7 C 363/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Ivánkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 227 641,75 Kč s příslušenstvím Anonymizováno

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 227 641,75 Kč,s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 191 037,91 Kč od , datum, do zaplacení,se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 191 037,91 Kč od , datum, do zaplacení,a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady tohoto řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 9 106 Kč a paušální náhradu ve výši 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobou ve znění doplnění ze dne , datum, č. l. 43, podanou u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky shora uvedené s příslušenstvím představujícím úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení. V žalobě tvrdila, že , datum, uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě, které žalovaný čerpal úvěr ve výši 300 000 Kč a zavázal se tento úvěr spolu s úrokem a poplatky splácet formou pravidelných měsíčních splátek. Jelikož žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni , datum, . Dlužná pohledávka představuje částku ve výši 191 037,91 Kč na jistině, řádný úrok ve výši 11 716,27 Kč, úrok z prodlení ve výši 21 515,57 Kč a 3 372 Kč poplatky, kromě této částky žalobkyně požaduje úrok 6,9 % a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 %d ročně od , datum, do zaplacení. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván písemnou výzvou k úhradě dluhu, na tuto však nereagoval.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba, vz. 77 a vz. 73 bylo žalovanému doručeno fikcí dle § 49 odst. 2 o. s. ř. na adresu dle evidence ISZR. Žalovaný nemá datovou schránku a adresu pro doručení si žalovaný nezvolil.

3. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, (vz. 73) vyzval žalobkyni a žalovaného, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud účastníky poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s tímto postupem, proto soud nařídil jednání, ke kterému byli žalobkyně a žalovaný řádně předvoláni v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně se z jednání omluvila. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného.

4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

5. Podle § 86 odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ust. § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

8. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

9. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.

10. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 obč. z. ve spojení s ustanovením § 588 obč. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Soud má tedy v dané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila úvěruschopnost žalované, resp. toto nebylo v řízení prokázáno Z toho důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná dle § 580 obč. z. ve spojení s § 588 obč. z.

11. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka postupovala dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když si ověřovala příjmové schopnosti žalovaného provádět splátky úvěru. Žalobkyně si dostatečným způsobem přes příslušné registry a faktické příjmy žalovaného, ověřila jeho výši příjmů. Předmětná Smlouva o úvěru ze dne , datum, je platná. Finanční částka byla žalovanému vyplacena. Smlouva je taktéž platná v části sjednání úroku, poplatků z úvěru, a to v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též dle ust. § 580 odst. 1 ve spojení s ust. § 588 občanského zákoníku.

12. Skutková zjištění a právní závěr: Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, Smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva“), ve které se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky (úvěr) ve výši 300 000 Kč, a to na úvěrový účet č. , č. účtu, . Úvěrovou smlouvu uzavřela s žalovaným poté, co posoudila jeho schopnost úvěr splácet, a to na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného, k jejichž ověření měla k dispozici výpis z běžného účtu, a dále lustracemi v dostupných databázích. Tímto postupem dospěla k závěru, že není důvod pochybovat o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Úvěr měl být dle smlouvy splácen měsíčními splátkami po 3 487 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje první splátkou ke dni , datum, , konečná splatnost úvěru byla do dne , datum, . Součástí smlouvy byly, dle jejího ujednání, také Všeobecné obchodní podmínky a Ceník ČS. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 6,9 % ročně, RPSN činila 7,47 %. Žalovaný se dále zavázal hradit cenu za využití účtu, případně další poplatky, dle Ceníku ČS. Žalovaný hradil úvěr do května 2024, když poslední splátka byla zaplacená ke dni , datum, .

13. Za období od , datum, do , datum, byla na úvěr žalovaným zaplaceno 221 661 Kč. Žalobkyně opakovaně žalovaného upomínala u prodlení se splátkami. Na výzvy žalovaný však nereagoval, proto byl úvěr v souladu se smlouvu zesplatněn ke dni , datum, . V souladu s ust. § 142a o. s. ř. byla žalovaný před podáním žaloby vyzván k doplacení dlužné částky s tím, že v opačném případě se bude žalobkyně domáhat svého nároku prostřednictvím soudu. Ke dni , datum, byl dluh ve výši 227 641,75 Kč. Z toho jistina 191 037,91 Kč, řádný úrok ve výši 11 716,27 Kč, úrok z prodlení ve výši 21 515,57 Kč a 3 372 Kč poplatky. Kromě této částky žalobkyně požaduje úrok z úvěru ve výši 6,9 % ročně z dlužné jistiny úvěru od , datum, do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny úvěru od , datum, do zaplacení. Žalovaný byl žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem před podáním žaloby ze dne , datum, .

14. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru v souladu s ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a to za splnění podmínky § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. poté, co řádně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky za výše uvedených podmínek, žalovaný dosud neuhradil pohledávku z této smlouvy ve výši shora specifikované. Požadavek žalobkyně je v souladu se smluvnímu ujednáními i s výše uvedenými ustanoveními občanského zákoníku. Výše úroku byla sjednána smlouvou a je v souladu se zákonem. Výše úroku z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Za tohoto stavu soud proto dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná, proto bylo žalobě vyhověno. Výrok I. tohoto rozhodnutí.

15. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 9 106 Kč a hotové výdaje za 2 úkony (předžalobní upomínka a podání návrhu) 2 x po částce 300 Kč. Výrok II. tohoto rozhodnutí.

16. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek.