7 C 344/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Ivánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro doručení Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 140 971 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 74 813 Kč, a to do 3 měsíců od právní moc tohoto rozsudku.

II. Žaloba ve zbývajícím rozsahu se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady tohoto řízení ve výši 7 049 Kč (soudní poplatek), a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně Jméno advokátky.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 140 974 Kč s příslušenstvím, představující úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení z úvěru z titulu uzavřené Smlouvy o úvěru ze dne datum, číslo smlouvy Anonymizováno na základě, které byla žalovanému poskytnuta finanční částka ve výši 100 000 Kč. V písemném podání ze dne datum (č. l. 84) žalobkyně na výzvu soudu doplnila skutková tvrzení k posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

2. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne datum, č. j. spisová značka, které nabylo právní moci dne datum, byla vyslovena místní nepříslušnost Okresního soudu ve Vyškově a věc postoupena Okresnímu soudu v Kroměříži.

3. Žalovaný u jednání dne datum souhlasil, že žalobkyni zaplatí částku tak, jak byla soudem uvedena na začátku prvního jednání datum, tedy souhlasil se zaplacením částky ve výši 74 813 Kč. K osobním poměrům uvedl, že je zatím nezaměstnaný, má přislíbenou práci. Pro doručení označil adresu svého dřívějšího faktického bydliště. T. č. bydlí ve stanu.

4. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

5. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

9. Podle ust. § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

10. Posouzení úvěruschopnosti: Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, tedy žalovaný, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do datum). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.

11. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne datum sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne datum rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.

12. Po výzvě soudu, aby žalobkyně doplnila skutková tvrzení a důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně pouze doplnila tato tvrzení tak, že vycházela z údajů, které získala od samotného žalovaného, dále lustrací přes veřejné rejstříky SOLUS, NRKI, výpisem z účtu, že žalovaný je majitelem bankovního účtu. O výši příjmu, vycházela žalobkyně z tvrzení žalovaného, že dosahuje příjem ve výši cca 18 000 Kč měsíčně čistého.

13. Soud má tedy v předmětné věci za to, že žalobkyně jako věřitelka nepostupovala dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. K ověření faktickým příjmu žalovaného si nevyžádala žádné další důkazy, prokazující skutečnou výši jeho příjmů, majetkových poměrů, a proto je dle názoru soudu smlouva o úvěru ze dne datum, č. hodnota absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud dále uvádí, že věřitelka nijak neověřovala informace poskytnuté žalovaným o jeho příjmech a výdajích, zcela se spolehla na tvrzení žalovaného, dále nedoložila, že by se blíže zajímala o další příjmy domácnosti žalovaného (tj. výše příjmu druhého člena domácnosti a způsob, jakým se podílí na výdajích domácnosti), dále nedoložila, že by provedla lustrace žalovaného v registrech dlužníků, v insolvenčním rejstříku či v centrální evidenci exekucí, čemuž měla dozajista věnovat větší pozornost. Žalobkyně tak před uzavřením smlouvy o úvěru a vyplacením částky 100 000 Kč žalovanému porušila ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že nemohla vyloučit pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

14. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním tak soud uzavírá, že předmětná smlouvy o úvěru je absolutně neplatná. V neplatné smlouvě tak nemohl být platně sjednán úrok úvěru, smluvní pokuta a další poplatky atd. Samotná skutečnost, že současně se smlouvu bylo sjednáno i pojištění schopnosti splácet, nemůže být právně relevantní pro závěr, že by smlouva o úvěru měla být platně uzavřená. To, že žalovaný nebyl schopen úvěr splácet dokazuje také skutečnost, že žalovaný sám na smlouvu neplnil žádnou částku. Pokud bylo na smlouvu za žalovaného uhrazeno, bylo to pouze v rámci tehdy probíhajícího insolvenčního řízení, jak sama žalobkyně uvedla ve svém doplnění ze dne datum. V rámci insolvenčního řízení bylo na smlouvu zaplaceno 25 187 Kč. Žalovaný netvrdil, ani neprokázal, že by v rámci insolvenčního řízení bylo na dlužnou částku zaplaceno více, proto soud vycházel z tvrzení žalobkyně o výši zaplacené částky za žalovaného.

15. Za tohoto stavu, soud proto posuzoval nárok žalobkyně na zaplacení částky uplatněné žalobou dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Skutková zjištěn: Na základě žádosti žalovaného, žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostním převodem na účet žalovaného dne datum (č. l. 29 doklad o vyplacení částky) plnění ve výši 100 000 Kč, a to na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Na poskytnutou částku bylo ze strany žalovaného plněno prostřednictvím insolvenčního řízení, a to konkrétně částkou ve výši 25 187 Kč. Samotný žalovaný neprovedl žádnou splátku dle splátkového kalendáře.

18. Právní závěr: Smlouva o úvěru je absolutně neplatná z důvodu, že žalobkyně řádně a s náležitou péčí neposoudila úvěruschopnost žalovaného splácet finanční částku, kterou mu poskytla. Protože je smlouva absolutně neplatná, nemohly být a také nebyly mezi žalobkyní a žalovaným ve smlouvě sjednány ani poplatky, úrok či smluvní pokuta. Pokud tedy žalovanému byla poskytnuta částka 100 000 Kč, na dluh bylo plněno částkou 25 187 Kč, zbývá tak žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši tohoto rozdílu, tedy částku 74 813 Kč. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni nesplacenou jistinu úvěru ve výši 74 813 Kč v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako bezdůvodné obohacení. Výrok I. tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta. Výrok II. tohoto rozsudku.

19. Pokud se týká úroku z prodlení, vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný nemá pravidelný zdroj příjmů, zatím má pouze příslib zaměstnání, dospěl soud k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení, neboť žalovaný není nadále schopen řádně samotnou dlužnou jistinu žalobkyni zaplatit. Výrok II. tohoto rozsudku.

20. Náklady řízení mezi žalobkyní a žalovaným. Vzhledem ke skutečnosti, že však žalovaný z původní dlužné částky 100 000 Kč, dluží žalobkyni dosud částku 74 813 Kč, dospěl soud k závěru, i když je žalobkyně neúspěšná v celém rozsahu, že je dle ust. § 150 o. s. ř. dán důvod zvláštního zřetele, aby žalovaný žalobkyni zaplatil alespoň částku odpovídající soudnímu poplatku ve výši 7 049 Kč. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na nákladech řízení soudní poplatek. Výrok III. tohoto rozsudku.

21. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 o. s. ř. Protože žalovaný uvedl, že během měsíce březen 2026 by měl získat pracovní místo a mít příjem z pracovního poměru, soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit dlužné částky ve lhůtě 3 měsíců k zaplacení od právní moci tohoto rozsudku. Kratší lhůtu soud považoval za nepřiměřeně krátkou ve vztahu k osobním poměrům žalovaného.

22. Povinnost hradit náklady řízení k rukám právního zástupce je v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.