7 C 170/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Janou Ivánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 67 615,47 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba, dle které se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši , částka, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a smluvní pokuty ve výši , částka, , se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně, ve znění doplnění ze dne , datum, (č. l. 45), se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím představujícím úrok z prodlení a smluvní pokuty ve výši , částka, , a dále náhrady nákladů řízení.

2. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, . Žalovaný má ke dni podání žaloby dluh vůči žalobkyni ve výši , částka, , z toho , částka, činí dlužná jistina, , částka, úrok a , částka, dlužné poplatky. Kromě této částky s příslušenstvím požadovala žalobkyně smluvní pokutu ve výši , částka, . Žalovaný ničeho neuhradil ani poté, co mu byla zaslána předžalobní výzva.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba, vz. 77 a vz. 73 byly žalovanému doručeny fikcí do jeho datové schránky v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.

4. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, (vz. 73) vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovaného poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalovaný se nevyjádřil. Žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem již v žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

6. Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, (č. l. 10) a přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli (č. l. 28) bylo prokázáno, že na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši , částka, , a to převodem na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni jistinu spolu s úrokem a poplatky do , datum, , a to ve sjednaných splátkách. Jelikož žalovaný neplnil smluvní podmínky, neboť nesplácel úvěr, jak bylo sjednáno, žalobkyně smlouvu vypověděla, o čemž žalovaného informovala dne , datum, , kdy ho zároveň vyzvala k úhradě celé zbývající částky. Výzvou ze dne , datum, (č. l. 31) byl žalovaný v souladu s ust. § 142a o. s. ř., vyzván k zaplacení dlužné částky. Na výzvu nereagoval.

7. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Předložila pouze listinu nazvanou „identifikované příjmy“, které by měly dokládat výši příjmu žalovaného, a dále listinu nazvanou „výpis o posouzení úvěruschopnosti“, která obsahuje žalovaným tvrzené příjmy a výdaje. Na výzvu k doplnění svých tvrzení a označení důkazů stran posouzení úvěruschopnosti sdělila, že žalovaný byl lustrován např. v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku atd. a předložila výpis z bankovního účtu žalovaného.

8. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

9. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, peněžní prostředky ve výši , částka, převodem na jeho bankovní účet, a to několika převody v období od , datum, do , datum, . Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Z předložených listin (výpis o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, identifikované příjmy a výpis z běžného bankovního účtu žalovaného) plynou pouze dále nijak neověřené a nedoložené informace, dle kterých žalovaný žil v domácnosti sám, výše jeho pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činila , částka, , výše výdajů na bydlení , částka, , další nezbytné výdaje , částka, . Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem byla , částka, , žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu , částka, (zjištěného z doloženého výpisu z účtu). Žalobkyně neuvedla, jakým způsobem zjišťovala či ověřovala výdaje žalovaného, ani jak konkrétně pracovala s výpisem z jeho bankovního účtu. Z něj očividně ověřila pouze jeho příjem, avšak pokud jde o výdajovou stránku, té zřejmě nevěnovala žádnou pozornost. Z výpisu z účtu nelze ani např. vyčíst, jaký byl poměr příjmů a výdajů žalovaného v jednotlivých měsících, nelze z něj tedy učinit jednoznačný závěr o jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně rovněž nedoložila, že byly provedeny tvrzené lustrace žalovaného v relevantních registrech a databázích.

10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do , datum, navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od , datum, ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

17. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ).

18. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud zejména podotýká, že žalobkyně si sice vyžádala od žalovaného informace o jeho příjmech a výdajích, ze kterých následně počítala disponibilní příjem, avšak žalovaným sdělené údaje dostatečně neověřila (nebo to neprokázala). Žalobkyně dále neprokázala, že by žalovaného lustrovala v registrech dlužníků, v insolvenčním rejstříku či v centrální evidenci exekucí, což zcela jistě zejména vzhledem k tvrzení žalovaného o splátkách předchozích závazků měla učinit, aby ověřila jeho platební morálku. Neměla tedy dostatek (ověřených) informací k tomu, aby mohla zodpovědně dospět k závěru, že o schopnosti žalovaného splatit úvěr nelze pochybovat.

19. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně částku ve výši , částka, , tato částka byla žalovanému vyplacena bezhotovostně na bankovní účet. Ohledně toho, kolik zbývá na jistinu uhradit, soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad na úvěr uhradil více, než tvrdila žalobkyně (, částka, ). Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni částku , částka, , tj. dosud neuhrazenou část jistiny, z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

20. V neplatné smlouvě o úvěru nemohly být platně sjednány ani úroky, poplatky, smluvní pokuta a další případné platby, a proto byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal nárok na náhradu nákladu řízení žádnému z účastníků, neboť ve věci byl úspěšnější žalovaný, ale žádné náklady mu v souvislosti s řízením nevznikly. Výrok III. tohoto rozhodnutí.

22. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.