7 C 136/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Janou Ivánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 21 892 Kč s příslušenstvím rozsudkem pro uznání

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 442 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 442 Kč od datum do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 20 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 450 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 21 892 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným Smlouvu o úvěru ze dne datum, č. hodnota-Anonymizováno na základě, které žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 25 000 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě písemně vyjádřil poté, co mu byl doručen návrh a vydaný elektronický platební rozkaz, když ve vyjádření zpochybnil dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet úvěr, ze strany žalobkyně.

3. Skutková zjištění: Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena Smlouva o úvěru ze dne datum (č. l. 7), kdy předmětem bylo poskytnutí žalovanému finanční částky ve výši 25 000 Kč. Dále ve smlouvě sjednán úrok ve výši 4 950 Kč (odpovídající 19,8 % ročně), poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 7 500 Kč (odpovídající 30 % ročně z jistiny), zápůjční úroková sazba činila dle smlouvy 70,89 % ročně; dále sjednán poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč (dalších 32 % ročně). Žalovaný si půjčil 25 000 Kč a tato částka byla žalovanému vyplacena v hotovosti (viz smlouva a výpověď žalovaného u jednání). Povinností žalovaného bylo částku společně s dalšími nároky shora uvedenými, žalobkyni vrátit formou 60 týdenních splátek. Žalovaný měl tedy žalobkyni vrátit částku ve výši 45 450 Kč (25 000 Kč jistinu + částku 20 450 Kč). Žalovaný zaplatil dle vyjádření žalobkyně uvedené v žalobě, v doplnění žaloby a potvrzené žalovaným u jednání dne datum částku ve výši 23 558 Kč.

4. Před konáním prvního jednání byla žalobkyně vyzvána soudem k doplnění tvrzení a důkazů ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně na výzvu soudu tvrzení doplnila písemným podáním ze dne datum (č. l. 24) a soudu doložila výplatní pásky žalovaného za měsíce 10, 11/2020.

5. Ve věci bylo nařízené jednání na den datum, ke kterému byli žalobkyně a žalovaný řádně předvoláni. Žalobkyně nesouhlasila s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. K jednání se však žalobkyně nedostavila. Soudu zaslala omluvu (č. l. 33). Žalovaný se k jednání osobně dostavil. Za tohoto stavu byly tedy splněny podmínky pro jednání ve věci samé a rozhodnutí.

6. U jednání dne datum soud sdělil právní názor na žalobou uplatněný nárok. Následně Žalovaný u jednání dne datum nárok žalobkyně uznal do částky 1 442 Kč a částečné uznání nároku v protokolu o jednání vlastnoručně podepsal.

7. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Toto platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného: Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne datum rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.

12. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 obč. z. ve spojení s ustanovením § 588 obč. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka).

13. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela nejen z veřejných registrů, ale také z výplatních pásek, které žalovaný předložil. Tedy z příjmu žalovaného za měsíce říjen a listopad 2020, kdy časová mzda uvedená ve mzdových listech byla ve výši 22 259 Kč bez přesčasů, příplatků, odměny za říjen a listopad 2020. Hrubá mzda činila za 11/2020 částku ve výši 45 025 Kč; za říjen 2020 ve výši 30 055 Kč. Žalobkyně pak vycházela z výdajů ve výši 18 351 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného při zapůjčení částky ve výši 25 000 Kč byla žalobkyní posouzena s náležitou péčí. Smlouva platně uzavřena co do zapůjčené jistiny.

14. Právní závěry: Pokud se týká ostatních ujednání obsažených ve smlouvě, dospěl soud k závěru, že ve zbývajících nárocích je smlouva absolutně neplatná dle ust. § 580 a § 588 občanského zákoníku. Pokud však žalobkyně sjednala ve smlouvě další nároky, kterými byly - poplatky, úroky, které představují další náklady na úvěru, ve výši dosahující 81,8 % z jistiny, pak v této části je smlouva absolutně neplatná, z důvodu nepřiměřeně vysoké výše, která je v rozporu s dobrými mravy, neboť při splatnosti 60 týdenních splátek (cca jeden rok) by žalovaný na těchto poplatcích, úroku, zaplatil částku 20 450 Kč, což je 81,8 % z jistiny. Výše tohoto příslušenství je tedy nepřiměřeně vysoká s přihlédnutím k době splatnosti, proto se jedná o právní jednání, která jsou dle názoru soudu, absolutně neplatná. Byla-li tedy žalovanému poskytnutá částka ve výši 25 000 Kč a žalovaný zaplatil 23 558 Kč, pak žalovanému zbývá doplatit částku ve výši 1 442 Kč, neboť platby žalovaného nemohla žalobkyně započíst na neplatně sjednané nároky.

15. Za tohoto stavu soud proto žalobě vyhověl v části 1 440 Kč se zákonným úrokem z prodlení do zaplacení. Výrok I. tohoto rozhodnutí. Ve zbývající výši byla žaloba zamítnuta z důvodu absolutní neplatnosti příslušenství. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla v řízení neúspěšná a žalovaný náklady řízení nepožadoval. Soud proto nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu náklad řízení.

17. Lhůta splatnosti stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.