1 C 153/2024

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Alešem Bambuškem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 74 581 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 13 602 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 63 602 Kč ve výši 14,75 % ročně od 3. 1. 2024 do zaplacení, pohledávku ve výši 10 979,46 Kč, úrok ve výši 85,49 % p. a. z částky 50 000 Kč od 3. 1. 2024 do 23. 1. 2024 ve výši 2 378,25 Kč, úrok ve výši 85,49 % p. a. z částky 50 000 Kč od 24. 1. 2024 do 24. 1. 2024 ve výši 19,15 Kč, úrok ve výši 15 % p. a. z částky 50 000 Kč od 25. 1. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 3. 1. 2024 dosáhne částky 213 004 Kč, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 50 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč vždy nejpozději k 15. dni každého měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyl právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek, jež by nastala prodlením se splátkou v trvání nejméně 30 dnů.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 012,92 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky 74 581 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalovanému bezhotovostně úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný měl splácet úvěr společně s úroky ve výši 85,49 % ročně ve splátkách po 4 214 Kč. Žalobkyně prohlásila celý úvěr za splatný dnem 1. 1. 2024 z důvodu prodlení žalovaného se splátkami. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena před jednáním, nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:Z listiny datované ke dni 5. 9. 2023 nazvané návrh na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, a jeho dodatku ze stejného dne (včetně listiny technický popis uzavření smlouvy, oznámení o schválení úvěru a dodejky, kopie občanského průkazu) soud zjistil, že téhož dne podepsali žalobkyně a žalovaný smlouvu o úvěru znějící na částku 50 000 Kč. Ve smlouvě se zavázal žalovaný splácet úvěr s úrokovou sazbou 85,49 % ročně ve splátkách po 4 214 Kč. Soud vzal za svá skutková zjištění tvrzení žalobkyně na kartě klienta (kterému žalovaný neodporoval), že žalovaný žalobkyni ničeho nezaplatil. Z listiny Základní informace o klientovi soud zjistil číslo běžného účtu žalovaného: , hodnota, . Z odpovědi , právnická osoba, ze dne 8. 7. 2024 na dotaz soudu a z dokladu o vyplacení úvěru z účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že žalovaný načerpal na účet č. , hodnota, dnem 5. 9. 2023 částku 50 000 Kč. Ze splátkového kalendáře soud zjistil, že žalovaný měl splácet 48 splátek po 4 214 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisy ze dnů 27. 11.- 2023 a 27. 12. 2023 k zaplacení dluhu, a dne 1. 1. 2024 dluh zesplatnila. Žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní výzvou ze dne 11. 6. 2024 (včetně podacího archu) k zaplacení dluhu. Z listin: Informace o pojištění schopnosti splácet úvěry, Přihláška žalovaného do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry, Příloha č. 1 k Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru (pojištění schopnosti splácet úvěr), soud zjistil, že se žalovaný účastnil skupinového pojištění.Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru:Soud zjistil (v rámci sledovaného účelu dokazování) z listiny předsmluvní formulář, že žalovanému byla dána informace o skutečnosti, že může být lustrován v databázi a případně informován o výsledku lustrace a použité databáze. Z výpisu z databáze NRKI soud zjistil score žalovaného 190 (součet bez dalšího vysvětlení), z výpisu z databáze SOLUS soud zjistil jen jméno a adresu žalovaného a číslo žádosti. Z výpisu z účtu žalovaného (, právnická osoba, ) za období 5, 6, 8/2023 soud zjistil příchozí úhrady od , právnická osoba, ve výších cca 16 500 Kč. Z listiny prohlášení klienta soud zjistil jen potvrzení o obecné informovanosti žalovaného o skutečnostech souvisejících s úvěrem.Z listiny Hodnocení klienta (i z listiny Karta klienta) soud zjistil (mimo již zjištěné) pravidelný měsíční příjem klienta 16 550 Kč (tj. celkové příjmy), životní minimum 4 860 Kč, jiné splátky 0, bydlení (nájemné, inkaso) 3 915 Kč, Ostatní (doprava, kurzy, záliby) 0 Kč, celkem výdaje 8 775 Kč, rezerva 6 775 Kč, rodinný stav: svobodný, formu bydlení: u rodičů, druh pracovního poměru: hlavní na dobu neurčitou, nejvyšší dosažené vzdělání: maturita, jako zaměstnavatele: , právnická osoba, , , adresa, , v části listiny nazvané Analýza schopnosti splácet nebylo ničeho vyplněno.

4. Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:Žalobkyně převedla žalovanému dnem 5. 9. 2023 na jeho účet č. , č. účtu, (, právnická osoba, ) částku 50 000 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil.Soud učinil také závěr o skutkovém stavu věci (tj. z výše uvedených zjištění) z hlediska procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného:Žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru stanovila v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného výši jeho životního minima 4 860 Kč a nákladů na bydlení 3 915 Kč. Pracovala s údaji od žalovaného o jeho formě bydlení u rodičů, o výši jeho osobních výdajů (nulových!), které jí poskytl v předsmluvní dokumentaci, s údaji o jeho příjmu od zaměstnavatele v průměrné výši cca 16 500 Kč (viz jednotlivá skutková zjištění), nezjišťovala náklady na dopravu do zaměstnání, neprokázala nájemní smlouvu s rodiči, spokojila se s nulovými výdaji na osobní potřeby. Neprokázala proces, jakým způsobem postupovala při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, zvláště co do jeho výdajů, přičemž žalobkyní uvedené dílčí částky výdajů žalovaného při matematickém odpočtu od příjmu žalovaného (při započítání budoucí splátky) dostaly žalovaného na hladinu zůstatku 3 561 Kč.

5. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně.

6. Žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

9. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem, podle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1, podle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

17. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného.

18. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče (jak bude dále vysvětleno), měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Žalobkyně nemohla přehlédnout, že informace od budoucího dlužníka jsou přinejmenším zavádějící (i nerealistické), zvláště pokud v předsmluvní dokumentaci uvedl, že nemá žádné osobní výdaje (každý člověk má nějaké osobní výdaje). Již výše uvedeným součtem bylo zjištěno, že by po přidělení úvěru zbylo žalovanému „jen“ 3 561 Kč, což bez znalosti jeho skutečných životních výdajů nelze považovat za hladinu zohledňující práva a zájmy spotřebitele.

19. Konečně žalobkyně pracovala jen s vybranými informacemi, nežádala výpisy z bankovního účtu (dnes již standardní zdroj informací o výdajích osoby) žalovaného [doložila jen dílčí výpis (jedinou položku) ohledně příjmu od zaměstnavatele]. Žalobkyně ani nepředložila podklady, ze kterých měla vycházet, přičemž zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli úvěru uchovávat dokumenty a záznamy po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 zákona o spotřebitelském úvěru). Z registrů žalobkyně nedoložila soudu žádnou smysluplnou informaci.

20. Konečně soud nepřehlédl, že statistický model skórování klientů, který byl žalobkyní použit (přičemž sám o sobě jde o praktický nástroj), zahrnující životní minimum žalovaného, sloužil jako „argument“ dostatečné schopnosti klienta splácet úvěr, neboť hranice statistické únosnosti (kdy ještě lze zatížit klienta splátkami) „prý“ nebyla dosažena [viz samotnou žalobkyní uvedená rezerva 6 775 Kč (byť je o 1 000 Kč menší, než by odpovídalo prostému odpočtu od příjmu na listině: Hodnocení klienta) ze které by měla být hrazena splátka 4 214 Kč]. Takovému přístupu však soud nemůže poskytovat ochranu, neboť hranice životního minima spotřebitele není místem, ke kterému se ještě lze „přibližovat“, ale naopak blízkost této hranice je signálem pro úvěrujícího, že úvěr by poskytnut být neměl, nebo zcela v jiných parametrech. V poměrech dané věci šlo tedy o to, že žalovanému by po započítání nové splátky, osobních výdajů (a to nulových!), zbylo jen „pár tisíc“. Bez významu (v okolnostech této věci) není ani skutečnost, že výše úvěru byla 50 000 Kč, tedy výše nikoli zanedbatelná.

21. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“22. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložená poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je namístě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

23. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, neboť tato smlouva je, pro výše uvedené důvody, absolutně neplatná (tyto závěry se uplatní i co do částky vyplývající ze skupinového pojištění, neboť účast žalovaného na pojištění, resp. na „úhradě za pojištění“ a plnění z něj, je primárně vázána na smlouvu úvěrovou, nikoli pojistnou smlouvu; žalovaný nebyl ani smluvní stranou pojistné smlouvy – viz bod 1.1 přílohy č. 1 k návrhu na uzavření Smlouvy o úvěru - Pojištění schopnosti splácet úvěr). Žalobkyně se může po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalobkyní nárokované příslušenství sdílí osud absolutně neplatné smlouvy (akcesoricky), tj. protože příslušenství má v takové smlouvě svůj právní základ, nelze v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný ke dni rozhodnutí soudu ničeho neuhradil, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 50 000 Kč.

24. Z důvodů uvedených shora soud vyhověl žalobě co do 50 000 Kč (výrok II), ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.). Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit ve výroku II uvedenou částku ve splátkách (pod ztrátou výhody splátek) s ohledem na povahu bezdůvodného obohacení vycházejícího z okolností souvisejících se sjednáváním spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), a též s ohledem na účel takového zákona, tj. ochránit spotřebitele jako slabší stranu (viz též dále).

25. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, Nejvyšší soud uvedl, že konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy…Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 012,92 Kč (tj. 14 % z 14 378 Kč; žalobkyně požadovala včetně příslušenství 86 933,08 Kč/bylo jí přiznáno 50 000 Kč; od úspěchu žalobkyně 57 % soud odečetl úspěch žalovaného 43 %, rozdíl činí 14 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 730 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 74 581 Kč sestávající z částky 4 100 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 800 Kč ve výši 1 848 Kč.