1 C 19/2026

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Alešem Bambuškem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného o 151 893,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve zbylém rozsahu se žaloba zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši částka s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o úvěru. Žalovaný čerpal úvěr částkou ve výši částka. Žalovaný měl úvěr splácet ve splátkách ve výši částka měsíčně. Byl sjednán úrok ve výši 15,49 %. Žalovaný uhradil žalobkyni jen částka.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Z listiny datované ke dni datum nazvané úvěrová smlouva (včetně listin: dodatek č. hodnota ke smlouvě č. hodnota, potvrzení o zaslání potvrzovací SMS k podpisu smlouvy, splátkový kalendář, potvrzení o vyplacení úvěru č. hodnota, listina „Všechno podstatné o úvěru ZONKY.cz“, úvěrové podmínky, výpis ze systému žalobce o odeslání výzvy před zesplatněním úvěru na č. l. 28) soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalovaný čerpal úvěr částkou ve výši částka. Žalovaný měl úvěr splácet ve splátkách ve výši částka měsíčně. Byl sjednán úrok ve výši 15,49 %. Z předžalobní výzvy ze dne datum (a doručenky) soud zjistil, že žalovaný byl vyzván, aby zaplatil dlužnou částku. Žalovaný na úvěr uhradil částka (prokázáno tabulkou na č. l. 15). Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru: Soud zjistil (v rámci sledovaného účelu dokazování) z potvrzení o provedení úvěruschopnosti klienta, že tvrzený příjem žalovaného je částka měsíčně, tvrzené měsíční výdaje žalovaného na půjčky jsou ve výši částka. Žalovaný je zaměstnán ve společnosti GOLDBECK právnická osoba., je svobodný a jeho celkové měsíční výdaje včetně splátek úvěrů jsou částka. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy další 4 úvěry s celkovou výši splátek částka. Z výpisu BAAPI soud zjistil, že průměrný měsíční příjem žalovaného za poslední tři měsíce před čerpání úvěru byl ve výši částka. Žalovaný si datum vzal od HomeCredit úvěr částka, přičemž z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že tuto skutečnost do svých úvah při zkoumání úvěruschopnosti nezahrnula. Při započítání všech evidovaných splátek a žalobkyní uvažovaném příjmu žalovaného vycházel měsíční zůstatek žalovaného k živobytí lehce přes částka, přičemž žalobkyně nedoložila reálné výdaje žalovaného na bydlení (náklady).

4. Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:

5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalovaný čerpal úvěr částkou ve výši částka. Žalovaný měl úvěr splácet ve splátkách ve výši částka měsíčně. Byl sjednán úrok ve výši 15,49 %. Žalovaný byl vyzván, aby zaplatil dlužnou částku. Žalovaný na úvěr uhradil částka. Soud učinil také závěr o skutkovém stavu věci (tj. z výše uvedených zjištění) z hlediska procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného: Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného počítala s následujícími daty. S příjmem žalovaného ve výši částka měsíčně, výdaji žalovaného na půjčky ve výši částka. S tím, že je žalovaný je zaměstnán ve společnosti GOLDBECK právnická osoba., je svobodný a jeho celkové měsíční výdaje včetně splátek úvěrů jsou částka. Žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy další 4 úvěry s celkovou výši splátek částka (k tomu nezjištěné splátky úvěru u HomeCredit, se kterým žalobkyně vůbec nepracovala). Žalobkyně nedoložila výdaje žalovaného na bydlení.

6. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně:

7. Žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebitel rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem, podle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1, podle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

15. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného.

16. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče (jak bude dále vysvětleno), měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Žalobkyně nedoložila, že by dostatečně ověřovala výši jiných výdajů žalovaného (zejména na bydlení), než jsou výdaje na již existující úvěry (přičemž u úvěrů žalobkyně počítala s částkou jen částka, když celkové výdaje na měsíční splátky žalovaného přesahovaly částka). Přehlédla nový úvěr žalovaného ve výši částka, přičemž vliv tohoto úvěru na úvěruschopnost žalovaného nezkoumala. Žalobkyně tedy nedoložila, že by dostatečně zkoumala a ověřovala výdaje žalovaného zejména na bydlení, přičemž soud prostým výpočtem částky, která měla zůstat žalovanému po poskytnutí úvěru žalobkyní (právě při zohlednění již existujících závazků žalovaného a odhadu nákladů na bydlení), zjistil, že by se žalovaný dostal na hranici blízko životnímu minimu, což nesleduje zohlednění práv a zájmů spotřebitele ve smyslu § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne datum, sp. zn. spisová značka, že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně – snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ 18. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložená poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, č. j. spisová značka či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne datum, č. j. spisová značka, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je namístě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne datum ve věci C-679/18, OPR-právnická osoba. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, neboť tato smlouva je, pro výše uvedené důvody, absolutně neplatná. Žalobkyně se může po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalobkyní nárokované příslušenství sdílí osud absolutně neplatné smlouvy (akcesoricky), tj. protože příslušenství má v takové smlouvě svůj právní základ, nelze v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně peněžní prostředky ve výši částka. Žalovaný ke dni rozhodnutí soudu uhradil částku ve výši částka, jeho bezdůvodné obohacení tak činí částka.

20. Pokud jde o úroky z prodlení, první výzvou k úhradě dluhu žalobkyni, jejíž odeslání žalobkyně prokázala, byla předžalobní výzva ze dne datum, v níž byla žalovanému stanovena lhůta plnění do datum. Ode dne následujícího je tak žalovaný s úhradou svého dluhu žalobkyni v prodlení. Takto stanovená splatnost dluhu (a následné prodlení) nebyla žalovaným zpochybněna, a ani o určení jiné přiměřené doby plnění, pro případnou změnu ve svých možnostech splácet, žalovaný nikdy nepožádal. V nynější věci ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru tedy nevznikl žádný spor o to, jaká by měla být tato odpovídající doba (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Soud proto uznal žalovanou povinnou uhradit úrok z prodlení v jeho zákonné výši od datum do zaplacení.

21. Z důvodů uvedených shora soud vyhověl žalobě co do částka s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

22. V poměrech nynější věci soud neprovedl dokazování k majetkové či sociální situaci žalovaného časově blízké ke dni rozhodnutí soudu, neboť žalovaný soudu ničeho netvrdil ani nepředložil (byl nekontaktní). Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni dlužnou částku bez splátek s obvyklou pariční lhůtou, jak je uvedeno ve výroku I.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka, přičemž tato částka představuje 48 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 74 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 26 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka částka (srov. rozhodnutí NS ze dne datum, sp. zn. spisová značka, bod 23) představující částka za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. právnická osoba z cestovného v souvislosti s cestou realizovanou dne datum náhrada částka za 308 ujetých km (částka za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,4 l/100 km a částka/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.