskytla žalované peněžní prostřednictvím své webové stránky www.coolcredit.cz, na které si žalovaná nejprve přečetla nabídku na uzavření smlouvy, nastavila si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaná vyplnila na webové stránce žalobce formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadala své osobní údaje, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaná učinila návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobkyni. Žalovaný zaškrtla řádek s tímto textem: „Potvrzuji, že jsem se seznámila se zněním Smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměla a souhlasím s jejich zněním“.

14. Žalobkyně tedy poskytla žalované celkové plnění ve výši 14 000 Kč, a to na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Žalovaná uhradila částku 1 500 Kč, přičemž v tomto směru soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nevyvrátila, ač je to ona, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaná je povinna žalobkyni vrátit částku ve výši 12 500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (rozdíl mezi vyplacenou částkou 14 000 Kč a vrácenou částkou 2 500 Kč), a to se zákonným úrokem z prodlení, a to dle ust. § 2991 odst. 1 a ust. § 1970 občanského zákoníku, proto v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno výrokem I. tohoto rozhodnutí.

15. V neplatné smlouvě o zápůjčce nemohly být platně sjednány ani úroky, poplatky, či smluvní pokuta, a proto byla žaloba v rozsahu zbývající části žalované jistiny a poplatku s úrokem z prodlení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 405 Kč, zamítnuta výrokem II. tohoto rozhodnutí.

16. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyně byla úspěšná ve výši 12 500 Kč (56 %), neúspěšná ve výši 9 800 Kč (44 %). Celková úspěšnost žalobkyně 12 %. Soud proto přiznal žalobkyni náklady řízení ve výši 12 % z celkových nákladů řízení ve výši 9 118 Kč. Tato částka se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 1 000 Kč. Odměny právního zástupce za 3 úkony á 1 740 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. 3 x RP á 450 Kč a 21 % DPH, když právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH. Celkem tedy přiznány náklady řízení ve výši 1 094 Kč. Výrok III. tohoto rozhodnutí.

17. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

18. Povinnost hradit náklady řízení k rukám právního zástupce dle § 149 odst. 1 o. s. ř.