7 C 113/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Ivánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 25 063,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 22 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení 11,5 % ročně z částky 22 500 Kč od , datum, do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky ve výši 2 414 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 5 976,43 Kč od , datum, do zaplacení, co do kapitalizovaného úroku ve výši 3 562,43 Kč od , datum, do , datum, , co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 149,48 Kč.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 190,53 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 24 914 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 28 476,43 Kč od , datum, do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 562,43 Kč, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, smluvní pokutou ve výši 149,48 Kč a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že dne , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč, který byl žalovanému vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran. Žalovaný měl úvěr splácet v měsíčních splátkách, tuto povinnost však porušil, když neuhradil splátku splatnou , datum, , a to ani po několika upomínkách, proto žalobkyně úvěr zesplatnila k , datum, .

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že žalovaný na dluh uhradil celkem , hodnota, splátky ve výši 1 250 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že před uzavřením předmětné smlouvy posuzovala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, a to na základě porovnání příjmů a výdajů tvrzených žalovaným a způsobu plnění dosavadních dluhů, a dále na základě lustrací ve veřejně dostupných registrech (ISIR, SOLUS, CEE).

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba, vz. 69 a vz. 73 bylo žalovanému doručeno do jeho datové schránky dne4. 5. 2026 v souladu s § 45 odst. 2 ve spojení s § 46 odst. 1 o. s. ř. a s § 47 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

4. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, (vz. 73) vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovaného poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalovaný se nevyjádřil. Žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem již v žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti: Úvěruschopnost žalovaného byla zjišťována z údajů získaných od žalovaného, výpisem z účtu, z výpisů z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, výpisu z databáze neplatných dokladů, bylo zjištěno, že žalovaný byl před uzavřením předmětné smlouvy lustrován v těchto registrech bez negativního zjištění.

6. Smlouvou o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, (č. l. 16) bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 25 000 Kč na účet žalovaného č. , č. účtu, . Úvěr byl sjednán na dobu 72 měsíců od posledního čerpání. Roční úroková sazba měla činit 57,99 %. RPSN činila 76,18 %. Žalovaný se zavázal žalobkyni splácet úvěr ve splátkách v minimální výši 5 % z částky čerpané a dosud nesplacené jistiny k okamžiku čerpání poslední tranše úvěru.

7. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, a to na účet žalovaného č. , č. účtu, dne , datum, (č. l. 36). Žalovaný celkem žalobkyni uhradil pouze dvě splátky po 1 250 Kč, tj. celkem 2 500 Kč, když soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil. Žalobkyně prokázala, že před uzavřením smlouvy zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, a to na základě informací získaných od žalovaného, lustrací žalovaného ve výše uvedených registrech a databázích. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Na výzvu žalobkyně žalovaný nereagoval.

8. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Právně závěry: Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do , datum, navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od , datum, ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

15. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ).

16. Soud má v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud shledal, že žalobkyně sice prokázala, že provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, evidenci exekucí a dalších registrech. Ohledně příjmů vycházela z deklarovaných příjmů žalovaného, k dispozici sice měla i výpis z účtu žalovaného, ale k tomu, aby získala komplexní představu o majetkové a finanční situaci žalovaného, měla věnovat daleko větší pozornost rovněž dalším faktorům, např. počet osob žijících v domácnosti žalovaného, způsob, jakým se podílejí na nákladech domácnosti její členové, kromě toho měla blíže zkoumat konkrétní výdaje žalovaného. Závěr, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena s dostatečnou pečlivostí, podporuje i fakt, že žalovaný uhradil pouhé dvě splátky. Evidentně tedy nebylo v jeho reálných možnostech úvěr řádně splácet.

17. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 25 000 Kč na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, tato částka byla vyplacena na účet žalovaného, který se tak o ni obohatil bez právního důvodu. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, že žalovaný na úvěr dosud uhradil pouze dvě splátky po 1 250 Kč, tedy 2 500 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil žádné právně relevantní skutečnosti, že by snad uhradil vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani náklady na upomínky, smluvní pokuta a jiné nároky.

18. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni částku odpovídající rozdílu poskytnuté částky 25 000 Kč a zaplacené částky 2 500 Kč, tedy částku ve výši 22 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení (výrok I. tohoto rozsudku), a to z titulu bezdůvodného obohacení v souladu s § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z. a ve zbývající části žalobu zamítl výrokem II. tohoto rozsudku.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná pouze částečně, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 190,53 Kč, přičemž tato částka představuje 79,54 % (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 89,77 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 10,23 %) z jejich celkové výše 2 754 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 254 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25 063,48 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. Výrok III. tohoto rozsudku.

20. Povinnost hradit náklady řízení k rukám právního zástupce je v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

21. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.