8 C 102/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivou Opletalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 36 385,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 965,01 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 420,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 285,33 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Po právní moci tohoto rozsudku bude žalobkyni vrácen přeplatek soudního poplatku za žalobu 456 Kč.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 36 296,44 Kč (z toho jistina 16 965,01 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 320,32 Kč a smluvní úrok 19 011,11 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 285,33 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení a smluvní pokuty 88,88 Kč (0,1 % denně z dlužné částky za prvních 90 dnů prodlení) z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené distančním způsobem na adrese , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, , na jejímž základě měl žalovaný možnost čerpat úvěr jiný než na bydlení do limitu 27 000 Kč s možností postupného čerpání a zavázal se poskytnuté prostředky splácet v pravidelných denních splátkách. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše a smluvní úrok ve výši 0,93 % denně z nesplacené části jistiny. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z údajů, které uvedl žalovaný, a ověřila jeho příjem z výpisu z bankovního účtu. Dále tvrdila, že nahlédla do centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, NRKI a BRKI, registru neplatných dokladů MVČR, registru hledaných osob PČR, registru politicky aktivních osob, provedla kontrolu platnosti adresy a nahlédla do sankčních seznamů s interních registrů historie dlužníka. Převodem na účet č. , č. účtu, žalobkyně žalovanému poskytla 17 000 Kč dne 18. 9. 2024. Žalovaný splatil na jistinu celkem 34,99 Kč. Pro prodlení žalovaného žalobkyně smlouvu vypověděla, což žalovanému oznámila e-mailem. Žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu dosud nesplacené jistiny ve výši 16 965,01 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 320,32 Kč a smluvního úroku 19 011,11 Kč. Spolu s žalovanou částkou žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 285,33 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, a dále smluvní pokutu z dlužné částky ve výši 0,1 % denně, vyčíslenou za prvních 90 dnů prodlení ve výši 88,88 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Dne 18. 9. 2024 si účastníci prostředky dálkové komunikace potvrdili smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (viz č. l. 30-32), na základě které měl žalovaný možnost čerpat úvěr až 27 000 Kč, který lze čerpat postupně i opakovaně, s denními splátkami a koncem kreditního rámce do 12. 3. 2026. Výše úroku měla činit 0,933 % denně a žalovaný měl zaplatit poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky. RPSN činilo 1 422,87 %. K poměrům žalovaného před sjednáním smlouvy žalobkyně zjistila, že jeho ověřený čistý měsíční příjem je 35 333 Kč (ačkoli sám spotřebitel uvedl příjem 16 000 Kč), ve společné domácnosti žijí celkem čtyři lidé, z toho dva s příjmem, nemá žádné výdaje na půjčky, výdaje na bydlení jsou 2 500 Kč měsíčně a ostatní zbytné výdaje jsou 6 000 Kč. U nezbytných výdajů není ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti uveden žádný údaj, nýbrž se počítá s vypočítanými minimálními výdaji 8 280 Kč (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, . na č. l. 29). Žalobkyně žalovanému na jeho účet č. , č. účtu, zaslala dne 18. 9. 2024 částku 17 000 Kč (viz přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli č. l. 36). Žalovaný uhradil žalobkyni částku 34,99 Kč (tvrzení žalobkyně, které je v zájmu žalovaného a kterému žalovaný neodporoval). Dopisem ze dne 19. 6. 2025 (viz výzva k úhradě před podáním žaloby č. l. 44), odeslaným téhož dne (viz podací lístek na č.l. 45) vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 6. 1. 2023 (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 18. 9. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:

11. Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud tedy na tomto místě přistoupil k posouzení toho, zda žalobkyně splnila před uzavřením předmětné smlouvy povinnost uloženou § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda s řádnou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně k tomuto sdělila, že zjišťovala informace o finanční a osobní situaci žalovaného a tyto byly zaznamenány ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, . Žalobkyně mj. zjistila, že žalovaný žije se třemi dalšími osobami, z toho jedna další osoba má (nespecifikovaný) příjem. Ačkoli žalovaný uvedl, že má příjem 16 000 Kč měsíčně, žalobkyně zjistila jeho čistý měsíční příjem ve výši 35 333 Kč, aniž by toto svoje zjištění ve výpisu jakkoli odůvodnila. Pokud jde o výdaje, žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný měl výdaje na bydlení 2 500 Kč a další zbytné výdaje 6 000 Kč. Výši nezbytných výdajů nezjišťovala, použila svůj odhad minimálních výdajů ve výši 8 280 Kč a zohlednila rezervu pro výdaje 700 Kč. Dospěla k disponibilnímu příjmu 7 700 Kč. Dále tvrdila, že nahlédla do centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, BRKI, NRKI, registru neplatných dokladů MVČR, registru hledaných osob PČR, registru politicky aktivních osob, provedla kontrolu platnosti adresy a nahlédla do sankčních seznamů s interních registrů historie dlužníka. K tomu však ničeho nedoložila. Žalobkyně již v žalobě navrhla, aby v případě, že nebude mít soud požadovaný nárok za prokázaný, přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení.

13. Podle soudu žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.

14. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).

15. Tvrzení žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou schopna dostát požadavkům uvedeným shora. Žalobkyně tvrdila, že si ověřila pouze příjmy žalovaného. Příjmy soud nepokládá za věrohodně zjištěné, když žalovaný uvedl příjem ani ne poloviční, než jaký zjistila žalobkyně. Výdaje žalobkyně neověřila nijak, výši nezbytných výdajů dokonce nezjišťovala a spokojila se toliko s „vypočtenou“ výší minimálních nákladů (svým odhadem). Výdaje na bydlení čtyřčlenné rodiny ve výši 2 500 Kč soud rovněž nepovažuje za věrohodné. Žalobkyně dospěla k tomu, že žalovaný měl disponibilní příjem 7 700 Kč, avšak jak k tomuto závěru dospěla, se z výpisu o posouzení úvěruschopnosti nepodává, neboť k tomuto číslu nelze dospět prostým odečtem výdajů a rezervy na výdaje od příjmů. Žalobkyně tedy příjmy a výdaje žalovaného ve skutečnosti nezkoumala a spokojila se toliko s formálním zaznamenáním nepodložených a zmatečných údajů. O schopnosti žalovaného hradit splátky úvěru tedy bylo možno pochybovat.

16. Jelikož žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně neposoudila, považuje soud smlouvu uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Pro doplnění soud dodává, že i v kontextu rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance proti GK, je povinností soudu zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení následek, tedy absolutní neplatnost smlouvy.

17. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 17 000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně jí žalovaný na dluh uhradil částku ve výši 34,99 Kč, což žalovaný nezpochybnil. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil částkou 16 965,01 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

18. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství ani smluvní pokuta, ve zbytku proto soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku), a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text ‚v době přiměřené jeho možnostem‘ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Výrok III. o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť úspěšnější byl v tomto řízení při zohlednění výše příslušenství žalovaný, kterému vzhledem k nečinnosti žádné náklady řízení nevznikly.

20. Žalobkyně zaplatila na poplatku více, než činila poplatková povinnost, proto soud výrokem IV. rozsudku rozhodl o vrácení přeplatku podle § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Základem soudního poplatku je podle § 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou a k příslušenství se nepřihlíží. Základ soudního poplatku v této věci činí pouze 17 374,21 Kč (jistina 16 965,01 Kč + poplatek za vyplacení tranší úvěru 320,32 Kč + smluvní pokuta 88,88 Kč). Soudní poplatek podle položky bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, činí 1 000 Kč. Žalobkyně na soudním poplatku zaplatila 1 456 Kč. Soud proto rozhodl o vrácení přeplatku 456 Kč (výrok IV. rozsudku).