7 C 232/2020

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Janou Ivánkovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o výživné rozvedené manželky,

I. Žaloba, dle které se žalobkyně domáhá stanovení povinnosti žalovanému přispívat žalobkyni na výživu měsíčně částkou [částka] počínaje dnem [datum], se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně domáhala po žalovaném stanovení povinnosti, aby žalovaný přispíval na výživu žalobkyně (rozvedené manželky) měsíčně částkou [částka] počínaje dnem podání žaloby. Žaloba podána dne [datum]. V žalobě tvrdila, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dnem [datum], na základě rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Důvodem podání žaloby je skutečnost, že žalobkyně je poživatelkou starobního důchodu ve výši [částka] a k vypořádání SJM došlo dohodou ze dne [datum], kterou však podepsala pod nátlakem. Na základě dohody získala do svého vlastnictví pozemek p. [číslo] zahradu, v k. ú. [anonymizováno], dále jí žalovaný vyplatil částku [částka]. Tuto částku použila na půjčky, které tvrdí, že byly předmětem SJM. Výživné proto požaduje z důvodu poklesu její životní úrovně.

2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil písemným podáním ze dne [datum] na [číslo listu], ve kterém uvedl, že s návrhem a tvrzením žalobkyně v žalobě nesouhlasí. Její jednání považuje za účelové, bez reálného podkladu. Žalobkyně se do domu žalovaného přistěhovala z [anonymizováno] i se svými dětmi. V průběhu manželství, žalobkyně byla abnormálně žárlivá, vyvolávala hádky, neustále žalovaného podezírala z nevěry, kontrolovala mu soukromou poštu, neustále ho napadala, proto následně muselo dojít k rozvodu, když děti žalobkyně z domu odešly. Po rozvodu vyplatil žalobkyni částku [částka], přenechal jí pozemek, jak uvádí v žalobě. Výše jejího současného důchodu odpovídá jejímu příjmu z dřívějšího pracovního poměru. <i>3. Dle ust. § 760 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen obč. zák., není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů. Dle odst. 2, při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i zda</i> <i>a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka,</i> <i>b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem,</i> <i>c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost,</i> <i>d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo</i> <i>e) je dán jiný obdobně závažný důvod. Dle odst. 3, pro vyživovací povinnost rozvedených manželů platí obdobně obecná ustanovení o výživném.</i> 4. Dle ust. § 762 odst. 1 obč. zák., nedohodnou-li se manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu tří let od rozvodu. Dle odst. 2, dopustil-li se bývalý manžel vůči druhému manželovi jednání, které naplňuje znaky domácího násilí, nemá právo na výživné podle odstavce 1, ač by jinak podmínky přiznání práva na výživné splňoval.

5. Výživné rozvedeného manžela je chápáno jako samostatné právo, jehož vznik (rozsah a způsob plnění), změna a zánik nijak neodvisí od vyživovací povinnosti manželů, ani není jejím právním následkem či pokračováním. Předpoklady pro jeho přiznání je proto třeba zkoumat vždy až po zániku manželství rozvodem. Existence viny na manželském rozvratu zde není relevantní. Podíl na rozvratu manželství se stává významným až při posouzení předpokladů práva na tzv. sankční výživné podle § 762. Právo na výživné je právo osobní povahy, je tedy nepřevoditelné (nepostupitelné) na třetí osobu. Právo na výživné proto zaniká nejpozději smrtí oprávněného, za života pak jen uzavřením nového manželství či vstupem do registrovaného partnerství.

6. Obč. zák. konstruuje vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely jako povinnost reciproční bez ohledu na pohlaví a tím i zde důsledně promítají ústavní kautely o rovnosti muže a ženy. Právo na výživné podle § 760 má proto kterýkoli z rozvedených manželů. Kritérium - neschopnost sám se živit je základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné rozvedenému manželovi a jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. dikcí zákona jeho neschopnost sám se živit, přičemž tato neschopnost musí mít svůj původ v manželství či v souvislosti s ním (což je v současné době novum). Samo kritérium neschopnosti sám se živit je třeba posuzovat tak, že vyžaduje existenci minimálně určité souvislosti (rovněž prokázané) s rozvedeným manželstvím. Jedná se o dílčí korektiv, který by měl v případě potřeby zamezit přiznání práva tam, kde příčina neschopnosti rozvedeného manžela sám se živit neleží v zaniklém manželství, ani s ním nijak nesouvisí (úraz, nemoc či ztráta zaměstnání, dojde-li k nim v době po rozvodu manželství). Plnění vyživovací povinnosti i v těchto situacích má toliko morální, nikoli právně vynutitelný rozměr. Významnějším korektivem vzniku této vyživovací povinnosti je ovšem požadavek spravedlivého důvodu.

7. K spravedlivému důvodu: Podle obč. zák. je dalším předpokladem vzniku práva na výživné rozvedeného manžela okolnost, že plnění této povinnosti lze po povinném spravedlivě požadovat, tj. existuje spravedlivý důvod pro přiznání výživného rozvedeného manžela, který by měl soud rovněž zkoumat. S ohledem na zákonem příkladem uvedené okolnosti (věk, zdravotní stav) však nejde o další samostatný předpoklad, ale spíše o korektiv, který má usměrnit soudcovskou úvahu o tom, zda je namístě výživné přiznat či nikoli.

8. Materiálním znakem zákonného kritéria neschopnosti sám se živit je zjištění, že rozvedený manžel v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě nedisponuje žádným vlastním příjmem nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (event. jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb. Pokud jde o manželství starších a déletrvajících, jsou tvrzené důvody pro uplatnění výživného rozvedeného manžela spjaty ponejvíce s výdělkovými schopnostmi jednoho z manželů a možností jeho dalšího pracovního a profesního uplatnění v době rozvodu a těsně po něm (např. v důsledku péče o domácnost a děti ztratil svou kvalifikaci, pozbyl reálnou možnost uplatnit se ve svém oboru, úraz či nemoc přivodivší stav pracovní neschopnosti atp.). Ani zde se nelze spokojit s mechanickým posouzením beroucím v potaz pouze uznaný stupeň pracovní neschopnosti (invalidity) rozvedeného manžela (objektivní hledisko), ale je nezbytné přihlédnout k jeho konkrétním reálným výdělkovým schopnostem a celkovým majetkovým poměrům (subjektivní hledisko). Předpoklad, že rozvedený manžel se nemůže sám živit, musí být v řízení o přiznání výživného náležitě prokázán.

9. Na majetkové poměry rozvedeného manžela může mít nepochybně vliv rovněž vypořádané zaniklé společné jmění. Skutečnost, že rozvedený manžel, který není jinak schopen sám se živit, získal na základě dohody o vypořádání společného jmění větší finanční hotovost, sama o sobě nepředstavuje překážku přiznání práva na výživné pro rozvedeného manžela. Judikatura v této souvislosti přitakala stanovisku, že za splnění zákonných předpokladů (stanovených dnes v § 760) lze žádat výživné po svém rozvedeném manželovi. Je třeba v posuzovaných případech zohlednit všechny relevantní okolnosti rozhodné pro vznik tvrzeného práva na výživné rozvedeného manžela. Jeví se však nespravedlivé požadovat po rozvedeném manželu oprávněném z výživného, aby kupř. prodal rodinný dům či byt, v němž bydlí, bytové zařízení, jež užívá, a předměty, které spoluvytvářejí jeho přiměřenou životní úroveň, za účelem zajištění vlastní výživy, pakliže druhý manžel (povinný z výživného) má schopnost i možnost mu výživné poskytovat. Rozsah plnění je ovšem ve všech případech vázán kritériem přiměřenosti výživy, takže podobný závěr se netýká toho majetku oprávněného, který by tento přiměřený rámec přesahoval. Nezbytným předpokladem vzniku práva na výživné a jeho přiznání soudem je skutečnost, že povinný rozvedený manžel má schopnosti a možnosti takové výživné poskytovat. Zákonný předpoklad schopností a možností povinného bývá v nauce chápán jako dvousložkový (resp. třísložkový), neboť obsahuje stránku objektivní i subjektivní. Zatímco schopnosti povinného představují subjektivní stránku kritéria, která je určena především biologickými, psychosociálními a kvalifikačními atributy povinného, jako jsou např. jeho zdravotní stav, fyzická a psychická kondice, věk, dosažené vzdělání, nadání a talent, pracovní kvalifikace, flexibilita atd., reprezentuje složka možnosti povinného hledisko objektivní. Možnosti povinného plnit výživné proto zásadně reflektují objektivní okolnosti, které nemůže povinný ovlivnit a které spíše směřují k možnosti uplatnit uvedené schopnosti v socio-geografickém prostředí, v němž se povinný nachází. Patří sem proto zejména situace na pracovním trhu (možnost uplatnění se s dosaženou kvalifikací) a míra nezaměstnanosti v daném regionu. V dřívější literatuře byl nicméně v této souvislosti vysloven názor, že výživné lze v odůvodněných případech stanovit i z podpory v nezaměstnanosti.

10. K sankčnímu výživnému rozvedeného manžela soud uvádí: Předpoklady vzniku na rozdíl od výživného rozvedeného manžela se pro uplatnění sankčního výživného nutně nevyžaduje prokázání stavu odkázanosti na výživu (tzv. potřebnost). Na straně oprávněného se zkoumá především způsobení závažné újmy rozvodem manželství, na jehož rozvratu se převážně nepodílel („ rozvrat manželství převážně nezapříčinil“). Pojem závažná újma bývá chápán široce a lze pod něj zahrnout nejen újmu ekonomickou (materiální, příjmovou) a morální, ale i újmu ryze osobní (citovou, emoční, psychickou i sociální). V této souvislosti je nutno upozornit na rozdílnou formulaci v § 755 odst. 2 písm. b) a § 762. Zatímco v případě tzv. ztíženého rozvodu musí bránící se manžel prokázat, že by mu rozvodem vznikla zvlášť závažná újma, v případě uplatňování práva na výživné postačuje prokázat toliko existenci újmy závažné. I to nasvědčuje závěru, že jde o dvě samostatně působící konstrukce, kdy aplikace jedné nutně nepodmiňuje aplikaci druhé. Na straně povinného je nicméně třeba zkoumat zákonný předpoklad jeho schopností a možností. I zde se pro tyto účely použijí kritéria stanovená § 760. Předpokladem vzniku práva na výživné je rovněž skutečnost, že oprávněný manžel požádá svého bývalého manžela, aby mu poskytoval výživné ve stejném rozsahu jako za trvání manželství („ může manžel - navrhnout“). Ačkoli to již není výslovně stanoveno, lze mít za to, že přiznané výživné ve stanoveném rozsahu by mělo odpovídat obecnému korektivu dobrých mravů. Proto by se soud při rozhodování o právu na výživu rozvedeného manžela měl rovněž zabývat i příčinami, které vedly k rozvratu manželství mezi manžely. 11. [příjmení] zjištění nesporná: Manželství žalobkyně a žalovaného bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum] (viz rozsudek na [číslo listu] spisu). Manželství účastníků trvalo ode dne [datum] do [datum]. Jako příčinu rozvodu manželství soud shledal ve skutečnosti, že si manželé postupně přestali rozumět v základních názorech na manželské soužití. Jednalo se tedy o dlouhodobé manželství. Návrh na rozvod podal žalovaný. Dne [datum] byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena dohoda, dle které žalobkyně nabyla do svého výlučného vlastnictví pozemek p. [číslo] – zahrada, v k. ú. [anonymizováno], [územní celek], zapsaného na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, [stát. instituce] ([číslo listu], dohoda [číslo listu], shodné výpovědi účastníků). Žalovaný na základě dohody o vypořádání SJM vyplatil žalobkyni po rozvodu částku ve výši [částka] (shodná tvrzení účastníků, dohoda [číslo listu]). Žalobkyně pobírá starobní důchod ve výši [částka] (zpráva [číslo listu], tvrzení žalobkyně) od [anonymizováno] splátky [rok]. Tento důchod pobírá od roku [rok], jak sama uvedla, kdy šla do předčasného důchodu (tímto je tedy zkrácena ve výši přiznaného důchodu). Dále pobírá příspěvek na bydlení ve výši [částka] (zpráva na [číslo listu]) od [datum] do [datum]. Žalovaný je taktéž poživatelem starobního důchodu, který do roku [rok] byl ve výši kolem [částka] [anonymizováno], od roku [rok] ve výši [částka]. V dřívějším zaměstnání pracoval jako horník, proto odešel do důchodu v [anonymizováno] letech. Jiné příjmy nemá, vlastní pouze dům, ve kterém bydlí.

12. Pokud se týká návrhu žalobkyně na výslech svědkyně [příjmení]. [příjmení], soud tento návrh zamítl z důvodu, že svědkyně měla učinit svědeckou výpověď k příčinám rozvratu manželství žalobkyně a žalovaného, které však, jak uvedla samotná žalobkyně, získala zprostředkovaně, tedy tak, že žalobkyně svědkyni uváděla skutečnosti z jejího manželství s žalovaným, neboť ona sama jí to vždy sdělila. Za tohoto stavu, kdy svědkyně má vypovědět k průběhu manželství žalobkyně a žalovaného a sdělit skutečnosti, které získala právě od žalobkyně, soud považuje takové svědectví za nepřípustné, nevěrohodné neboť jednostranně (bez dalšího) by svědkyně pouze uváděla skutečnosti, která jí sdělila toliko žalobkyně. Takové skutečnosti pak nelze mít za prokázané a za nesporné, neboť z jiného důkazu nevyplývají. Za situace, kdy žalobkyně k příčině rozvratu v manželství neměla jiné návrhy na dokazování, rozsudek o rozvodu jednoznačně zjistil příčinu rozvratu manželství, pak lze dospět k závěru, že tento ojedinělý důkaz (svědecká výpověď) známé žalobkyně, je nedostačující a nestačí k prokázání tvrzení žalobkyně.

13. Právní závěry: Vzhledem ke shora uvedenému skutkovému zjištění soud dospěl k závěru, že žalobkyni nevzniklo právo na výživné rozvedené manželky, a to ani jak dle ust. § 760 obč. zák., tak ani na tzv. sankční výživné z následujících důvodů. Žalobkyně i žalovaný jsou poživateli starobního důchodu, kdy výše přiznaného důchodu je závislá na příjmech z pracovního poměru, kterého dotyčný dosahoval před nástupem do starobního důchodu. Pokud žalobkyně pracovala v dělnické profesi, pak samozřejmě její výdělek byl odlišný od výdělku, kterého dosahoval žalovaný jako horník, kdy se v daném případě jedná jednak o namáhavou práci, dále také nebezpečnou profesi, proto i odchod těchto osob do důchodu měl specifickou dobu nástupu. Žalobkyně i žalovaný nastoupili do důchodu v roce [rok] (žalobkyně), žalovaný ve věku [anonymizováno] let (tedy [rok]). Žalobkyně však nastoupila do tzv. předčasného důchodu, proto je na výši důchodu dosud nadále krácena, je v nižší výši, než by měla důchod při odchodu v době, kdy jí vznikl nárok na řádný starobní důchod. Jak žalobkyně, tak žalovaný jsou osobami se zdravotními problémy, což je přiměřené k věku obou účastníků. Pokud příčina rozvratu manželství byla soudem zjištěna tak, že příčinou rozvratu je rozdílný názor účastníků na manželské soužití, je soud povinen zjišťovat příčinu rozvratu manželství v případě sporného rozvodu (což v daném případě se jednalo o sporný rozvod), pak v důsledku právní jistoty nelze opakovaně prokazovat příčinu rozvratu manželství v jiném řízení. Zjišťování příčiny rozvratu manželství v řízení o rozvod by tak ztratilo smysl, logiku a význam. Pokud žalobkyně mimo svědkyni [jméno] [příjmení] jiný důkaz k příčině rozvratu nenavrhla, pak důkaz, kterým má svědkyně pouze prokázat, to co jí sdělila právě žalobkyně, nemůže právně relevantním způsobem prokázat to, že to byl právě žalovaný, který se přičinil o rozvrat manželství. Dle názoru soudu není přípustné, aby soud v řízení o výživném zkoumal a nahrazoval tu povinnost soudu, kterou má soud v řízení o rozvod. Z daného pohledu by to způsobovalo právní nejistotu mezi účastníky, neboť by se znovu již mělo zkoumat to, co bylo hlavním předpokladem sporného rozvodu, a to příčina rozvratu manželství. Nicméně, svědkyně, která zprostředkovaně řekne, to co jí řekla žalobkyně, pak taková svědecká výpověď nemůže být právně relevantní.

14. Žalobkyně, která je od roku [rok] ve starobním důchodě, tedy po dobu [anonymizováno] let, má dlouhodobě starobní důchod, po rozvodu manželství se na této situaci nic nezměnilo, nestala se tedy neschopnou sama se živit. Moc dobře věděla, jaké příjmy má a jaké bude mít i do budoucnosti. Naopak po rozvodu jí byla žalovaným vyplacena částka [částka], nabyla do svého výlučného vlastnictví (po vypořádání SJM) pozemek uvedený shora. Za situace, kdy žalovaný je taktéž dlouhodobě ve starobním důchodu, jiné příjmy nemá, není v jeho možnostech, aby měl ještě povinnost hradit výživné rozvedené manželky.

15. Za tohoto stavu soud proto dospěl k závěru, že zde nejsou splněny podmínky dle ust. § 762 obč. zák., kdy by bylo možné eventuálně žalobkyni tzv. sankční výživné, ale ani výživné dle ust. § 760. Tímto důvodem je jednak to, že nebyly prokázány podmínky, na straně druhé oba účastníci jsou poživateli starobního důchodu, rozhodně v možnostech žalovaného není, aby živil ještě žalobkyni, tedy rozvedenou manželku, i když jeho výše starobního důchodu je vyšší, než u žalobkyně. S přihlédnutím k poměrům na straně žalovaného (věku, omezenému jedinému příjmu, jež je starobní důchod), pak nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby hradil výživné rozvedené manželky (žalobkyni). Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl pro nesplnění podmínek pro přiznání výživného manželky. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

16. Pokud se týká výroku o nákladech řízení mezi účastníky, dospěl soud k závěru, že v souladu s ust. § 150 o. s. ř. jsou v daném případě důvody, aby úspěšnému žalovanému nebyly přiznány náklady řízení spočívající v právním zastoupení, a to z důvodu, že žalobkyně je poživatelkou starobního důchodu, ke kterému pobírá dávku [anonymizováno] – příspěvek na bydlení, jiné příjmy nemá. Nelze tedy po ní požadovat, aby hradila náklady řízení žalovanému. Výrok II. tohoto rozhodnutí.