7 C 300/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Janou Ivánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 36 750,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 17 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 000 Kč od datum do zaplacení, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba, dle které se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 19 328,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 400,50 Kč od datum do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 421,96 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne datum doplněnou a opravenou podáním ze dne datum domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 328,05 Kč s příslušenstvím představujícím úrok z prodlení a smluvní pokuty ve výši 421,96 Kč, a dále náhrady nákladů řízení.

2. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč. Žalovaný má ke dni podání žaloby dluh vůči žalobkyni tvořený jistinou ve výši 17 000 Kč, úrokem ve výši 18 927,55 Kč a dlužnými poplatky ve výši. Kromě částky 36 328,05 Kč s příslušenstvím požadovala žalobkyně smluvní pokutu ve výši 421,96 Kč. Žalovaný ničeho neuhradil ani poté, co mu byla zaslána předžalobní výzva.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba, vz. 69 a vz. 73 bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu shora uvedenou (adresu dle ISZR) dle ust. § 49 o. s. ř. Jiná adresa žalovaného se soudu nepodařila zjistit. Žalovaný nemá datovou schránku.

4. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne datum, č. j. spisová značka (vz. 73) vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovaného poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalovaný se nevyjádřil. Žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem již v žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

6. Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum a přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo prokázáno, že na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč, a to převodem na bankovní účet č. č. účtu téhož dne. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni jistinu spolu s úrokem a poplatky do datum, a to ve sjednaných splátkách. Jelikož žalovaný neplnil smluvní podmínky, neboť nesplácel úvěr, jak bylo sjednáno, žalobkyně smlouvu vypověděla, o čemž žalovaného informovala dne datum, kdy ho zároveň vyzvala k úhradě celé zbývající částky.

7. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Předložila pouze listinu nazvanou „výpis o posouzení úvěruschopnosti“, která obsahuje žalovaným tvrzené příjmy a výdaje. Na výzvu k doplnění svých tvrzení a označení důkazů stran posouzení úvěruschopnosti sdělila, že žalovaný byl lustrován např. v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku atd. a předložila výpis z bankovního účtu žalovaného.

8. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

9. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne datum peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč převodem na jeho bankovní účet provedeným téhož dne. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Z předložených listin (výpis o posouzení úvěruschopnosti žalovaného a výpis z běžného bankovního účtu žalovaného) plynou pouze dále nijak neověřené a nedoložené informace, dle kterých žalovaný žil v domácnosti s dalšími dvěma osobami, z toho jedna měla příjem (nespecifikovaný), výše jeho pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činila 4 000 Kč, výše výdajů na bydlení 5 000 Kč, další nezbytné výdaje 1 000 Kč. Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem byla 20 000 Kč, žalobkyně vycházela z údajně ověřeného příjmu 33 969 Kč. Žalobkyně neuvedla, jakým způsobem zjišťovala či ověřovala příjmy a výdaje žalovaného, ani jak konkrétně pracovala s výpisem z jeho bankovního účtu. Žalobkyně rovněž nedoložila, že byly provedeny tvrzené lustrace žalovaného v relevantních registrech a databázích.

10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do datum navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do datum). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne datum sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne datum rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od datum ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

17. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka).

18. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud zejména podotýká, že žalobkyně si sice vyžádala od žalovaného informace o jeho příjmech a výdajích, ze kterých následně počítala disponibilní příjem, avšak žalovaným sdělené údaje dostatečně neověřila (nebo to neprokázala). Z výpisu z účtu pravděpodobně ověřila příjem žalovaného, avšak pokud jde o výdajovou stránku, té zřejmě nevěnovala žádnou pozornost, což zcela jistě měla, zejména k tvrzeným splátkám jiných půjček a k rizikovým transakcím, které z výpisu z účtu lze vyčíst (gambling). Z výpisu z účtu nelze ani např. vyčíst, jaký byl poměr příjmů a výdajů žalovaného v jednotlivých měsících, nelze z něj tedy učinit jednoznačný závěr o jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně dále neprokázala, že byly provedeny tvrzené lustrace žalovaného v relevantních registrech a databázích. Lustracemi přitom mohla (a měla) ověřit jeho platební morálku, způsob, jakým splácí stávající dluhy i např. zda se nenachází v insolvenci či proti němu nejsou vedeny exekuce. Neměla tedy dostatek (ověřených) informací k tomu, aby mohla zodpovědně dospět k závěru, že o schopnosti žalovaného splatit úvěr nelze pochybovat.

19. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 17 000 Kč, tato částka byla žalovanému vyplacena bezhotovostně na bankovní účet. Ohledně toho, kolik zbývá na jistinu uhradit, soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad na úvěr něčeho uhradil. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni částku 17 000 Kč, tj. dosud neuhrazenou jistinu, z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

20. V neplatné smlouvě o úvěru nemohly být platně sjednány ani úroky, poplatky, smluvní pokuta a další případné platby, a proto byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal nárok na náhradu nákladu řízení žádnému z účastníků, neboť ve věci byl úspěšnější žalovaný, ale žádné náklady mu v souvislosti s řízením nevznikly. Výrok III. tohoto rozhodnutí.

22. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.