7 C 112/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Ivánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 18 395 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 13 000 Kčs kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 104,32 Kč od , datum, do , datum, ase zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13 000 Kč od , datum, do zaplacení, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 5 395 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 5 395 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 163,72 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži dne , datum, se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částek shora uvedených s příslušenstvím představující zákonný úrok z prodlení. V žalobě tvrdila, že žalovaná uzavřela dne , datum, s žalobkyní úvěrovou smlouvu (dále také jako "Smlouva"), na základě, které byly žalované poskytnuty prostředky ve výši 15 000 Kč, a to ne její bankovní účet. Žalovaná se ve smlouvě zavázala splatit poskytnutou částku spolu s poplatkem ve výši 495 Kč ve 24 měsíčních splátkách, uhradila však pouze 2 000 Kč. Jelikož žalovaná neplnila svou smluvní povinnost tím, že nesplácela úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni , datum, a žalovaná byla vyzvána k zaplacení úvěru dopisem téhož dne. Po zesplatnění neuhradila žalovaná již žádnou další splátku. Žalobkyně tedy eviduje za žalovanou pohledávku ve výši 18 395 sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 14 375 Kč, poplatku ve výši 297 Kč, úroku ve výši 2 205 kč, nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 218 Kč. Kromě této částky žalobkyně požaduje příslušenství, které je tvořeno zákonným úrokem z prodlení, a to v kapitalizované podobě k , datum, ve výši 104,32 Kč a dále od , datum, do zaplacení ve výši 11,5 % z částky 18 395 Kč. Žalované byla zaslána předžalobní upomínka, ani poté ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, žaloba, vz. 69 a vz. 73 bylo žalované doručeno do vlastních rukou prostřednictvím pošty, osobní převzetí potvrdila žalovaná podpisem na doručence dne , datum, .

3. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, (vz. 73) vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovanou poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalovaná se nevyjádřila. Žalobkyně v návrhu uvedla, že souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.

4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

5. Smlouvou o úvěru ze dne , datum, , opisem výpisu proplacení smlouvy a výpisem čerpání, splátek a úhrad bylo prokázáno, že na základě uvedené smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, který jí byl vyplacen bezhotovostně na bankovní účet č. , č. účtu, téhož dne. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutou jistinu spolu s úrokem ve výši 5 145 Kč a poplatkem ve výši 495 Kč (tj. celkem 20 640 Kč) 24 měsíčními splátkami. Smlouvou byly dále sjednány mj. poplatky za volitelné služby a smluvní pokuta pro případ prodlení. Jelikož žalovaná neplnila smluvní podmínky, neboť nesplácela úvěr, jak bylo sjednáno, žalobkyně úvěr zesplatnila, o čemž žalovanou informovala dopisem z , datum, , kterým ji zároveň vyzvala k úhradě dlužné částky. Celkem žalovaná uhradila 2 000 Kč. Dne , datum, pak žalobkyně žalované zaslala předžalobní upomínku.

6. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy náležitě a dostatečně zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Předložila pouze listinu nazvanou „karta klienta“ a úvěrovou zprávu, ze kterých vyplývá, že žalobkyně lustrovala žalovanou v registrech dlužníků (NRKI, SOLUS), v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí, a vyžádala si informace o žalované (zdroj a výše příjmu, příjem a výdaje domácnosti aj.), které následně zpracovala a vyhodnotila dle své interní metodiky posuzování úvěruschopnosti klienta. Konkrétně žalobkyně mj. zjistila, že žalovaná bydlela ve vlastním domě, nevyživovala žádné dítě, měla příjem ze zaměstnání ve výši 8 800 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činil 42 500 Kč, splátky jiným společnostem činily 5 000 Kč. Šlo však pouze o informace sdělené samotnou žalovanou, které žalobkyně s výjimkou příjmu za zaměstnání nijak neověřila, k ověření měla pouze výpis z účtu žalované.

7. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

8. Žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, žalovaná uhradila celkem 2 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet.

9. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do , datum, navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od , datum, ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

16. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ).

17. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud zejména podotýká, že žalobkyně si sice vyžádala od žalované informace o výši příjmu jejího i dalších členů domácnosti, stejně tak o výdajích domácnosti, ze kterých následně počítala disponibilní příjem, avšak žalovaným sdělené údaje s výjimkou příjmu ze zaměstnání nijak neověřila (nebo to neprokázala). Spokojila se s výpisem z účtu, avšak není zřejmé, jakým způsobem s výpisem z účtu pracovala, a k jakým závěrům došla, zejména pokud jde o výdaje žalované (resp. její domácnosti). Žalobkyně měla být v tomto směru daleko aktivnější a vyžádat si nejen výpis z účtu, ale rovněž např. pracovní smlouvu, výplatní pásky, složenky/faktury za energie apod. Neměla-li žalobkyně zjištěny a ověřeny veškeré výdaje žalované, pak ani skutečnost, že si ověřila její příjmy, není dostačující, neboť bez informací o výdajové stránce nemohla žalobkyně posoudit celkovou finanční situaci žalované. Za dané situace tedy soud uzavírá, že žalobkyně neměla dostatek (ověřených) informací k tomu, aby mohla zodpovědně dospět k závěru, že o schopnosti žalované splatit úvěr nebylo možno pochybovat. To ostatně bylo potvrzeno tím, že žalovaná zaplatila pouze jednu splátku ve výši 2 000 Kč.

18. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 15 000 Kč. Ohledně toho, kolik zbývá na jistinu uhradit, soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaná uhradila, nese žalovaná, která však byla v tomto řízení zcela pasivní a netvrdila, že by snad na úvěr uhradila více, než tvrdila žalobkyně. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni částku 13 000 Kč, tj. dosud neuhrazenou část jistiny (15 000 Kč- 2 000 Kč), z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

19. V neplatné smlouvě o úvěru nemohly být platně sjednány ani úroky, poplatky, smluvní pokuta a další případné platby, a proto byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná pouze částečně, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 163,72 Kč, přičemž tato částka představuje 41,34 % (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70,67 % a úspěchu žalované v rozsahu 29,33 %) z jejich celkové výše 2 815 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18 395 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a DPH ve výši 315 Kč. Výrok III. tohoto rozsudku.

21. Lhůta k plnění je v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.