7 C 141/2023

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Janou Ivánkovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 451 182,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 451 182,28 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 406 838,24 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 31,66 % ročně z částky 406 838,24 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 53 445,20 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobou podanou u [název soudu] dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky shora uvedené s příslušenstvím představující úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení. V žalobě tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 16. 11. 2017 s původní věřitelkou [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na jejímž základě se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 440 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 9 908 Kč, které byly později v souladu se smluvním ujednáním navýšeny na částku 10 899 Kč, a to v důsledku navýšení úrokové sazby o 4 % z původních 27,66 % na 31,66 % ročně, neboť žalovaný ve lhůtě 60 kalendářních dnů ode dne uzavření smlouvy nevyužil poskytnutý spotřebitelský úvěr na úhradu svých jiných závazků. Původní věřitelka úvěr žalovanému poskytla, avšak žalovaný svou povinnost ze smlouvy nesplnil a nesplácel úvěr řádně a včas, uhradil pouze 40 splátek. Původní věřitelka tedy vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 27. 8. 2021 a když ani poté nebyla částka uhrazena, využila původní věřitelka svého práva a ke dni 22. 10. 2021 prohlásila úvěr za okamžitě splatný v celé výši. Pohledávka byla následně smlouvou o postoupení pohledávek postoupena z původní věřitelky na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Pohledávka uplatněná žalobou se sestává z dlužné jistiny ve výši 406 838,24 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ke dni zesplatnění pohledávky ve výši 44 344,04 Kč, a dále příslušenství tvořeného smluvním úrokem ve výši 31,66 % ročně z dlužné jistiny ode dne následujícího po dni zesplatnění do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z dlužné jistiny za stejné období.

2. Usnesením [název soudu] ze dne [datum] byla vyslovena místní nepříslušnost tamního soudu a věc byla postoupena Okresnímu soudu v Kroměříži jako soudu místně příslušnému.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba včetně rozšíření, vz. 77 a vz. 73 bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu shora uvedenou (adresu dle CEO), a dále na adresu, kterou žalovaný soudu sdělil, dle ust. § 49 o. s. ř., a to [obec a číslo]. Na obou, uvedených adresách, dle poštovní doručovatelky, adresát nemá domovní schránku.

4. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (vz. 73) vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovaného poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně v návrhu uvedla, že souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř. Žalovaný se nevyjádřil. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání. <i>5. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> 7. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. Soud má za prokázané, že původní věřitelka posuzovala s náležitou péči úvěruschopnost žalovaného, když zjistila pravidelné měsíční příjmy žalovaného potvrzením o výši příjmu, výplatními páskami (č. l. 25-26), dále hodnocením žalovaného č. l. 26verte. <i>8. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>9. Podle ust. § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.</i> <i>10. Podle ust. § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.</i> <i>11. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 12. Skutková jištění a právní závěry: Původní věřitelka uzavřela dne 16. 11. 2017 s žalovaným smlouvu o úvěru (č. l. 21 spisu), kterou se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 440 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 9 908 Kč, které byly později v souladu se smluvním ujednáním navýšeny na částku 10 899 Kč, a to v důsledku navýšení úrokové sazby o 4 % z původních 27,66 % na 31,66 % ročně, neboť žalovaný ve lhůtě 60 kalendářních dnů ode dne uzavření smlouvy nevyužil poskytnutý spotřebitelský úvěr na úhradu svých jiných závazků.

13. Žalovaný porušoval smluvní ujednání tím, že neplatil splátky řádně a včas, proto původní věřitelka po marné výzvě k úhradě ze dne 27. 8. 2021 (č. l. 39) přistoupila k zesplatnění pohledávky ke dni 22. 10. 2021 a o této skutečnosti byl žalovaným informován dopisem ze dne 22. 10. 2021 (č. l. 42), současně byl vyzván k úhradě již splatné částky. Ke dni zesplatnění činila výše dlužné jistiny 406 838,24 Kč a výše kapitalizovaného smluvního úroku 44 344,04 Kč. Poté již žalovaný na dluh ničeho neuhradil. Pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávek (č. l. 43) postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dne 13. 1. 2022 (č. l. 47). Tímto je založena aktivní legitimace žalobkyně v řízení.

14. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve smyslu ust. § 142a o. s. ř. Na žalovanou pohledávku žalobkyni však ke dni podání žaloby ničeho neuhradil. Smlouva o úvěru byla platně uzavřena, když finanční částka byla žalovanému poskytnuta, výše úroku odpovídá smluvnímu ujednání. Pohledávka za žalovaným byla platně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, odtud tedy vyplývá aktivní legitimace žalobkyně pro toto řízení. Nárok na úrok z prodlení vychází z § 1970 občanského zákoníku, jeho výše je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem soud proto dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná, proto bylo žalobě vyhověno. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 53 445,20 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 16 274 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 406 838,24 Kč, v částce 9 940 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, když právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

16. Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.

17. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.