8 C 85/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivou Opletalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 59 208,08 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 16 325,19 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení částky 42 882,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 29 204,22 Kč od 20. 9. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Po právní moci tohoto rozsudku bude žalobkyni vrácen přeplatek soudního poplatku za žalobu 823 Kč.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 59 208,08 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 19. 2. 2024 distančním způsobem na adrese www.flexifin.cz, na jejímž základě měl žalovaný možnost čerpat úvěr jiný než na bydlení do limitu 80 000 Kč s možností postupného čerpání a zavázal se poskytnuté prostředky splácet v pravidelných denních splátkách počínaje 20. 3. 2024 s koncem kreditového rámce do 8. 6. 2025. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z údajů, které uvedl žalovaný, a ověřila jeho příjem z výpisu z bankovního účtu. Zjistila, že žalovaný žije sám, jeho čistý měsíční příjem podle výpisu z účtu činí 27 096 Kč, a mezi jeho výdaje patří 1 000 Kč na splátky půjček, 6 500 Kč na bydlení, 5 000 Kč na další nezbytné výdaje a 2 000 Kč na ostatní zbytné výdaje. Dále tvrdila, že nahlédla do centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, registru neplatných dokladů MVČR, registru TelcoScore, registru hledaných osob PČR, registru politicky aktivních osob, provedla kontrolu platnosti adresy a nahlédla do sankčních seznamů a interních registrů historie dlužníka. Převodem na účet č. , č. účtu, žalobkyně žalovanému poskytla 5 900 Kč dne 13. 5. 2024, 11 500 Kč dne 19. 2. 2024, 7 500 Kč dne 9. 5. 2024 a 3 202 Kč dne 13. 5. 2024. Žalovaný si rovněž zvolil volitelné služby „Klidné spaní“ za poplatek 109,80 Kč, „Presto“ za poplatek 660 Kč a informační SMS servis za poplatek 28,80 Kč. Žalovaný dosud uhradil pouze 11 776,81 Kč. Pro prodlení žalovaného žalobkyně smlouvu vypověděla, což žalovanému oznámila e-mailem ze dne 19. 9. 2024. Žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu dosud nesplacené jistiny ve výši 27 961,01 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 512,30 Kč, smluvního úroku 28 291,33 Kč a poplatku za službu „Klidné spaní“ 86,66 Kč, poplatku „Presto“ 621,21 Kč a poplatku za informační SMS servis 23,04 Kč. Spolu s žalovanou částkou žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 29 204,22 Kč od 20. 9. 2024 do zaplacení, a dále smluvní pokutu z prodlení 0,1 % denně, vyčíslenou od 22. 6. 2024 do 20. 9. 2024 ve výši 1 712,53 Kč. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 8. 5. 2025.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Dne 19. 2. 2024 si účastníci prostředky dálkové komunikace potvrdili smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (viz č. l. 20-23), na základě které měl žalovaný možnost čerpat úvěr až 46 700 Kč s denními splátkami a koncem kreditního rámce do 10. 6. 2025. Výše úroku měla činit 0,983 % denně a žalovaný měl zaplatit poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky. RPSN činilo 1 616,41 %. K poměrům žalovaného před sjednáním smlouvy žalobkyně zjistila, že jeho čistý měsíční příjem podle výpisu z účtu činí 27 096 Kč (viz identifikované příjmy č. l. 19) oproti žalovaným deklarovaným 100 000 Kč měsíčně, dle sdělení žalovaného žije v jednočlenné domácnosti a mezi jeho výdaje patří 1 000 Kč na splátky půjček, 6 500 Kč na bydlení, 5 000 Kč na další nezbytné výdaje a 2 000 Kč na ostatní zbytné výdaje (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, . na č. l. 28). Z výpisu z běžného účtu žalovaného vyplývá, že na účet žalovaného chodily v době od září 2023 do února 2024 pravidelně částky od společnosti , právnická osoba, (průměrně 27 327 Kč měsíčně) a od společnosti , adresa, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . (průměrně 22 284 Kč měsíčně), v březnu na účet přišlo 32 758 Kč od společnosti , právnická osoba, a 23 479 Kč od , adresa, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . a v dubnu 53 313 Kč od společnosti , právnická osoba, a , podezřelý výraz, 5 724 Kč (viz č. l. 44-61). Žalovaný dále vložil na účet hotovost, a to 2 000 Kč dne 16. 11. 2023 a 2 000 Kč dne 9. 2. 2024 a dále mu přišlo od společnosti Fortuna 21. 11. 2023 celkem 6 000 Kč a dne 14. 11. 2023 celkem 2 000 Kč. Z výpisu z účtu dále vyplývá, že žalovaný čerpal 20. 12. 2023 úvěr 10 000 Kč společnosti , právnická osoba, (ten splácel po 2 500 Kč), 22. 2. 2024 úvěr 16 000 Kč od společnosti , právnická osoba, , a 4. až 6. 4. 2024 úvěr 6 000 Kč od společnosti , právnická osoba, Žalovaný každý měsíc prováděl podstatné výběry hotovosti z bankomatu (13 600 Kč v červenci 2023, 7 000 Kč v srpnu 2023, 9 400 Kč v září 2023, 10 700 Kč v listopadu 2023, 5 000 Kč v prosinci 2023, 14 800 Kč v lednu 2024, 31 500 Kč v únoru 2024, 27 000 Kč v březnu 2024 a 8 800 Kč v dubnu 2024). Žalovaný dále opakovaně prováděl platby ve prospěch sázkových společností , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Výše nákladů na bydlení z výpisu z účtu neplyne. Zůstatek účtu k 12. 6. 2023 činil 0 Kč a ke dni 14. 4. 2024 činil 11 316,96 Kč (viz č. l. 44-61). Žalobkyně žalovanému na jeho účet (viz výpis z účtu č. l. 44-61) zaslala dne 19. 2. 2024 částku 11 500 Kč, dne 9. 5. 2024 částku 7 500 Kč, dne 13. 5. 2024 částku 5 900 Kč a dne 13. 5. 2024 částku 3 202 Kč (viz přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli č. l. 15). Žalovaný převodem na účet č. , č. účtu, čerpal 5 900 Kč dne 13. 5. 2024, 11 500 Kč dne 19. 2. 2024, 7 500 Kč dne 9. 5. 2024 a 3 202 Kč dne 13. 5. 2024 (viz přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli na č. l. 15); žalovaný uhradil žalobkyni částku 11 776,81 Kč (tvrzení žalobkyně, které je v zájmu žalovaného a kterému žalovaný neodporoval). Dopisem ze dne 8. 5. 2025 (viz výzva k úhradě před podáním žaloby č. l. 30), odeslaným téhož dne (viz č.l. 31) vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 6. 1. 2023 (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 19. 2. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:

11. Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud tedy na tomto místě přistoupil k posouzení toho, zda žalobkyně splnila před uzavřením předmětné smlouvy povinnost uloženou § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda s řádnou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně k tomuto sdělila, že zjišťovala informace o finanční a osobní situaci žalovaného a tyto byly zaznamenány ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, . Žalobkyně mj. zjistila, že žalovaný žije sám, jeho čistý měsíční příjem podle výpisu z účtu činí 27 096 Kč, a mezi jeho výdaje patří 1 000 Kč na splátky půjček, 6 500 Kč na bydlení, 5 000 Kč další nezbytné výdaje a 2 000 Kč ostatní zbytné výdaje. Žalobkyně dále tvrdila, že příjem žalovaného ověřila z výpisu z účtu, který soudu doložila. Dále tvrdila, že nahlédla do centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, registru neplatných dokladů MVČR, registru TelcoScore, registru hledaných osob PČR, registru politicky aktivních osob, provedla kontrolu platnosti adresy a nahlédla do sankčních seznamů s interních registrů historie dlužníka. K tomu však ničeho nedoložila. Žalobkyně již v žalobě navrhla, aby v případě, že nebude mít soud požadovaný nárok za prokázaný, přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení.

13. Podle soudu žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.

14. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).

15. Tvrzení žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou schopny dostát požadavkům uvedeným shora. Žalobkyně si ověřila pouze příjmy žalovaného. Jeho výdaje neověřila nijak a spokojila se toliko s prohlášením žalovaného. Žalovaným tvrzená výše výdajů 14 500 Kč přitom neodpovídá obsahu výpisu z účtu, z něhož vyplývá, že výše příchozích a odchozích transakcí byla téměř stejná (konečný zůstatek byl cca 11 000 Kč). Z výpisu z účtu nelze zjistit pravidelné výdaje na bydlení. Z účtu byly pravidelně prováděny vysoké výběry hotovosti, čímž mohou být skutečné výdaje na bydlení či např. na splátky dluhů zastřené. Žalobkyně řádně nezkoumala ani výši jiných dluhů žalovaného. Vyšla pouze z jeho prohlášení, že splácí 1 000 Kč měsíčně. To však také neodpovídá zjištěním z výpisu z účtu, neboť ve dvou měsících bezprostředně předcházejících uzavření smlouvy s žalobkyní žalovaný splácel úvěr u , právnická osoba, částkou 2 500 Kč měsíčně (úvěr čerpal v prosinci 2023, takže ke dni uzavření smlouvy nebyl splacený). Žalobkyně tedy zjevně dluhovou zatíženost a platební morálku žalovaného nijak nezjišťovala a neověřovala. O schopnosti žalovaného hradit splátky úvěru tedy bylo možno pochybovat.

16. Jelikož žalobkyně neprokázala, že by úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila, považuje soud uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Pro doplnění soud dodává, že i v kontextu rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 , Anonymizováno, -, Anonymizováno, proti , Anonymizováno, , je povinností soudu zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení následek, tedy absolutní neplatnost smlouvy.

17. Soud se dále zabýval výší nákladů úvěru, zejména úrokové sazby, a dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná také pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 a § 588 věty první o. z. podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům.

18. Úroková sazba dle smlouvy o půjčce při ročním skládání úroků činila 358,795 % ročně a kromě úroku byl sjednán poplatek za čerpání úvěru (ve smlouvě označen jako poplatek za vyplacení tranše úvěru) ve výši 1,99 % z čerpané částky a další poplatky, RPSN činilo 1 616,41 %. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. , spisová značka, , [n]epřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Soudu je z úřední činnosti známo, že obvyklá úroková sazba bankovních spotřebitelských úvěrů v době uzavření smlouvy (únor 2024) činila 8,57 % ročně (viz databáze ARAD). Ve světle výše citované judikatury se jeví dohoda o úroku ve výši 358,795 % ročně jako rozporná s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. Sjednaná úroková sazba také téměř dvakrát přesahuje již nepřípustnou výši úroku 0,5 % denně z nálezů Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10. Sjednaná úroková sazba není odůvodněna ani žádnými zjištěnými okolnostmi, např. vyšší rizikovostí úvěru, krátkou dobou trvání úvěru (měl trvat více než rok) apod.

19. Přiznat nelze ani obvyklou míru úroku, neboť z principu zodpovědného úvěrování (viz výše) plyne, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (například absolutní neplatností právního jednání porušujícího kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Žalobkyně nemůže být za protiprávní jednání původní věřitelky „odměněna“ přiznáním běžného úroku, jako by jednala v souladu s právem (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. , spisová značka, ).

20. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Přestože je smlouva neplatná také pro rozpor s dobrými mravy, postupoval soud podle zvláštní úpravy zákona o spotřebitelském úvěru, neboť tato úprava je pro spotřebitele výhodnější s ohledem na splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení a úroky z prodlení (viz níže). Je to tak proto, že poskytovatel úvěru nemůže mít výhodu z toho, že je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná také z jiných důvodů než z důvodu podle citovaného ustanovení (viz § 6 odst. 2 o. z.). Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 28 102 Kč. Dle tvrzení žalobkyně jí žalovaný na dluh uhradil částku ve výši 11 776,81 Kč, což žalovaný nezpochybnil. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil částkou 16 325,19 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

21. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství ani smluvní pokuta, ve zbytku proto soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku), a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text ‚v době přiměřené jeho možnostem‘ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Výrok III. o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť úspěšnější byl v tomto řízení při zohlednění výše příslušenství žalovaný, kterému vzhledem k nečinnosti žádné náklady řízení nevznikly.

23. Žalobkyně zaplatila na poplatku více, než činila poplatková povinnost, proto soud výrokem IV. rozsudku rozhodl o vrácení přeplatku podle § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Základem soudního poplatku je podle § 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou a k příslušenství se nepřihlíží. Základ soudního poplatku v této věci činí pouze 30 916,75 Kč (jistina 27 961,01 Kč + poplatek za vyplacení tranší úvěru 512,30 Kč + poplatek za službu „Klidné spaní“ 86,66 Kč + poplatek za službu „Presto“ 621,21 Kč + poplatek za službu „Informační SMS servis“ 23,04 Kč + smluvní pokuta 1 712,53 Kč). Soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, činí 1 546 Kč. Žalobkyně na soudním poplatku zaplatila 2 369 Kč. Soud proto rozhodl o vrácení přeplatku 823 Kč (výrok IV. rozsudku).