7 C 185/2024

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Janou Ivánkovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 1 371 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 000 Kč od , datum, do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 123 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba, dle které se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplaceníúroku ve výši 39 % ročně z částky 1 000 Kč od , datum, do , datum, ,úroku ve výši 15 % ročně z částky 1 000 Kč od , datum, do zaplacení,nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 5 050 Kč,poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 248 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 000 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částek uvedených ve výroku I. a II. tohoto rozhodnutí z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , na základě které byla na účet žalovaného č. , č. účtu, , datum, poukázána peněžní částka 1 000 Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Žaloba, vz. 69 a vz. 73 bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou prostřednictvím pošty fikcí dle ust. § 49 o. s. ř. Jiná adresa žalovaného nebyla soudem zjištěna. Žalovaný nemá datovou schránku.

3. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, (vz.73) vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovaného poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně již v návrhu uvedla, že se souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř. Žalovaný se nevyjádřil. Soud proto rozhodl v souladu s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání z důvodu, aby se zbytečně nezvyšovaly náklady účastníků na soudní řízení.

4. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle ust. § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

6. Podle ust. § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

7. Podle ust. § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

8. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

10. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Toto platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

13. Skutkový stav a právní závěry: Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti, a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.

14. Vzhledem ke skutečnost, že předmětem smluvního vztahu byla jistina ve výši 1 000 Kč, soud dospěl k závěru, že žalobkyně postupovala dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného, a to porovnáním příjmů a výdajů, výplatními páskami za období listopad 2023-leden 2024 a lustracemi v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku a registru úvěrů. K jednotlivým nárokům soud uvádí následující:

15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému s náležitou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného, je smlouva o spotřebitelském úvěru platná co do žalované jistiny 1 000 Kč. Dále byla platně sjednána smluvní pokuta, výše smluvní pokuty je v souladu s ust. ZoSÚ, dosahuje 12,3 % jistiny. Za tohoto stavu soud proto žalobě v části jistiny a smluvní pokuty vyhověl, rovněž co do úroku z prodlení, na který má žalobkyně nárok dle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

16. K části nároku na úrok z úvěru, soud dospěl k závěru, že smluvní ujednání o úroku se příčí dobrým mravům z důvodu nepřiměřeně vysokého úroku (39 % ročně), a proto je celé ujednání o úroku absolutně neplatné dle § 580 občanského zákoníku. Soud tedy v části úroku z úvěru žalobu zamítl. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

17. Pokud se týká jednorázového poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 248 Kč při jednoměsíční lhůtě splatnosti, který představuje 24,80 % z jistiny a nákladů na vymáhání v částce 5 050 Kč, soud dospěl k závěru, že rovněž tato ujednání jsou neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 občanského zákoníku, jedná se o nepřiměřenou výši těchto plateb a dochází k zvyšování nákladů na úvěr, kdy pouze samotné náklady na vymáhání již několikanásobně převyšují jistinu, jde tedy o ujednání absolutně neplatná, proto byla žaloba co do poplatku ve výši 248 Kč a nákladů na vymáhání 5 050 Kč zamítnuta. Výrok II. tohoto rozhodnutí18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z převážné části úspěšná (plný úspěch, pokud jde o jistinu a smluvní pokutu, neúspěch pouze v části příslušenství), nárok na náhradu nákladů řízení, tj. na zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Výrok III. tohoto rozhodnutí.