1 C 143/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Alešem Bambuškem ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M. sídlem Svobodova 136/9, 128 00 Praha 2 - Vyšehrad proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 27 275,63 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 4 663,63 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 890,07 Kč, úrok 15 % ročně z částky 24 300,79 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 941,56 Kč od 7. 11. 2023 do 29. 1. 2024, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 275,63 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 22 612 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 700 Kč vždy nejpozději k 15. dni každého měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyl právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek, jež by nastala prodlením se splátkou v trvání nejméně 30 dnů.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 559,68 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 27 275,63 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalobkyně prohlásila celý úvěr za splatný z důvodu prodlení žalované se splátkami. Žalobkyně uvedla, že ze strany žalované bylo uhrazeno 2 388 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě, ač jí byla řádně doručena, nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Z listiny datované ke dni 20. 3. 2023 nazvané , název, -revolvingový úvěr č. , hodnota, (a z listiny dohledání informací o činnosti klienta) soud zjistil, že téhož dne podepsali žalobkyně a žalovaná smlouvu o úvěru znějící na částku 25 000 Kč. Ve smlouvě se zavázala žalovaná splácet úvěr s úrokem 25,90 % p. a. v měsíčních splátkách po 796 Kč, s celkovou částkou za úvěr 28 506 Kč. Z listiny Výzva ke splacení celého úvěru ze dne 23. 10. 2023 (a podacího archu ze dne 24. 10. 2023) soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána ke splacení dluhu 30 533,89 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy. Z listiny Výpis čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaná na dluh uhradila 2 388 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 11. 2023 (a podacího lístku ze dne 10. 11. 2023) soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána, aby zaplatila dlužnou částku.Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru:Soud zjistil (v rámci sledovaného účelu dokazování) z již uvedené smlouvy (, název, -revolvingový úvěr č. , hodnota, ) rodinný stav žalované: svobodná, formu bydlení: vlastní dům/byt, počet vyživovaných dětí: 0, příjem: 23 000 Kč (zaměstnavatel , právnická osoba, .), příjem ostatních členů domácnosti: 5 000 Kč, dosažené vzdělání: učňovské, ostatní příjem: neuveden. Z listiny úvěrová zpráva soud zjistil, že žalovaná byla zatížena běžícími úvěry ve výších 122 873 Kč se splátkou 1 378 Kč, 1 326 285 Kč se splátkou 4 238 Kč, 210 000 Kč se splátkou 1 392 Kč. Z listiny Potvrzení o provedení ověření bonity klienta soud zjistil (již nad rámec dosud zjištěného), že měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti jsou 13 500 Kč, z odpovědí registrů nezatížení žalované tam uvedenými typy půjček a stavy registrů. Z výpisu z běžného účtu č. , hodnota, (typ konta , název, ) na jméno žalované za období 2/2023 soud zjistil počáteční zůstatek účtu 166,63 Kč a konečný zůstatek 6,66 Kč, příchozí platbu od , právnická osoba, . ve výši 23 023 Kč, příchozí platbu (bez identifikace) 5 000 Kč, příchozí platby , právnická osoba, . 4 239,04 Kč a 3 626,57 Kč, platby u obchodníka, výběry z bankomatů, trvalé příkazy: v součtu 7 710 Kč, splátky jistiny a úroků v součtu 663,26 Kč.Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:Žalobkyně dne 20. 3. 2023 žalované poskytla revolvingový úvěr 25 000 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru mezi ní a žalovanou. Žalovaná vrátila (uhradila) žalobkyni pouze částku ve výši 2 388 Kč.Soud učinil také závěr o skutkovém stavu věci (tj. z výše uvedených zjištění) z hlediska procesu zkoumání úvěruschopnosti žalované:Žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru měla k dispozici údaje od žalované zachycené ve smluvní dokumentaci (tj. tvrzení) o její formě bydlení ve vlastním domě/bytě, o výši měsíčních výdajů domácnosti 13 500 Kč, informace o příjmu žalované ze mzdy: 23 023 Kč, o jednorázových příjmech od , právnická osoba, , , právnická osoba, ., že je žalovaná zatížena třemi běžícími úvěry se součtem jistin více než 1 650 000 Kč a součtem měsíčních splátek 7 008 Kč - viz jednotlivá skutková zjištění. Žalobkyně popsala proces, tj. jak se získanými informacemi nakládala – do posuzování úvěruschopnosti klienta žalobkyně započítala MLS (maximální limit splátek) klienta.

4. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně:

5. Žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

8. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebitel rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“10. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem, podle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1, podle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

16. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

17. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče (jak bude dále vysvětleno), měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Žalobkyně měla blíže zkoumat výši výdajů žalované, činila tak jen u domácnosti, a to bez toho, že by měla zjištěnu existenci osob, které domácnost tvoří, a jakou část výdajů tvoří výdaje žalované. Současně měla žalobkyně k dispozici údaje od žalované, že bydlí ve vlastní domě/bytě (bez bližší identifikace nákladů), nemá vyživovací povinnost k dětem a je svobodná. Už jen tyto nesrovnalosti mezi žalobkyní zjištěnými skutečnostmi a jí uplatněnými skutečnostmi, tj. u výdajů domácnosti, důvodně podmiňují závěr soudu, že zkoumání nebylo řádné, leč povrchní. Není tedy zřejmé, kdo domácnost tvoří, a to i s ohledem na deklarovaný příjem domácnosti 5 000 Kč. Soud tedy nepřisvědčil žalobkyni v tom, že by se (z hlediska řádnosti zkoumání) do příjmů žalované měl započítat příjem domácnosti. Jednak není zřejmé, kdo jej tvoří, ale nijak nebylo ani tvrzeno, že by ten, kdo jej tvoří, byl zavázán žalované k úhradě budoucího dluhu, tedy, že by tato okolnost mohla posilovat „úvěruschopnost“ žalované, tj. schopnost splácet úvěr.

18. Pokud však žalobkyně započítala výdej domácnosti do kritéria pro výpočet MLS (maximální limit splátky), dle vlastních standardů porovnávala MLS klienta a MLS domácnosti s tím, že bude vycházet z hodnoty menší, přičemž menší hodnota vyšla u MLS domácnosti, a to (sic!) 4 Kč, tak již z vlastních úvah/propočtů žalobkyně samotné je zřejmé, že úvěr poskytnut být neměl.

19. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“20. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložená poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je namístě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi ní a žalovanou, neboť tato smlouva je, pro výše uvedené důvody, absolutně neplatná. Žalobkyně se může po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalobkyní nárokované příslušenství sdílí osud absolutně neplatné smlouvy (akcesoricky), tj. protože příslušenství má v takové smlouvě svůj právní základ, nelze v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Právě uvedené (závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru) dopadá i na dílčí nárok 70,84 Kč za pojištění, které je (resp. přihláška do něj) dle smluvních podmínek (strana 2 a 3 smlouvy, část pojištění) též úzce navázáno na existenci smlouvy o úvěru. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaná ke dni rozhodnutí soudu uhradila částku ve výši 2 388 Kč, její bezdůvodné obohacení tak činí 22 612 Kč.

22. Z důvodů uvedených shora soud vyhověl žalobě co do 22 612 Kč (výrok II), ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

23. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, Nejvyšší soud uvedl, že projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy…Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.

24. V poměrech nynější věci soud neprovedl dokazování k majetkové či sociální situaci žalované, ale vyšel z obsahu spisu, že žalovaná nebyla s to unést měsíční splátku 796 Kč, čemuž žalobkyně nijak neodporovala (nutno podotknout, že pro její nepřítomnost u jednání). Proto soud rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni 22 612 Kč v měsíčních splátkách po 700 Kč.

25. Již jen nad rámec řečeného soud dodává, že nepřehlédl rozhodování České národní banky ve věci nynější žalobkyně (ve věci spadající do období roku 2020 – 2021), týkající se činnosti žalobkyně na poli spotřebitelských úvěrů Flexibilní půjčka, zejména co do procesu zkoumání úvěruschopnosti (příkaz ČNB ze dne 14. února 2024, č. j. 2024/23023/650). Z něj se podává blíže rozbor procesu zkoumání úvěruschopnosti s vůči žalobkyni vytýkanými nedostatky, blížícími se nedostatkům i v nynější věci.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 559,68 Kč (22 % z 2 544 Kč; žalobkyně požadovala včetně příslušenství 37 198,03 Kč/bylo jí přiznáno 22 612 Kč; od úspěchu žalobkyně 61 % soud odečetl úspěch žalované 39 %, rozdíl činí 22 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 092 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 27 275,63 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.