7 C 25/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Ivánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 22 213,16 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 935 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 935 Kč od datum do zaplacení, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 11 278,16 Kč, − se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 11 278,16 Kč od datum do zaplacení, − s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 19 813,16 Kč od datum do zaplacení, − s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 580,89 Kč, − s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 840,95 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži dne datum se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky shora uvedené s příslušenstvím představující úrok a zákonný úrok z prodlení. V žalobě tvrdila, že žalovaná uzavřela dne datum s žalobkyní smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota (dále také jako "Smlouva") s úvěrovým rámcem ve výši 21 000 Kč. Na základě této smlouvy byly žalované poskytnuty prostředky v celkové výši 62 596 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaná celkem uhradila částku 51 661 Kč. Jelikož žalovaná neplnila svou smluvní povinnost tím, že nesplácela úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni datum a žalovaná byla vyzvána k zaplacení úvěru dopisem téhož dne. Po zesplatnění neuhradila žalovaná již žádnou další splátku. Žalobkyně tedy eviduje za žalovanou pohledávku ve výši 22 213,16 sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 19 813,16 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč. Kromě této částky žalobkyně požaduje příslušenství, které je tvořeno úrokem, a to jednak v kapitalizované podobě k datum ve výši 2 840,95 Kč, a dále od datum do zaplacení ve výši 12 % z částky 19 813,16 Kč, a zákonného úroku z prodlení, a to rovněž v kapitalizované podobě k datum ve výši 580,89 Kč a dále od datum do zaplacení ve výši 11,5 % z částky 22 213,16 Kč. Žalované byla zaslána předžalobní upomínka, ani poté ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, žaloba, vz. 77 a vz. 73 bylo žalované doručeno do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu shora uvedenou dle ust. § 49 o. s. ř. fikcí (jedná se o adresu dle ISZR). Jiná, další adresa žalované se soudu nepodařila zjistit. Žalovaná nemá datovou schránku.

3. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne datum, č. j. spisová značka (vz. 73) vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovanou poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalovaná se nevyjádřila. Žalobkyně v návrhu uvedla, že souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.

4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

5. Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum (č. l. 13) a výpisem čerpání, splátek a úhrad bylo prokázáno, že na základě uvedené smlouvy žalobkyně poskytla žalované revolvingový úvěr, který žalovaná čerpala v celkové výši 62 596 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr měsíčními splátkami ve výši 4 % z dlužné částky, úroková sazba byla sjednána ve výši 26,28 % ročně. Jelikož žalovaná neplnila smluvní podmínky, neboť nesplácela úvěr, jak bylo sjednáno, žalobkyně úvěr zesplatnila, o čemž žalovanou informovala dopisem z datum, kterým ji zároveň vyzvala k úhradě dlužné částky. Celkem žalovaná uhradila 51 661 Kč. Dne datum pak žalované zaslala předžalobní upomínku.

6. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy náležitě a dostatečně zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Předložila pouze listinu nazvanou „karta klienta“ a úvěrovou zprávu, ze kterých vyplývá, že žalobkyně lustrovala žalovanou v registrech dlužníků (NRKI, SOLUS), v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí, a vyžádala si informace o žalované (zdroj a výše příjmu, příjem a výdaje domácnosti aj.), které následně zpracovala a vyhodnotila dle své interní metodiky posuzování úvěruschopnosti klienta. Konkrétně žalobkyně mj. zjistila, že žalovaná žila vyživovala jedno dítě, měla příjem ze zaměstnání ve výši 19 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činil 40 000 Kč, výdaje domácnosti 13 000 Kč. Šlo však pouze o informace sdělené samotnou žalovanou, které žalobkyně s výjimkou příjmu za zaměstnání nijak neověřila, k ověření měla pouze výpis z účtu žalované za měsíc listopad 2021, ze kterého je zřejmé mj., že žalovaná měla vyšší výdaje než příjmy.

7. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

8. Žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne datum peněžní prostředky ve výši 62 596 Kč, žalovaná uhradila celkem 51 661 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet.

9. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do datum navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do datum). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne datum sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne datum rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od datum ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

16. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka).

17. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud zejména podotýká, že žalobkyně si sice vyžádala od žalované informace o výši příjmu jejího i dalších členů domácnosti, stejně tak o výdajích domácnosti, ze kterých následně počítala disponibilní příjem, avšak žalovaným sdělené údaje s výjimkou příjmu ze zaměstnání 19 000 Kč nijak neověřila (nebo to neprokázala). Spokojila se s výpisem z účtu za jeden měsíc, ze kterého však nelze ověřit pravidelné platby, navíc z něj vyplývá, že žalovaná měla výdaje vyšší než příjmy. Žalobkyně měla být v tomto směru daleko aktivnější a vyžádat si nejen výpis z účtu za delší období, ale rovněž např. pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu, složenky za energie apod. Za dané situace však soud uzavírá, že žalobkyně neměla dostatek (ověřených) informací k tomu, aby mohla zodpovědně dospět k závěru, že o schopnosti žalované splatit úvěr nebylo možno pochybovat.

18. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně částku ve výši 62 596 Kč. Ohledně toho, kolik zbývá na jistinu uhradit, soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaná uhradila, nese žalovaná, která však byla v tomto řízení zcela pasivní a netvrdila, že by snad na úvěr uhradila více, než tvrdila žalobkyně. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni částku 10 935 Kč, tj. dosud neuhrazenou část jistiny (62 596 Kč- 51 661 Kč), z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

19. V neplatné smlouvě o úvěru nemohly být platně sjednány ani úroky, poplatky, smluvní pokuta a další případné platby, a proto byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal nárok na náhradu nákladu řízení žádnému z účastníků, neboť žalobkyně byla úspěšná jen částečně, a to v rozsahu méně než 50 %. Žalované, která tak byla ve věci úspěšnější, žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Výrok III. tohoto rozhodnutí.

21. Lhůta k plnění je v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.