8 C 28/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivou Opletalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 74 682,56 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 56 250 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 432,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 84 936,66 Kč od datum do zaplacení, s úrokem kapitalizovaným za období od datum do datum částkou 10 625,66 Kč a s náhradami nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 1 000 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 5 508 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 282 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet soudu č. č. účtu, VS: var. symbol.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 74 682,56 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota uzavřené dne datum. Touto smlouvou získal žalovaný od žalobkyně úvěr 75 000 Kč, který se zavázal splácet v měsíčních splátkách minimálně ve výši 3 750 Kč. Žalovaný dosud zaplatil jen 5 splátek, tj. 18 750 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou datum, žalobkyně proto úvěr zesplatnila. Žalovaná částka představuje nesplacenou jistinu 74 311 Kč a smluvní pokutu 371,56 Kč (0,1 % denně z dlužné částky za dobu od dne následujícího po dni k plnění uvedené v předžalobní výzvě do dne sepsání žaloby). Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný smluvní úrok 10 625,66 Kč (úrok 57,99 % ročně z částky 74 311 Kč od datum do datum) a náklady na upomínání 1 000 Kč. Předžalobní upomínku žalobkyně zaslala žalovanému dne datum.

2. Žalobkyně dále tvrdila, že před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně si za tím účelem od žalovaného vyžádala výpis z bankovního účtu za poslední 3 kalendářní měsíce. Bankovní údaje získala prostřednictvím externí společnosti, která je dále předala ke zpracování další externí společnosti, která provedla analýzu dat pomocí statistických a strojově učených modelů. Žalobkyně žalovaného lustrovala ve veřejných databázích a zjistila, že proti němu nebylo vedeno insolvenční řízení ani exekuce, jeho doklad nebyl v databázi odcizených dokladů a v registru SOLUS měl výbornou platební morálku a splátky jiných dluhů 1 476 Kč měsíčně. Žalobkyně dále vyšla z toho, že žalovaný byl ženatý, měl 2 vyživovací povinnosti k dětem, jeho nejvyšší vzdělání je základní a měl příjem 27 977 Kč. Pokud jde o náklady, vyšla žalobkyně z údajů ze SOLUS (splátky 1 476 Kč; žalovaný deklaroval splátky 0 Kč a z bankovního účtu byly zřejmé splátky 8 Kč) a z minimálních hodnot, které si stanovila na 8 000 Kč za bydlení (žalovaný měl deklarovat 2 500 Kč, z bankovního účtu byly zřejmé výdaje 0 Kč) a na 6 000 Kč za ostatní potřeby domácnosti (žalovaný měl deklarovat 5 000 Kč, z bankovního účtu byly zřejmé výdaje 6 000 Kč). Po odečtu rezervy 2 000 Kč zjistila, že žalovaný je schopen splácet až 10 501 Kč měsíčně. Na základě těchto údajů žalobkyně prostřednictvím svého skóringového systému dospěla k závěru, že žalovanému bylo možné úvěr poskytnout.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že žalovaný nemá žádné námitky. Žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem již v žalobě. Soud tedy rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř.

5. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

6. Žalobkyně s žalovaným datum elektronicky podepsali smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému neúčelový revolvingový úvěr až do výše 75 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem 57,99 % ročně; RPSN činilo 76,18 % (smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru, obálka DigiSign.org ze dne datum). Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že žalovaný bude čerpat první tranši úvěru 75 000 Kč do 10 pracovních dnů od účinnosti smlouvy. Žalobkyně žalovanému vyplatila částku 75 000 Kč na jeho bankovní účet dne datum (viz detail pohybu – bezhotovostní platba čl. 24). Žalovaný dne datum odeslal žalobkyni platbu ve výši 1 Kč (detail pohybu – bezhotovostní platba čl. 23). Žalovaný dosud uhradil 18 750 Kč (tvrzení žalobkyně, které je v zájmu žalovaného a kterému žalovaný neodporoval). Žalovanému byla datum zaslána předžalobní výzva (předžalobní výzva ze dne datum vč. podacího lístku).

7. K otázce úvěruschopnosti žalobkyně doložila pouze vlastní záznamy, které soud považoval za žalobní tvrzení. Žádné listiny, ze kterých by vyplývaly tam uvedené skutečnosti, žalobkyně nepředložila, a to ani výpisy z účtu žalovaného.

8. Z dalších listinných důkazů soud nic pro věc podstatného nezjistil.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

15. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem:

16. Žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne datum ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Podle rozsudku SDEU ze dne datum ve věci C-679/18 je soud povinen zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

18. V projednávané věci vyšla žalobkyně z příjmu 27 977 Kč, který si dovodila sama žalobkyně z neznámých hodnot. Žalovaný tvrdil příjem 38 000 Kč, na bankovním účtu nebyl nalezen žádný příjem. Žalobkyně tvrdila, že si příjem žalovaného ověřila z bankovního účtu žalovaného, ze kterého však současně zjistila příjem 0 Kč. Není proto zřejmé, jak dospěla žalobkyně k částce „oficiálně doloženého“ příjmu 27 977 Kč a jak si tento příjem žalovaného ověřila. Na straně výdajů vyšla z vlastního odhadu („minimální fixní hodnoty“), přičemž náklady na bydlení stanovila na 8 000 Kč namísto 2 500 Kč, které uvedl žalovaný, z výpisu z účtu nevyplývaly žádné výdaje na bydlení. Žalobkyně však vůbec nezjišťovala, v jakém typu bydlení žalovaný bydlí (nájem/vlastní bydlení) a kolik osob s ním sdílí domácnost a jak se podílí na nákladech domácnosti. Nezjišťovala ani to, kde se nemovitost, v níž žalovaný bydlí, nachází. Nemohla tak objektivně odhadnout za pomocí automatizovaných modelů náklady na bydlení žalovaného, když neměla žádné bližší údaje o jeho bytové situaci. Pokud jde o splátkové zatížení, vyšla z údajů z registru SOLUS. Výše splátek z údajů z účtu žalovaného neměla vyplývat vůbec (dle žalobního tvrzení z účtu vyplývaly splátky jen 8 Kč), žalovaný rovněž žádné splátky jiných úvěrů neuvedl. Žalobkyně také neměla žádné informace k výši vyživovací povinnosti k dětem, byť zjistila, že žalovaný má dvě vyživovací povinnosti. Tuto skutečnost žalobkyně ve svých úvahách o úvěruschopnosti žalovaného vůbec nezohlednila.

19. Z výše uvedeného je zřejmé, že údaje z bankovního účtu nebyly dostatečné a spolehlivé, pokud jde o skutečné příjmy a výdaje žalovaného. Není vůbec zřejmé, odkud žalobkyně zjistila příjem žalovaného, když z výpisu z účtu nevyplýval. Současně z účtu nebyly hrazeny žádné výdaje na bydlení a žalobkyně si je dovodila sama. Žalobkyně v konečném důsledku z údajů, které dle žalobního tvrzení zjistila z účtu žalovaného (resp. jí byly předané externí společností), ve skutečnosti (až na další výdaje domácnosti) nevycházela a nehodnotila je. Žalobkyně neměla dostatek podkladů pro vyvrácení pochybností o schopnosti žalovaného splácet úvěr, přesto se s tím spokojila a úvěr poskytla. Z žalobních tvrzení je zřejmé, že se žalobkyně spokojila s analýzou, kterou pro ni zpracovaly externí společnosti za pomoci automatizovaných modelů. Takový postup soud nepovažuje za dostatečný.

20. Soud nezpochybňuje užitečnost statistických a strojově učených modelů, případně analýzu za použití tzv. umělé inteligence, avšak tyto metody mohou poskytovateli spotřebitelských úvěrů sloužit pouze jako doplněk standardního posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel je dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen zjistit konkrétní údaje o příjmech a výdajích žalovaného, jeho finanční a ekonomické situaci, způsobu plnění dosavadních dluhů, případně jeho majetku. Tyto údaje si musí v mezích citovaného ustanovení ověřit a musí být schopen je doložit i v soudním řízení. Postup posouzení úvěruschopnosti musí být transparentní a replikovatelný tak, aby si i soud mohl v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ověřit postup poskytovatele, učinit si o něm vlastní závěr a své rozhodnutí konkrétně a srozumitelně odůvodnit (srov. bod 56 recitálu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2023/2225 ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice 2008/48/ES). Pouhý výstup automatizovaných modelů nebo souhrnná data z tohoto hlediska nejsou dostatečné.

21. Soud dospěl k závěru, že postupem, jakým žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nebyly vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Smlouva o revolvingovém úvěru je proto absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Jelikož již z žalobních tvrzení vyplývá, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, nebylo třeba žalobkyni poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř.

23. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru 75 000 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni zaplatil pouze 18 750 Kč. Žalovaný je proto povinen vrátit zbývající část poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru ve výši 56 250 Kč jako bezdůvodného obohacení v době přiměřené svým možnostem podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto rozsahu soudu proto žalobě vyhověl (výrok I.).

24. Jelikož je smlouva absolutně neplatná, žalobkyni nevzniklo ani právo na úroky, poplatky, náklady na vymáhání (upomínání) ani smluvní pokutu. Žalobkyně nemá právo ani na úroky z prodlení, neboť žalovaný se dosud nedostal do prodlení s vrácením jistiny. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne datum sp. zn. spisová značka dospěl k následujícím závěrům: „… Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze právnická osoba vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. adresa: právnická osoba. Beck, 2017, s. 436-440). […] Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane, až když neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, kterou soud považuje za přiměřenou. Ve zbývajícím rozsahu soud proto žalobu zamítl (výrok II.).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 508 Kč (výrok III.), přičemž tato částka představuje 27,2 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 63,6 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 36,4 %). Při výpočtu úspěchu ve věci soud přihlédl i k příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. Náklady se skládají ze soudního poplatku v částce 3 735 Kč (včetně doplatku dle výroku IV.) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 74 682,56 Kč sestávající z částky 4 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 650 Kč ve výši 2 866,50 Kč.

26. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek činí 3 735 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 3 453 Kč, zbývá tedy doplatit 282 Kč (výrok IV.).

27. Nezaplatí-li žalobkyně doplatek soudního poplatku, bude pohledávka po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení předána k vymáhání příslušnému celnímu úřadu. Proti výroku I, II, III tohoto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Proti výroku IV tohoto rozsudku není odvolání přípustné. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo v exekuci.