7 C 338/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Ivánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 35 000 Kč a náklady na upomínky ve výši 1 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč, splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce, počínaje prvním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabyl právní moci pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba co do částky ve výši 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5 595 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené ve výroku I. a II. tohoto rozsudku s příslušenstvím z titulu uzavřené Smlouvy o úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“) na základě, které žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 50 000 Kč.

2. Žalovaný se k návrhu vyjádřil písemným podáním ze dne , datum, (č. l. 54) kdy uvedl, že uzavřel s žalobkyní Smlouvu a byla mu poskytnutá částka ve výši 50 000 Kč. Dále namítal, že žalobkyně před uzavřením Smlouvy řádně neprověřila úvěruschopnost poskytnutou částku splátek, a proto považuje Smlouvu za neplatnou. Dále uvedl, že na smlouvu zaplatil částku ve výši 8 000 Kč. Dále namítal, že výše sjednaného úroku z úvěru je nepřiměřeně vysoká.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání na den , datum, , ke kterému byla žalobkyně a žalovaný řádně předvoláni. Jednání však z důvodu žádosti žalovaného bylo odročeno na den , datum, . K prvnímu nařízenému jednání se žalobkyně omluvila. K druhému jednání se již žalobkyně neomluvila, k jednání se nedostavila. K jednání na den , datum, se žalovaný dostavil a uvedl, že od února 2026 je pracovní neschopnosti pro pracovní úraz, jaká bude jeho výše mzdy, kdy je t. č. v pracovní neschopnosti neví. Také neví, po jak dlouhou dobu bude v pracovní neschopnosti. Souhlasil s tvrzením žalobkyně, že na úvěr zaplatil 2 x 7 500 Kč. Je ženatý, má dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem ve věku 4 a 7 let.

4. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

5. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

6. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.

7. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 obč. z. ve spojení s ustanovením § 588 obč. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Soud má tedy v dané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila úvěruschopnost žalované, resp. toto nebylo v řízení prokázáno Z toho důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná dle § 580 obč. z. ve spojení s § 588 obč. z.

8. V doplnění žalobkyně ze dne , datum, č. l. 66 žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že z výpisu z bankovního účtu žalovaného za poslední 3 měsíce, dále ověřovala příjmy z vyjádření žalovaného, dokladem totožnosti. Ověřovala příjmy za poslední 3 měsíce, důkazy však k tomuto nedoložila. V době víře žalobkyně vycházela z prohlášení žalovaného.

9. Protože žalovaný byl povinen před uzavřením smlouvy o úvěru uvádět pravdivé údaje o svých příjmech, dospěl soud k závěru, má žalobkyně postupovala dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když posoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná Smlouva o úvěru platně uzavřena v části týkající se poskytnutí finanční částky (částka 50 000 Kč byla žalovanému vyplacena).

10. Skutková zjištění: Dne , datum, byla uzavřena mezi žalobkyní jako věřitelem na straně jedné a žalovaným jako dlužníkem na straně druhé Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, (č. l. 15, dále jen „smlouva o úvěru“) na základě, které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč (článek IV. odst. 4.2. smlouvy o úvěru). Částka byla žalovanému vyplacena na účet žalovaného v souladu s ujednáním smluvních stran uvedeným v článku IV. odst. 4.3. smlouvy o úvěru (č. l. 36). Smlouva o úvěru byla sjednána elektronicky prostřednictvím klientské zóny v souladu s článkem X. smlouvy o úvěru, na čemž se smluvní strany dohodly a s čímž žalovaný souhlasil. Úroky z úvěru měly být žalovaným žalobkyni hrazeny v měsíčních splátkách ve výši 7 500 Kč vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce (článek IV. a článek V. smlouvy o úvěru). Žalovaný nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne , datum, . Na základě porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalovanému první upomínku ze dne , datum, (č. l. 38-39), kde vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky ve výši 7 500 Kč + 500 Kč za upomínku. Žalovaný nadále porušil smluvní ujednání, proto žalobkyně žalovanému zaslala druhou upomínku ze dne , datum, (č. l. 40-41), kde opětovně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky ve výši 7 500 Kč + 500 Kč za 1. upomínku + 500 Kč za 2. upomínku. I přes zaslání několika upomínek nebyla ze strany žalovaného řádně uhrazena pravidelná měsíční splátka úvěru splatná dne , datum, . Před zesplatněním úvěru vyzvala žalobkyně žalovaného s ohledem na porušení smlouvy k úhradě zbývající jistiny úvěru, kapitalizovaného smluvního úroku vypočteného ode dne prodlení s danou splátkou do dne zaslání zesplatnění, náklady na upomínkování a nákladů právního zastoupení Žalovaný ke dni podání žaloby neuhradil na jistinu pohledávky ničeho. Za celou dobu žalovaný zaplatil žalobkyni dvě splátky ve výši 7 500 Kč, a to dne , datum, a dne , datum, (č. l. 66 a násl.). Žalovaný tedy celkem zaplatil 15 000 Kč. Úrok z úvěru sjednán ve výši 15 % měsíčně (článek IV. bod 4. 5. smlouvy).

11. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle ust. § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

13. Podle ust. § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

14. Podle ust. § 2398 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle odst. 2 váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

15. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Toto platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

18. Právní závěry: Soud shledal smlouvu o úvěru za platnou (úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena), a to v části poskytnutí hotovosti ve výši 50 000 Kč, když částka byla žalovanému vyplacena způsobem sjednaným ve smlouvě. Dále s ohledem na výši nákladů za upomínky 500 Kč, soud shledal smlouvu také za platnou v této části. Dle názoru soudu je v daném případě tato výše v souladu se zákonnými ustanoveními.

19. Pokud se však týká sjednaného úroku z úvěru ve výši 15 % měsíčně, soud shledal smlouvu v rozporu s ust. § 580 a § 588 občanského zákoníku, neboť tato výše úroku je nepřiměřeně vysoká, v rozporu s dobrými mravy.

20. Žalovaný na úvěru zaplatil částku 15 000 Kč, proto je nadále dlužný zbývající jistinu ve výši 35 000 Kč. Za tohoto stavu soud proto v části 35 000 Kč odpovídající jistině a částky 1 000 Kč odpovídající nákladům za upomínky, žalobě vyhověl. Výrok I. tohoto rozsudku. Ve zbývající výši byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná.

21. K nepřiznání zákonného úroku z prodlení soud uvádí: Žalobkyně byla povinna prověřit úvěruschopnost žalovaného nejen z prohlášení samotného žalovaného, ale také si měla prověřit faktické příjmy žalovaného. V daném případě se žalobkyně spokojila pouze s prohlášením žalovaného, který se při uzavření smlouvy identifikoval pod IČO. S ohledem na výši poskytnutého úvěru, dle názoru soudu bylo povinností žalobkyně i v daném případě zkoumat schopnosti žalovaného provádět splátky úvěru. Na straně druhé však, byl žalovaný povinen uvést před uzavřením smlouvy své majetkové a příjmové poměry pravdivě a nic nezamlčet. Pokud tedy samotný žalovaný deklaroval výši svých příjmů cca 37 000 Kč, pak tato výše jeho pravidelného příjmu dle názoru soudu prokazuje schopnost žalovaného splácet úvěr, který byl poskytnut ve výši 50 000 Kč. Protože si však žalobkyně tuto výši příjmu žalovaného neověřila výplatními páskami za dobu více jak 5 měsíců, soud při úvaze o nároku žalobkyně na zákonný úrok z prodlení dospěl k závěru, že je minimálně spravedlivé, aby žalobkyni nebyl přiznán nárok na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem soud proto dospěl k závěru, že žaloba v rozsahu jistiny 15 000 Kč a zákonného úroku z prodlení není důvodná, proto byla žaloba v této výši zamítnuta. Výrok II. tohoto rozsudku.

22. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni v rozsahu 71 %, v rozsahu 29 % neúspěšná, celková úspěšnost žalobkyně 42 %. Žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 42 %. Celkové náklady řízení žalobkyně spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 550 Kč, odměně advokáta ve výši 3 140 Kč za jeden úkon právní služby dle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění za 3 úkony, a to přípravu a převzetí zastoupení, podání žaloby, předžalobní upomínky, 3 x RP ve výši á 450 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, 21 % DPH, když právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH. Celkem tedy náklady řízení ve výši 13 320 Kč, 42 % ve výši 5 595 Kč. Důvody hodné zvláštního zřetele dle ust. § 150 o. s. ř. soudem nebyly zjištěny tak, aby soud nepřiznal výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti některému z účastníků. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

23. Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.

24. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud na straně žalovaného shledal důvody pro povolení splátek ve výši 2 000 Kč, neboť žalovaný má dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem ve věku 4 a 7 let.