7 C 220/2023

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Janou Ivánkovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 57 530 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinna je povinen zaplatit žalobkyni a) jistinu ve výši 22 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 458,58 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 507,96 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 000 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení, úrok ve výši 22,68 % ročně z částky 22 000 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení, b) jistinu ve výši 19 335,36 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 853,31 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 962,07 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19335,36 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení, úrok ve výši 20,74 % ročně z částky 19 335,36 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení, a to vše do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba, dle které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úhrady za služby ve výši 8 150 Kč a ve výši 8 044,64 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 7 208 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova].

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky shora uvedené ve výroku I. a II. tohoto rozhodnutí s příslušenstvím představující úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení. V žalobě tvrdila, že pohledávka vyplývající z níže uvedených smluv, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba], postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 23. 3. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 23. 3. 2023. Mezi právním předchůdcem žalobkyně, a to společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], a žalovanou byla dne 12. 3. 2020 (dále„ nárok a)“) a dne 19. 12. 2019 (dále„ nárok b)“) uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] (nárok a), [číslo] (nárok b), (dále jen„ Smlouva“).

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba, vz. 69 a vz. 73 bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou prostřednictvím pošty dne 9. 9. 2023, na adresu dle CEO. Žalovaný nemá datovou schránku.

3. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (vz. 73) vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud účastníky poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně v návrhu uvedla, že souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř. Žalovaný se nevyjádřil. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.

4. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] soud vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení ohledně skutečností, že s náležitou péčí byla před uzavřením smlouvy o úvěru, posouzena úvěruschopnost žalovaného. Na výzvu žalobkyně reagovala písemným podáním ze dne 15. 9. 2023, č. l. 49.

5. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>8. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>9. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 10. Posouzení úvěru schopnosti žalovaného. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

11. Z Karty zákazníka ze dne 12. 3. 2020 zjištěno, že žalovaný je zaměstnán na částečný pracovní poměr na dobu určitou jako řidič a čistý příjem je ve výši 16 000 Kč. Další příjmy ve výši 3 398 Kč. Příjem žalovaného byl ve výši 19 398 Kč. Z Karty zákazníka ze dne 19. 12. 2019 zjištěno, že žalovaný má příjem z invalidního důchodu. Jeho čistý příjem je ve výši 7 908 Kč, další příjmy ve výši 2 000 Kč. Příjem žalovaného tedy byl ve výši 9 908 Kč [ulice] výdaje žalovaného ze zákaznické karty ze dne 12. 3. 2020 byly: Výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) ve výši 2 255 Kč (ověřeno na základě nájemní smlouvy). Osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) ve výši 6 000 Kč (sděleno žalovaným). Splátky úvěrů/zápůjček (vč. hypoték) (dle žadatele) ve výši 3 803 Kč (sděleno žalovaným). Celkové běžné měsíční výdaje žalovaného byly ve výši 12 058 Kč. Použitelný příjem žalované tedy byl ve výši 7 340 Kč [ulice] výdaje žalovaného ze zákaznické karty ze dne 19. 12. 2019 byly: Výdaje na bydlení ve výši 2 255 Kč (ověřeno z nájemní smlouvy). Osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) ve výši 3 700 Kč (sděleno žalovaným). Splátky úvěrů/zápůjček (vč. hypoték) (dle žadatele) ve výši 1 377 Kč (sděleno žalovaným). Celkové běžné měsíční výdaje žalovaného byly ve výši 7 332 Kč. Použitelný příjem žalované tedy byl ve výši 2 576 Kč.

12. Soud má tedy za prokázané na základě tvrzených skutečností, doložených důkazů žalobkyní, že právní předchůdce žalobkyně dostatečným způsobem prověřil schopnost žalovaného splácet finanční částku, která jí byla poskytnuta na základě smlouvy o úvěru, která je níže specifikovaná, a to v souladu s ust. § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. <i>13. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>14. Podle ust. § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.</i> 15. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

16. Skutková zjištění a právní závěry: Pohledávka vyplývající z níže uvedené Smlouvy (nárok a) a b)), včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany právního předchůdce žalobkyně, postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 23. 3. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 23. 3. 2023. Tímto je založena aktivní legitimace žalobkyně v řízení.

17. Soud má za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 12. 3. 2020 a dne 19. 12. 2019 uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] [číslo] (č. l. 22 a č. l. 18 Smlouva) na základě, které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč a 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4 400 Kč a 3 400 Kč (procentuálně vyjádřený 20 % a 17 % z jistiny) a odměnu za administrativní činnost ve výši 4 400 Kč a 4 000 Kč (vždy 20 % z jistiny) a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 800 Kč a 11 400 Kč (dalších 40 % a 57 % z jistiny). Úrok za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy a veškeré poplatky žalobkyně souhrnně nazývá jako„ úhrady za služby“. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaná zavázala uhradit v 60 a 80 týdenních splátkách po částkách ve výši 660 Kč a 485 Kč, a to počínaje dnem 19. 3. 2020 a 21. 12. 2019, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 6. 5. 2021a na den 6. 7. 2021.

18. Žalovaný za dobu od uzavření Smlouvy do dne postoupení na dlužnou částku zaplatil celkem na nárok a) částku ve výši 9 450 Kč a nárok b) částku ve výši 11 420 Kč. Za dobu od postoupení pohledávky do dne sepisu žaloby nezaplatil ničeho. Poslední platba žalovaného byla dne 24. 2. 2021 u obou Smluv.

19. Žalobkyně požaduje po žalovaném na nároku a) zaplacení 1/ celkové dlužné jistiny ve výši 22 000 Kč a poplatek nazvaný úhrada 8 150 Kč, na nároku b) jistiny 19 335,36 Kč a na úhrady 8 044,64 Kč, 2/ dále kapitalizované úroky 9 507,96 Kč za období od 7. 5. 2021 do 23. 3. 2023 a ve výši 6 962 07 Kč za období od 7. 7. 2021 do 23. 3. 2023, 3/ kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 3 458,58 Kč za období od 7. 5. 2021 do 23. 3. 2023 a ve výši 2 853,31 Kč za období od 7. 7. 2021 do 23. 3. 2023, 4/ úroky ve výši 22,68 % a 20,74 % ročně z dlužné jistiny od 24. 3. 2023 do zaplacení a 5/ úroky z prodlení v zákonné výši 8,25 % a 8,50 % ročně z dlužné jistiny od do zaplacení.

20. Právní závěr. Smlouvá o úvěru byla platně uzavřeny v části zapůjčení jistiny 22 000 Kč a 20 000 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 4 400 Kč a 4 000 Kč a pevně sjednaného úroku 4 400 Kč a 3 400 Kč. Finanční prostředky byly žalované právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty.

21. K části nároku na pěvně stanovený úrok z úvěru soud dospěl k závěru, že výše takto sjednaného pevného úroku odpovídá zákonným ustanovením občanského zákoníku, procentuálně je výše úroku vyjádřena 20 % a 17 % z jistiny, tedy se nepříčí dobrým mravům. Pokud se týká jdoucího úroku, který byl sjednán ve výši 22,68 % a 20,74 % ročně je i tato výše je zcela přiměřená, v souladu s ust. občanského zákoníku.

22. K části nároku na zaplacení poplatku za administrativní činnost, který procentuálně představuje výši vždy 20 % z jistiny, soud uvádí: Pokud se týká administrativního poplatku, v této části byla smlouva platně uzavřena, neboť poplatek slouží k úhradě nákladů spojených se smlouvou o úvěru po celou dobu trvání smlouvy, tedy do doby, než je dlužná částka zaplacena. Výše takto sjednaného poplatku za administrativní činnost je zcela přiměřená k výši zapůjčené jistiny. V této části je proto smlouva o úvěru platná. Další poplatek například za vyhodnocení úvěru, správu účtu žalobkyně ve smlouvě nesjednala, proto tento poplatek soud považuje i za odměnu za vedení, správu účtu.

23. K části žaloby o zaplacení poplatku za hotovostní výběr splátek (procentuálně ve výši 40 % a 57 % z jistiny) ve smlouvě o úvěru soud uvádí následující: Sjednání dalšího poplatku, a to za hotovostní inkaso splátek, soud shledává takové ujednání za v rozporu s dobrými mravy, v rozporu se zákonem na ochranu spotřebitele z následujících důvodů: [ulice] odměny za hotovostní inkaso splátek je nezbytné pohlížet a hodnotit ve vztahu k celkovým okolnostem případu. Žalovaný si půjčil částku 22 000 Kč a 20 000 Kč a byl povinen vrátit tuto částku spolu s příslušenstvím, tedy i úroky, které byly sjednány v daném případě pevnou částkou, dále jsoucí úroky, s poplatkem za administrativní činnost. Vedle toho měl však dále žalovaný povinnost svému věřiteli zaplatit částku představující náklady věřitele za hotovostní inkaso splátek. Půjčky, úvěry z tzv. nebankovního sektoru využívají lidé, kteří ve většině případů nejsou schopni pro svojí tíživou sociální situaci získat peněžní prostředky formou úvěru od banky. Mnohdy tito lidé nemají ani vlastní účty právě z důvodu nedostatku finančních prostředků. Splácení půjčky, úvěru právě hotovostní formou je pro ně přijatelnější a tuto formu splácení nebankovní sektor právě hojně využívá. V těchto případech také lidé získávají finanční částku bezprostředně po uzavření samotné smlouvy, nikoliv s prodlením určité doby, tak jako u bankovního sektoru. Věřitel de facto ani nenabízí jinou možnost splácení půjčky než právě formou hotovostní. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem soud proto dospěl k závěru, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso splátek je v rozporu s dobrými mravy. V této části je smlouva absolutně neplatná.

24. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem a právnímu závěru tedy žalovaný byla povinen vrátit žalobkyni jistinu ve výši 22 000 Kč a 20 000 Kč, pevně sjednaný úrok 4 400 Kč a 3 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 4 400 Kč a 4 000 Kč. Dále úrok, zákonný úrok z prodlení. Za tohoto stavu soud proto v této části žalobě vyhověl výrokem I. tohoto rozhodnutí.

25. Poplatek za hotovostní inkaso splátek není žalovaný povinen žalobkyni vrátit z důvodu absolutně neplatného ujednání. V daném případě u nároku a) částku ve výši uvedené v žalobě 8 150 Kč a u nároku b) ve výši 8 044,64 Kč. Za tohoto stavu soud proto v této části žalobu zamítl. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

26. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná v částce 22 000 Kč a 19 335,36 Kč (celkem 41 335,36 Kč = 72 %), neúspěšná v částce 8 150 Kč a 5 044,64 Kč (16 194,64 Kč = 28 %). Celková úspěšnost žalobkyně 72 - 28 = 44 %. Žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 44 %, tedy 7 208 Kč. Celkové náklady spočívají v : 1/ zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 877 Kč, 2/ odměně advokáta ve výši 3 240 Kč za jeden úkon právní služby dle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění za 3 úkony, a to přípravu a převzetí zastoupení, podání žaloby, předžalobní upomínky, 3/ x RP ve výši á 300 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, 4/ 21 % DPH, když právní zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem DPH. Celkem tedy náklady řízení ve výši 15 805,60 Kč. Důvody hodné zvláštního zřetele dle ust. § 150 o. s. ř. soudem nebyly zjištěny tak, aby soud nepřiznal výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti některému z účastníků. Výrok II. tohoto rozhodnutí. <i>27. Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.</i> 28. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.